ECLI:CZ:US:2006:2.US.446.05
sp. zn. II. ÚS 446/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti MUDr. J. H., CSc., právně zastoupeného JUDr. Oldřichem Horákem, advokátem se sídlem Praha 6, Tychonova 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 28 Cdo 948/2005, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. 16 Co 67/2004 ve znění opravného usnesení ze dne 18. 3. 2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 7. 2002, sp. zn. 17 C 219/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení obou shora uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že je právním nástupcem prof. MUDr. J. H., Dr.Sc. a MUDr. E. H., kteří se stali na základě kupní smlouvy ze dne 30. 10. 1976 a dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne 8. 2. 1977 vlastníky nemovitostí, a to domu čp. 893 na parc. č. 1427/32 a 1427/16 v k. ú. Košíře. Uvedené nemovitosti nabyl stát na základě realizace trestu propadnutí majetku, který byl uložen rodičům B. S. a Ing. V. S. Manželé S. smlouvou ze dne 12. 9. 1969 darovali nemovitosti B. S. a Ing. V. S., každému id.1/2 nemovitosti. Následně trvale opustili republiku, za což byli pravomocně odsouzeni a byl jim uložen trest propadnutí majetku. Darovací smlouva ze dne 12. 9. 1969 byla prohlášena za neplatnou a žalobcům byla uložena povinnost nemovitosti vydat čs. státu. Poté byl rodinný dům převeden do správy Obvodního podniku bytového hospodářství v Praze 5.
Na základě žaloby B. S. a Ing. V. S. rozhodl soud I. stupně dne 12. 10. 1999 tak, že stěžovateli uložil povinnost uzavřít s nimi dohodu o vydání předmětných nemovitostí, a to tak, že každému z nich vydá ideální 1/2. Odvolací soud však rozsudek změnil a žalobu zamítl. Na základě dovolání žalobců Nejvyšší soud oba rozsudky zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Soud I. stupně vycházel ze závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že při prodeji rodinného domu do vlastnictví manželů H. nepostupovala státní organizace v souladu se směrnicí č. 10 pro prodej rodinných domků z národního majetku ze dne 2. 4. 1964, č. j. 314/17.756/64, uveřejněnou ve Věstníku ministerstva financí č. 5 ze dne 14. 4. 1964. Dům totiž nenabídla ke koupi především dosavadnímu uživateli Z. S., který v domě bydlel od svého narození a užíval jej jako syn původních vlastníků s jejich souhlasem a o koupi domu také požádal. Pojem "dosavadní uživatel" uvedený v čl. 2 směrnice je třeba podle názoru soudu posuzovat šířeji a nelze jej zcela ztotožňovat s právem užívání bytu upraveným v §390 občanského zákoníku v tehdy účinném znění. Soud proto dospěl k závěru, že žalovaný jako procesní nástupce původně žalovaných manželů H. je osobou povinnou podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 54 Co 297/2002 rozsudek soudu I. změnil tak, že žalobu opět zamítl s odůvodněním, že pojem dosavadní uživatel podle cit. směrnice je totožný s právem osobního užívání, které však Z. S. nemohlo vzniknout a státní organizace spravující rodinné domy nebyla povinna mu dům nabídnout ke koupi. Na základě dovolání žalobců Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 1475/2003 a odvolacímu soudu vytknul, že důsledně nerespektoval jeho právní názor z předchozího zrušovacího rozsudku sp. zn. 28 Cdo 138/2001. Odvolací soud znovu ve věci rozhodoval a rozsudek soudu I. stupně ve věci samé potvrdil.
