ECLI:CZ:US:2006:2.US.487.04.1
sp. zn. II. ÚS 487/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti J. Č., zastoupeného JUDr. Josefem Monsportem, advokátem se sídlem Praha 2, V Tůních 10, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2003 ve věci sp. zn. 39 T 18/2000, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2003 ve věci sp. zn. 5 To 58/2003, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že došlo k zásahu do práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Tento zásah byl podle stěžovatele způsoben tím, že trestní soudy učinily nepodložené závěry o výši způsobené škody, v důsledku čehož došlo k nesprávné právní kvalifikaci protiprávního jednání a nesprávnému způsobu určení výše trestu. Stěžovatel obecným soudům taktéž vytýká, že nepřihlédly k jeho jednání, jež směřovalo k zajištění závazku, při jehož neplnění vznikla předmětná škoda.
Rubrikovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let. Tento rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, které bylo výše uvedeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci zamítnuto. Proti rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 28. 4. 2004, ve věci sp. zn. Tdo 140/2004.
Stěžovatel byl shledán vinným trestným činem podvodu, neboť jako předseda představenstva společnosti CermAktivity, a.s. dne 11. 3. 1997 v Brně uzavřel v úmyslu nic neuhradit se společností Unitex, a.s. kupní smlouvu na postupnou dodávku metrového textilního zboží. V den převzetí zboží měl přitom uhradit 50% kupní ceny převodem na účet prodávajícího nebo v hotovosti a zbývající část kupní ceny poté do 30 dnů. Den po odběru první části zboží stěžovatel vyhotovil a zaslal příkaz k úhradě části kupní ceny v hodnotě 1 000 000 Kč, přičemž dodavateli o tom zaslal faxovou zprávu, ač věděl, že na příslušném účtu společnosti CermAktivity, a.s. potřebná finanční částka není k dispozici. Přesto se uskutečnily další tři dodávky, v celkové dohodnuté hodnotě 7 042 470,80 Kč (obvyklá cena odebraného zboží činila 7 059 675,70 Kč včetně daně z přidané hodnoty). Stěžovatel dodavateli nic neuhradil ani na podkladě směnky znějící na hodnotu 6 944 792 Kč, přestože předtím obdržel od cizozemského odběratele za uvedené textilní zboží zálohu ve výši nejméně 110 000 USD. Tím vším měl dle rozsudku Krajského soudu v Brně způsobit škodu ve výši 7 059 675,70 Kč.
Nalézacímu soudu stěžovatel zvláště vytýká, že se nevyrovnal s určitými rozporuplnostmi znaleckého posudku a osobního vyjádření znalce před soudem, ani s dalšími rozpory mezi znaleckým posudkem a dalšími opatřenými důkazy, o jejichž objektivitě není možno pochybovat. Stěžovatel přitom zpochybňuje soudem určenou výši škody, neboť ji soud stanovil na základě dohodnuté ceny a nikoli podle skutečné hodnoty věci, čímž se měl nalézací soud odchýlit od ustálené judikatury (č. 42/1990/I Sb.Rt., sp. zn. 1 T 218/89).
Stěžovatel zpochybňuje taktéž naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, neboť žádný ze soudů se podle jeho názoru dostatečně nezabýval jeho obhajobou v tom směru, že činil kroky k zajištění pohledávky věřitele a že hodnota nabízeného či již realizovaného zajištění přesahovala výši závazku vůči poškozené společnosti. Nesouhlasí přitom ani s názorem obecných soudů, že jelikož směnka po předložení v den splatnosti u dlužníka i jeho banky nebyla proplacena pro nedostatek peněz, nebyla kryta.
V doplnění ústavní stížnosti potom stěžovatel ještě připomíná doktrínu legitimního očekávání, jež představuje integrální součást ochrany majetkových práv. Ochrana legitimního očekávání je přitom integrální součástí vlády práva; obecné soudy však v jeho případě postupovaly v rozporu s touto zásadou. Stěžovatel totiž na základě výše uvedeného judikátu očekával, že soud bude vycházet ze skutečné hodnoty věci, nikoli z výše dohodnuté ceny. V závěru doplnění ústavní stížnosti stěžovatel zdůrazňuje význam tzv. opomenutých důkazů, které mohou porušit zásadu volného hodnocení důkazů a tím i právo na spravedlivý proces, jak se ve stěžovatelově případě stalo. Tím vším měly obecné soudy jednat v rozporu se zásadou předvídatelnosti práva.
