ECLI:CZ:US:2006:2.US.475.05
sp. zn. II. ÚS 475/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele T. J. V., zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze, 28. října 1001/3, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 13. 6. 2003, čj. 13 Nc 110/94-189, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2005, čj. 10 Co 49/2004-227, 10 Co 50/2004-227, za účasti Okresního soudu v Chomutově a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Chomutově, sp. zn. 13 Nc 110/94, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 1. 12. 1999, čj. 14 Nc 110/94-41, byl nezletilý M. S. svěřen do výchovy matce, A. S. (v původním řízení navrhovatelka), a stěžovateli byla uložena povinnost platit na výživu nezletilého 80,- DM měsíčně počínaje dnem 24. 4. 1993 a 120,- DM měsíčně počínaje dnem 1. 2. 1998 a dále povinnost splácet dlužné výživné způsobem uvedeným v rozsudku. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil rozsudkem ze dne 23. 8. 2000, čj. 10 Co 439/2000-70. Posledně uvedené rozhodnutí Ústavní soud k ústavní stížnosti stěžovatele nálezem ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 663/2000, zrušil. Shledal totiž, že jím došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, když obecný soud neprovedl navržené důkazy a toto své opomenutí jakkoli neodůvodnil.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6. 6. 2001 zrušil rozhodnutí Okresního soudu v Chomutově ze dne 1. 12. 1999, čj. 14 Nc 110/94-41, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 13. 6. 2003, čj. 13 Nc 110/94-189, byl nezletilý M. S. svěřen do výchovy matce, A. S., a stěžovateli byla uložena povinnost platit na výživu nezletilého počínaje dnem 24. 4. 1993 40,- EUR měsíčně, počínaje dnem 1. 2. 1998 62,- EUR a počínaje dne 1. 9. 1999 90,- EUR měsíčně splatných předem každého 15. dne v měsíci k rukám matky. Dále byl uznán povinným zaplatit dlužné výživné od 24. 4. 1993 do 31. 5. 2003 v částce 7557,- EUR, a to ve splátkách po 200,- EUR měsíčně, splatných spolu s běžným výživným, počínaje dnem 1. 9. 2003, pod ztrátou výhody splátek. Soud dále rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatel v daném řízení otcovství k nezletilému popíral, tvrdil, že nedošlo k určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů před matričním úřadem, neboť na matrice nebyl (a nemohl v příslušné době, 21. 5. 1993, být) a nepodepsal ani "prohlášení k narození dítěte". I pokud by připustil, že se k jednání na matričním úřadě dostavil, nejednalo by se o platný právní úkon, neboť v rozporu s předpisy nebyl přítomen tlumočník. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že přes doplněné dokazování má za to, že k určení otcovství došlo souhlasným prohlášením rodičů. Potvrzení zaměstnavatele stěžovatele, že v rozhodné době nečerpal dovolenou, nepovažuje za důkaz toho, že dne 21. 5. 1993 nemohl být jednání přítomen, neboť existuje i možnost, že mohl čerpat jiné volno. Podpis na prohlášení rodičů je dle znaleckého posudku podpisem stěžovatele, přičemž ani případný podpis jiné osoby než stěžovatele na srovnávacím materiálu by nemohl vést k jinému závěru.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 5. 2005, čj. 10 Co 49/2004-227, 10 Co 50/2004-227, rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil s tím, že nedoplatek na výživném činí za dobu od 24. 4. 1993 do 31. 5. 2005 činí 9.676,- EUR. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí zrekapituloval dosud provedené důkazy a konstatoval, že rodný list má jakožto veřejná listina značnou důkazní sílu, jíž může být zbaven toliko tehdy, jestliže jsou nabídnuty důkazy, jimiž bude prokázána nepravdivost této listiny. V daném případě však důkazy výpovědí matrikářky, přítomné prohlášení rodičů, tvrzení matky, výpověď svědka, jenž se údajně měl zmocnit dokladů stěžovatele a vydávat se za něj, stejně jako znalecký posudek a výslech znalkyně z oboru písmoznalectví, vyvrací tvrzení stěžovatele, že nepodepsal prohlášení k narození dítěte, ani zápis o určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů. Důkaz potvrzením zaměstnavatele uvedené důkazy nevyvrací a nepotvrzuje, že by stěžovatel v příslušné době byl na pracovišti. Dále uvádí, že pokud stěžovatel tvrdí, že prohlášení k narození dítěte obsahuje nesprávné označení jeho zaměstnavatele a že zápis o určení otcovství neobsahuje číslo dokladu, lze uvést pouze, že údaj o zaměstnavateli uvedl sám. Prohlášení k narození dítěte obsahuje úplné rodné číslo otce, který neprokázal, že jde o údaj nesprávný. Předmětné listiny, na jejichž základě byl vyhotoven rodný list dítěte, odpovídají zákonu o matrikách. Písemné prohlášení odpovídá ustanovení §52 zákona o rodině. Přítomnost tlumočníka není nezbytnou podmínkou pro určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů. Dále dodal, že další dokazování revizním posudkem považuje za nadbytečné. Závěry znalkyně jsou jednoznačné.
Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Zpochybňuje především skutková zjištění a průběh dokazování v řízení, následujícím po nálezu Ústavního soudu. Obecné soudy sice dokazování doplnily, přesto však nebylo ochraně práv stěžovatele učiněno zadost. Znalecký posudek byl údajně zpracován na základě chybného srovnávacího materiálu. Znalkyně připustila možnost vlivu srovnávacího materiálu na závěry znaleckého posudku, a stěžovatel proto navrhoval vypracování revizního znaleckého posudku, čemuž nebylo vyhověno. Soud se dále nezabýval důkazem listinou nadepsanou "Erklärung", který formálně provedl. Nevypořádal se náležitě ani s dalšími důkazy (nesrovnalosti v uvedení zaměstnavatele stěžovatele, potvrzení zaměstnavatele o čerpání dovolené v inkriminované době). Tyto nedostatky neodstranil ani odvolací soud. Neodlišil ve svém rozhodnutí otázku pravosti listiny a její pravdivosti. Přitom však samotné dokazování bylo ve své podstatě vedeno o pravosti a pravdivosti zápisu o souhlasném prohlášení rodičů o určení otcovství k nezletilému dítěti, který však veřejnou listinou není. Soud též neprovedl navržený výslech svědků - matrikářky H. a J. S., což neodůvodnil. Četl sice jejich výpovědi v rámci důkazu spisem sp. zn. ČVS-OVCV-927/20-2000, nicméně zde šlo o výpovědi v odlišné trestní věci. Bylo tak porušeno jeho právo, garantované čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť i v řízení civilním musí platit zásada bezprostřednosti a účastníkům musí být umožněno klást svědkům otázky. S některými důkazy se pak soud nevypořádal vůbec (prohlášení stěžovatele o souhlasu, aby se nezletilý stal občanem ČR) nebo nikoli přesvědčivě. Druhý okruh námitek se vztahoval k naplnění zákonných podmínek uznání otcovství. Stěžovatel ve své obhajobě před obecnými soudy upozorňoval na to, že daný právní úkon by mohl být učiněn pouze za přítomnosti tlumočníka, který jednání u matričního orgánu i dle tvrzení matky přítomen nebyl. Odvolací soud vycházel pouze ze čtené výpovědi matrikářky, učiněné v odlišném řízení. Námitku stěžovatele odmítl s tím, že pro určení otcovství není přítomnost tlumočníka nezbytnou podmínkou, přičemž ovšem nevzal v úvahu platné právo (stěžovatel zejména odkazuje na vyhlášku č. 22/1977 Sb., kterou se vydávají bližší předpisy k zákonu o matrikách), jemuž nebylo učiněno zadost.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Okresní soud v Chebu a Krajský soud v Ústí nad Labem, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud v Chebu ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Krajský soud v Ústí nad Labem se podle svého vyjádření nedomnívá, že by v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, je to naopak nezletilý, který ve věku 12 let nemá zajištěno výživné od otce.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Argumenty uplatněné v ústavní stížnosti lze rozdělit do dvou okruhů. Stěžovatel jednak zpochybňuje skutková zjištění obecných soudů, resp. vůbec proces dokazování, a naznačuje, že i v přezkoumávaném řízení soudy učinily stejná pochybení, pro která Ústavní soud již dříve v dané věci zasáhl. Následně pak zpochybňuje vůbec možnost, aby v projednávaném případě byly naplněny zákonné předpoklady určení otcovství, když v řízení před orgánem matriky neměl tlumočníka. Ústavní soud však jeho námitky, po přezkoumání napadených rozhodnutí včetně řízení, jež jim předcházelo, neshledal důvodnými.
Obecné soudy rozhodovaly o úpravě výchovy a výživy nezletilého, přičemž výchozím tvrzením bylo, že otcovství k nezletilému bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů před orgánem matriky, což bylo dokládáno veřejnými listinami. Jistě bylo třeba, aby obecné soudy zohlednily námitky stěžovatele, popíral-li jejich správnost, tj. skutečnost, že obsah daných listin odpovídá skutečnosti. V daném případě tedy bylo vzhledem k námitkám stěžovatele sporné, zda stěžovatel vůbec učinil prohlášení o otcovství k nezletilému před orgánem matriky.