Proti rozsudku podal dovolání žalovaný (stěžovatel), který měl za to, že se jedná o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud v rozporu s hmotným právem posoudil postavení žalovaného a jeho právních předchůdců jako osob povinných podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Dovolací soud však dospěl k závěru, že se o otázku zásadního právního významu nejedná, a proto dovolání jako nepřípustné odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že žalobce neprokázal, že by byl oprávněnou osobou ve smyslu §3 odst. 1 ve spojení s §6 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a naopak, že stěžovatel je osobou povinnou podle téhož zákona.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud uvedl, že posuzoval otázku zásadního právního významu z hledisek ustanovení §237 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Při výkladu hmotně právního ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů v návaznosti na Směrnici č. 10 pro prodej rodinných domků z národního majetku, konkrétně při výkladu pojmu uživatel, vycházel ze závěru, že v uvedené směrnici jde o uživatele v širším smyslu slova, vyjma těch, kdo užívali svémocně, a při výkladu právní kategorie protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele vycházel z pohledu objektivního, který neumožňuje přihlížet k zaviněnému či nezaviněnému jednání povinné osoby. V obou směrech šlo o závěry v souladu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu citované i v napadeném rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí stejné argumenty jako v řízení před obecnými soudy a jeho snahou je docílit přezkumu jejich správnosti Ústavním soudem. Městský soud v Praze je přesvědčen, že k porušení ústavních práv stěžovatele nedošlo. Obvodní soud pro Prahu 5 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině základních práv a svobod, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal, že by se v daném případě jednalo o otázku zásadního právního významu (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci z ústavněprávního hlediska neshledal důvod tento právní závěr Nejvyššího soudu, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení, zpochybňovat. Tento postup Ústavního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou.
Stěžovatel byl zavázán k uzavření dohody o vydání nemovitostí s vedlejšími účastníky, neboť dle názoru obecných soudů byli jeho právní předchůdci v době jejich nabytí protiprávně zvýhodněni ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z dosavadní ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu vyplývají základní požadavky na interpretaci §4 odst. 2 cit. zákona. Pro daný případ relevantní skutkovou podstatou zakotvenou v §4 odst. 2 zákona je situace, kdy při nabývání věci byl nabyvatel protiprávně zvýhodněn oproti jiným potenciálním nabyvatelům, a to buď porušením obecně závazných právních předpisů nebo nedodržením pravidel objektivního výběru mezi uchazeči o prodávanou věc. Tato skutková podstata tak pokrývá i případy, kdy sice nedošlo přímo k porušení obecně závazných právních norem, nicméně nabyvatel byl zvýhodněn tak, že nebyla dodržena podmínka rovnosti při přístupu k nabývání nemovitosti. K takové podmínce nelze přistupovat čistě formálně, ale je vždy třeba sledovat účel, jehož má být restitucí dosaženo, tedy odčinění majetkové křivdy způsobené úkony a akty v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Jinými slovy, zvýhodnění je tedy kategorií, v níž je třeba přihlížet k uplatnění kritérií přístupu nabyvatele k převáděné nemovitosti, včetně kritérií výběru nabyvatele. Podle Ústavního soudu je třeba hodnotit naplnění podmínky protiprávního zvýhodnění, kterou je nutno vztahovat na celý komplex vztahů a jednání mezi nabyvateli jako osobami povinnými a státem. Neférovost výběru nabyvatelů tak bývá typicky dána uplatněnými kritérii výběru osoby nabyvatele mezi skupinou uchazečů. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (viz např. nález. sp. zn. II. ÚS 561/99), musí se obecné soudy plně vypořádat s tím, na základě čeho byli nabyvatelé ve "výběrovém řízení" vybráni (pokud vůbec k nějakému došlo), resp. zda byli vybráni na základě kritérií odpovídajících citovanému ustanovení. V daném případě byli sice stěžovatelé vybráni ve výběrovém řízení, ale v tomto řízení byla pominuta nabídková povinnost dosavadnímu uživateli předmětných nemovitostí, čímž nebyla respektována směrnice č. 10/1964. Je třeba podotknout, že dosavadní uživatel byl opomenut záměrně, neboť on sám o koupi nemovitosti požádal.
Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Výše uvedené platí i pro námitku stěžovatele ohledně užívacího práva Zbyňka Stružky k předmětné nemovitosti. Nejvyšší soud a soudy nižších stupňů podaly výklad, který je ústavně konformní a který vychází ze smyslu a účelu restitučních zákonů.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2006
Stanislav Balík
předseda senátu