ECLI:CZ:US:2006:2.US.450.03
sp. zn. II. ÚS 450/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti V. S., zastoupeného JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou se sídlem Šenov, Těšínská 1495, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2003 ve věci sp. zn. 2 Ads 37/2003, a o návrhu na zrušení zákona č. 188/2001 Sb., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a navrhuje zrušení rubrikovaného zákona, kterým se doplňovalo znění zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Stěžovatel se domnívá, že aplikací uvedené novely zákona o důchodovém pojištění došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří vyjádřeného v čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to v souvislosti s porušením zákazu diskriminace. Výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu měl být poté stěžovatel zkrácen na právu na spravedlivé řízení, a tím mělo dojít k porušení jeho práv vyjádřených v čl. 6, 13 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní stížností napadá stěžovatel rozsudek Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2003, jenž zamítl žalobu proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 17. 12. 2002, kterým stěžovateli přiznala starobní důchod ve výši 6 568 Kč a od 1. 1. 2003 ve výši 6 786 Kč měsíčně. Stěžovatel se přitom neúspěšně domáhal, aby mu byl důchod vyměřen na základě znění zákona č. 188/2001 Sb.
Po účinnosti zákona č. 188/2001 Sb. měl být stěžovatel diskriminován tím, že novelizované znění zákona o důchodovém pojištění zvýhodnilo určitou skupinu důchodců na úkor důchodců do této skupiny nezahrnutých, přičemž jedinci v obou těchto skupinách (důchodci kritéria stanovená zákonem č. 188/2001 Sb. splňující i nesplňující) odpracovali stejnou dobu v podzemí, měli srovnatelné výdělky a jediné dělítko mezi těmito dvěma skupinami představuje pouze kritérium omezovací hranice ve výši 5 100 Kč dle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení.
Účelem zákona č. 188/2001 Sb. mělo být odstranění nespravedlností ve vyměřování důchodů, jeho aplikací ale došlo ke vzniku nových nespravedlností v rámci výše uvedené skupiny pracovníků, neboť jedné skupině byly vyměřeny důchody zhruba o 3 000 Kč vyšší než skupině druhé. Novelizační ustanovení zákona o důchodovém pojištění totiž nedopadala na všechny v úvahu připadající horníky v analogické situaci a na část z nich (mezi nimi i na stěžovatele) se tento zákon - jak uvedl Krajský soud v Ostravě i Nejvyšší správní soud - nevztahoval. Z toho důvodu navrhuje stěžovatel, aby Ústavní soud zákon č. 188/2001 Sb., na jehož rozpor s Listinou upozorňoval již během řízení před obecnými soudy, svým nálezem zrušil.
Nejvyšší správní soud se k ústavní stížnosti vyjádřil v tom smyslu, že stěžovatel fakticky nebrojí proti individuálnímu právnímu aktu (rozsudku Nejvyššího správního soudu), nýbrž proti normativní úpravě, provedené zákonem č. 188/2001 Sb., kterou považuje za protiústavní. Nejvyššímu správnímu soudu pak stěžovatel de facto nevytýká meritorní rozhodnutí, ale skutečnost, že neinicioval řízení o konkrétní kontrole norem před Ústavním soudem ve smyslu čl. 95 Ústavy ČR. Nejvyšší správní soud přitom setrvává na svém stanovisku, že k takovému řízení nebyl a není důvod, neboť v případě práva zakotveného v čl. 30 Listiny se jedná o tzv. status pozitivus, tedy že takového práva se lze domáhat pouze v mezích prováděných zákonů, kdy je prostor pro reglementaci státem výrazně vyšší než u základních práv a svobod, u nichž přímo text Listiny vymezuje, ve kterých případech může být toto základní právo omezeno (tzv. status negativus). Z procesního hlediska poté Nejvyšší správní soud zpochybnil možnost napadení zákona č. 188/2001 Sb., který podle jeho názoru již není samostatnou součástí právního řádu, neboť jeho obsah byl vtělen do zákona č. 155/1995 Sb. Ústavní stížnost navrhl Nejvyšší správní soud odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, neboť stěžovatel ve skutečnosti napadá pouze zákonnou úpravu, kterou obecné soudy jednoznačně respektovaly. Závěrem Nejvyšší správní soud připomněl, že bez zrušení napadené zákonné úpravy by vyhovění ústavní stížnosti bylo zcela kontraproduktivní, protože obecné soudy by v novém řízení podle tohoto zákona musely věc rozhodnout opět stejně.
Ústavní soud dospěl po přezkoumání věci k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z podané ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel primárně brojí proti tvrzené protiústavnosti napadených ustanovení zákona a až sekundárně proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, jenž se mimo jiné opíral i o napadenou zákonnou úpravu. Stěžovatel si je vědom toho, že případné vyhovění jeho ústavní stížnosti může být smysluplné a účelné pouze v případě, že Ústavní soud zruší taktéž napadená ustanovení zákona č. 155/1995 Sb. Senát Ústavního soudu musel proto nejprve zkoumat, zda byla v daném případě napadená zákonná ustanovení vykládána ústavně konformním způsobem, a zda při aplikaci těchto ustanovení nenastala ve stěžovatelově případě situace, jež by jakkoli ohrožovala ústavněprávní princip rovnosti. V případě podezření ohledně porušení principu rovnosti by senát Ústavního soudu podle §78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, musel řízení přerušit a věc postoupit plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR.