Uvedenou námitkou se obecné soudy zabývaly a provedly k ní i dostatečné dokazování, zejména znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, výslechem znalkyně a vyšetřovacím spisem Okresního státního zastupitelství v Chomutově, č. OVCV-927/20-2000, ve věci trestního oznámení stěžovatele proti A. S. kvůli trestnému činu podvodu a padělání a pozměňování veřejné listiny, v níž bylo trestní stíhání zastaveno, z něhož byly čteny mj. výpovědi matrikářky, přítomné při určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů, a svědka S. Obecné soudy pak jasně a srozumitelně ve svých rozhodnutích objasnily, které skutečnosti mají za prokázané, s jednotlivými důkazy se vypořádaly a objasnily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že stěžovatel zápis o určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů podepsal. Zohlednily přitom též obranu stěžovatele tvrzením, že v příslušné době, kdy byl učiněn zápis o souhlasném prohlášení rodičů, neměl dovolenou, které však nepřisvědčily s tím, že tento důkaz nepotvrzuje skutečnost, že stěžovatel byl na pracovišti či na jiném místě než na matrice Městského úřadu Chomutově. Jako celek je tedy odůvodnění výsledného závěru, že předmětné listiny, na základě nichž byl vyhotoven rodný list nezletilého, odpovídají právním předpisům, a že tedy příslušná veřejná listina není listinou padělanou, je přesvědčivé. Samotné hodnocení jednotlivých důkazů proběhlo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Jejich odůvodnění se nevymyká procesu hodnocení důkazů, nelze v něm konstatovat libovůli, ani porušení rovného postavení účastníků řízení. Článek 36 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, zaručuje právo na spravedlivý proces jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny a vyhodnoceny důkazy. Nestanoví ovšem přirozeně pravidla pro určení přípustnosti důkazů nebo způsobu, jímž důkazy mají být posouzeny. Tyto náležitosti upravuje jednoduché právo. Je tak na obecných soudech, nikoli na Ústavním soudu, aby předložené důkazy i jejich právní relevanci posoudily. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě natolik zásadního pochybení, že by proces jako celek činilo nespravedlivým, což však v projednávaném případě nebylo zjištěno.
K jinému závěru nevede ani námitka, že soudy neprovedly důkaz revizním znaleckým posudkem. Obecné soudy nemají povinnost provést každý z účastníky navržených důkazů. Je nicméně jejich povinností svůj postup v takovém případě odůvodnit. Této podmínce bylo učiněno zadost, i když až v rozhodnutí odvolacího soudu. Tato okolnost ovšem nemá vliv na skutečnost, že dané řízení jako celek je řízením spravedlivým. Odvolací instance korigovala dřívější nedostatek, což je v celkovém kontextu postačující (srov. též rozsudek ESLP ve věci Adolf, 1982, či Ekbatani, 1988). Totéž pak nutno prohlásit o údajných nesrovnalostech v označení zaměstnavatele, s čímž se odvolací soud vypořádal. Pochybení ústavního rozměru pak nelze shledat ani v tom, že se soudy nevypořádaly s důkazem listinou označenou "Erklärung". Tento důkaz byl v řízení proveden, ale napadenými rozhodnutími nezohledněn. Z ustanovení §157 o.s.ř. nelze dovodit povinnost obecného soudu vypořádat se s každým jednotlivým důkazem, což zejména platí, pokud jde o důkazy pro projednávanou věc ne zcela podstatné. Stěžovatel k tomu důkazu upozorňuje na značný jazykový rozpor v jeho německé části a pod ním ručně dopsaného českého překladu, z něhož vyplývá, že stěžovatel má s navrhovatelkou nezletilého syna. Obecné soudy zjevně tento důkaz nepovažovaly za relevantní v projednávané věci, tedy důkaz který ani neprokazoval, ani nevyvracel tvrzené skutečnosti. Bylo tak zejména na stěžovateli, spatřuje-li v nezohlednění tohoto důkazu zásadní pochybení, aby Ústavnímu soudu předestřel k tomuto svému závěru dostatečné argumenty. To však stěžovatel neučinil. Tvrzení, že se touto cestou matka snažila o to, aby nevědomky uznal své otcovství, je nedůvodné, když na uznání otcovství podle platného práva jakékoli neformální vyjádření nemá vliv. Za dané situace tedy Ústavní soud ani v tomto směru neshledal pochybení obecných soudů, které by zasáhlo do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani argumentu stěžovatele, týkajícímu se neprovedení navrhovaných důkazů výslechem svědků H. a S. Jak bylo výše naznačeno, tento důkaz soudy neprovedly a výpovědi obou svědků četl odvolací soud pouze z vyšetřovacího spisu. V odůvodnění svého rozhodnutí se s danou skutečností nevypořádal. Nicméně ani takové pochybení nevede automaticky k závěru, že tak došlo k zásahu ústavně zaručených práv stěžovatele. Nutno se zabývat i tím, zda takové pochybení v zákonné rovině má i ústavněprávní rozměr. K takovému závěru nelze s ohledem na okolnosti projednávaného případu dospět.