K dané věci zjistil Ústavní soud následující. Obecné soudy na základě platné a účinné právní úpravy odmítly aplikovat znění zákona č. 188/2001 Sb. na stěžovatele, jenž zákonným kritériím nevyhovoval. Vědom si možných dílčích nespravedlností spojených s aplikací tohoto zákona, rozhodl ministr práce a sociálních věcí dne 29. 10. 2003 v rámci zákonného zmocnění, že žádosti o odstranění tvrdostí, spojených s aplikací zákona č. 188/2001 Sb., bude vyřizovat Česká správa sociálního zabezpečení. Podle zjištění Ústavního soudu tak měl stěžovatel po 29. 10. 2003 možnost požádat o zmírnění tvrdosti zákona, kterému mělo být podle rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí vyhověno. K odstranění potenciální negativní diskriminace stěžovatele i na zákonné rovině pak došlo spolu s účinností zákona 264/2006 Sb., jenž v části padesáté osmé nepřímo novelizoval i znění zákona 155/1995 Sb. tím způsobem, že v podstatě realizoval pravděpodobné původní představy stěžovatele de lege ferenda.
Na základě shora uvedených zjištění senát Ústavního soudu neshledal důvody k přerušení řízení ve smyslu §78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. V době rozhodování Ústavního soudu by totiž případné zrušení napadených zákonných ustanovení postrádalo jakýkoliv smysl. Hypotetické zrušení ustanovení zákona č. 188/2001 Sb. by stěžovateli nejen nikterak neprospělo, ale v podmínkách, kdy výše uvedená zákonná úprava (zákon č. 264/2006 Sb.) jeho dříve vytýkaný problém prakticky řeší, by se jeho situace naopak znatelně zhoršila, neboť tato zákonná úprava na napadený zákon výslovně odkazuje a v případě jeho zrušení by se nová ustanovení zákona stala fakticky (alespoň po určitou dobu) obsoletními a nejen ve stěžovatelově případě neaplikovatelnými. V projednávané věci tak nastala situace, která nesplňuje požadavek bezprostředního a přítomného zásahu; jinými slovy sporná otázka již odezněla nebo byla vyřešena jinou cestou a s ohledem na princip minimalizace zásahů již nemá smysl řízení o zrušení napadených ustanovení provádět (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 11.1998 ve věci sp. zn. II ÚS 413/97, usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 122/99, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, usnesení č. 56, s. 315 a násl.). V situaci, kdy hypotetická diskriminace stěžovatele mohla být odstraněna rozhodnutím ministra práce a sociálních věcí a posléze i zákonem č. 264/2006 Sb. odstraněna byla, zdroj hypotetické diskriminace odpadl a Ústavní soud proto nemůže ústavnost napadených ustanovení zákona posuzovat, neboť naříkaná nerovnost již byla de facto i de iure odstraněna.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření zdůrazňoval, že nebyl povinen vyhovět podnětu stěžovatele ohledně předložení věci podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení zákona č. 188/2001 Sb. Ústavní soud tento názor Nejvyššího správního soudu sice nikterak nerozporuje, nesdílí ovšem současně přesvědčení Nejvyššího správního soudu v tom smyslu, že ústavně garantovaného práva podle čl. 30 Listiny se je možno vždy dovolávat pouze v mezích zákona a že tato zákonná úprava - implicitně řečeno - může být diskriminační. Takové pojetí by bylo bezpochyby třeba jednoznačně odmítnout; případnou diskriminací zákonné úpravy, v jejímž rámci se lze práva zakotveného v čl. 30 Listiny dovolávat, se však Ústavní soud v dané věci z výše uvedených důvodů meritorně nezabýval. Ústavní soud se taktéž nemůže ztotožnit ani s tvrzením, že návrh na zrušení části právního předpisu měl být odmítnut z formálních důvodů, neboť stěžovatel brojí proti právnímu předpisu, jenž již není samostatnou součástí právního řádu. Ústavní soud se totiž domnívá, že znění zákona č. 188/2001 Sb. sice bylo vtěleno do zákona č. 155/1995 Sb., na jeho platnosti a tedy "právní existenci" se tím však nic nemění.
Předmětem přezkumu Ústavního soudu se tak stalo pouze napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z tohoto pohledu musí Ústavní soud konstatovat, že navzdory dílčím výtkám vůči stanoviskům Nejvyššího správního soudu uvedeným v předchozím odstavci, je třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud v dané věci rozhodoval striktně podle v té době účinné právní úpravy a v žádném případě nemohl aplikovat znění zákona č. 188/2001 Sb. i na stěžovatele, protože ten zákonná kritéria zde uvedená nesplňoval. Případnou tvrdost zákona přitom nemohl odstranit soud, který by tím vybočil ze svých oprávnění, ale pouze ministr práce a sociálních věcí, který tak - podle zjištění Ústavního soudu - nedlouho po podání předmětné ústavní stížnosti učinil. Napadený rozsudek Nejvyššího správní soudu podle názoru Ústavního soudu proto nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud tvrzené porušení čl. 30 Listiny a čl. 6, 13 a 14 Úmluvy neshledal, proto mu nezbylo, než návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítnout.
V souvislosti s návrhem stěžovatele na zrušení ustanovení zákona č. 155/1995 Sb., ve znění zákona č. 188/2001 Sb., Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost podle výše uvedeného ustanovení odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení. Ústavní soud proto tento návrh odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2006
Stanislav Balík
předseda senátu