Právní zástupce stěžovatele navrhl důkaz výslechem uvedených svědků při jednání u odvolacího soudu dne 25. 5. 2005. Odůvodnil jej potřebou, aby si soud učinil bezprostřední zkušenost a dojem z těchto výpovědí. Odvolací soud bezprostředně poté provedl důkaz vyšetřovacím spisem Okresního státního zastupitelství v Chomutově, č. OVCV- 927/20-2000 (ve věci trestního oznámení stěžovatele proti A. S. kvůli trestnému činu podvodu a padělání a pozměňování veřejné listiny, v níž bylo trestní stíhání zastaveno), jehož součástí byl i výslech uvedených dvou svědků. Právní zástupce na to jakkoli nereagoval, nedomáhal se opětovně daného výslechu. Vzhledem k tomu, že provedenými důkazy, včetně důkazu vyšetřovacím spisem, jehož součástí byly i navrhované výpovědi svědků, bylo dostatečně prokázáno, že stěžovatel prohlášení k narození dítěte a zápis o určení otcovství podepsal (viz výše), jeví se ve vztahu k této dokazované skutečnosti uvedené důkazy, nahrazené soudem jejich čtením, zjevně nadbytečné, když ani účastníci netvrdili, že by daný výslech mohl být pro tento závěr nějak konkrétně relevantní a přinést poznatky nad rámec čteného protokolu o výslechu. Z hlediska dokazování by mohly být významné z jiného pohledu - ve vztahu k dokazování, zda byl a měl být daný úkon tlumočen. Tuto souvislost požadovaného důkazu a dokazované skutečnosti i stěžovatel naznačuje v ústavní stížnosti. Zde bylo ovšem třeba vypořádat se nejprve s danou námitkou nutnosti tlumočení jako takovou. Stěžovatel jejím prostřednictvím nyní zpochybňuje náležitosti právního úkonu, spočívajícího v jeho prohlášení o otcovství. Vzhledem k tomu, že otázka otcovství stěžovatele k nezletilému je nepochybně otázkou osobního stavu, je třeba poukázat na ustanovení §135 odst. 1 o.s.ř. s tím, že vyřešení takové zásadní otázky není možno pojednat pouze jako rozhodnutí o otázce prejudiciální, tj. posoudit ji pouze v rámci odůvodnění rozhodnutí o výchově a výživě nezletilého, které není ani závazné. Takový postup by, kromě toho, že není připuštěn citovaným ustanovením, navíc značně zasáhl princip právní jistoty. Domnívá-li se stěžovatel, že jím učiněný právní úkon je neplatný, nebo domnívá-li se, že nemůže být otcem nezletilého, pak existují (resp. existovaly) jiné právní prostředky, jak tuto námitku uplatnit (žaloba na neplatnost právního úkonu, návrh dle §61 zák. o rodině podaný ve stanovené lhůtě, možnost návrhu Nejvyššího státního zástupce dle §62 zák. o rodině). Vzhledem k tomu, že otázka platnosti určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů nemohla být řešena v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, bylo zjevně bezvýznamné se detailněji námitkami stěžovatele v tomto směru (tedy zejm. ve vztahu k nutnosti tlumočení předmětného úkonu) zabývat. Z toho též plyne, že i dokazování toho, zda bylo, či nebylo tlumočeno, resp. zda stěžovatel úkonu rozuměl, by bylo irelevantní. S přihlédnutím k těmto specifikům případu tak Ústavní soud nedospěl k závěru, že by shora uvedené procesní pochybení obecných soudů mělo vliv na řádné odůvodnění rozhodnutí, jeho přezkoumatelnost a přesvědčivost.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práv stěžovatele, garantovaných citovanými ustanoveními Listiny, Úmluvy a Paktu. Právo na spravedlivý proces a soudní ochranu přirozeně nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2006
Stanislav Balík
předseda senátu