Krajský soud v Brně se ve svém vyjádření omezil na konstatování, že rozsudek byl vynesen při respektování trestního řádu a trestního zákona a v dalším odkázal na obsah samotného rozsudku. Ve vyjádření Vrchního soudu v Olomouci je podotknuto, že valnou část své stížnosti stěžovatel směřuje proti hodnocení důkazů, přičemž opakuje některá svá tvrzení uplatněná již v řízení před soudem prvního či druhého stupně. Podle odvolacího soudu se soudy obou stupňů se všemi námitkami stěžovatele vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí a v řízení před nimi v žádném případě nebylo porušeno právo na spravedlivý proces. Vrchní soud se vyjádřil i k námitce stěžovatele ohledně výše způsobené škody, kterou nepovažuje za relevantní. Zdůraznil přitom, že ve znaleckém posudku nebyla shledána pochybení či nesrovnalosti, pro které by nebylo možno důkaz využít, a rozsudek navíc vzal v úvahu i další skutečnosti mající vliv na stanovení ceny zboží, jak je zřejmé i z odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Vrchní soud navíc připomíná, že stěžovatel se fakticky domáhá přehodnocení důkazů Ústavním soudem, přestože si je sám vědom, že k tomu Ústavní soud povolán není.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že představuje orgán ochrany ústavnosti a nikoli další instanci v systému obecného soudnictví. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že si je stěžovatel této skutečnosti vědom, navzdory tomu však požaduje po Ústavním soudu přezkum v takovém rozsahu, k němuž není Ústavní soud povolán. Ve smyslu respektování ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy ČR se proto musel Ústavní soud v předmětné věci omezit na zkoumání, zda ve stěžovatelově případě nedospěly obecné soudy k právním závěrům, jež by byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními.
Podstata argumentace stěžovatele spočívá v tvrzení, že obecné soudy chybně určily výši vzniklé škody, kterou měl svým podvodným jednáním (které taktéž popírá z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu) způsobit, a to na základě nesprávného hodnocení provedených důkazů. Obecné soudy totiž vycházely z dohodnuté ceny zboží, místo aby pracovaly se skutečnou cenou výrobků, čímž nerespektovaly ustálenou judikaturu a nesprávně tak aplikovaly §250 odst. 4 trestního zákona. Tím měla být porušena zásada předvídatelnosti práva a stěžovatel tak měl být zkrácen na právu na spravedlivé řízení. Ústavní soud však takovýmto námitkám stěžovatele nemůže přisvědčit.
V souvislosti s určením výše způsobené škody stěžovatel obzvláště kritizuje, že znalec neměl možnost fyzicky prohlédnout předmětné zboží, jehož hodnotu měl stanovit. Podle mínění Ústavního soudu je však taková výtka právně irelevantní, neboť - jak bude pojednáno dále - škoda vznikla neplněním smluvní ceny, nikoliv (neoprávněným) nabytím daného zboží. Určení skutečné ceny předmětného zboží by tak nemělo žádný právně relevantní smysl. Ve stěžovatelově případě byla totiž poškozené společnosti způsobena škoda tím, že jí - z důvodu podvodného jednání stěžovatele - nebylo poskytnuto očekávané (finanční) plnění, poté, co poškozená svůj smluvní závazek plnila řádně (zde je třeba odhlédnout od stěžovatelem zmiňované reklamace, která taktéž není pro určení výše škody relevantní) a včas. Na rozdíl od výše uvedeného judikátu musí dle mínění Ústavního soudu být brána v úvahu způsobená škoda ve výši dohodnuté kupní ceny (přesněji její poměrné výše), neboť tato smlouva nebyla druhou stranou vypovězena a tato smlouva - na rozdíl od případu, na nějž stěžovatel odkazuje - se tak nestala neplatnou, neboť existence omylu způsobuje de lege lata neplatnost toliko relativní. Na rozdíl od rozhodnutí č. 42/1990/I Sb.Rt., sp. zn. 1 T 218/89, proto není důvod stanovit výši způsobené škody na základě skutečné hodnoty zboží.
Za právně nepodstatné je tak nutno označit taktéž tvrzení stěžovatele, že škoda mohla vzniknout maximálně ve výši 110 000 USD, neboť takovou finanční částku obdržela společnost stěžovatele za předmětné zboží, které vyvezla do Ruska. Tento názor je však třeba jednoznačně odmítnout, neboť v takovém případě by výše způsobené škody byla vázána na výši obohacení pachatele (ať již přímo nebo nepřímo), což by odporovalo samotnému smyslu skutkové podstaty trestného činu podvodu. Z podobných důvodů musí Ústavní soud taktéž odmítnout námitku stěžovatele zpochybňující výši škody i tím, že neplněním povinné vznikla poškozené společnosti pohledávka vůči společnosti stěžovatele, která v té době nebyla předlužena, a poškozené se proto nemohl zmenšit majetek o celou kupní cenu. Takový argument by byl jistě významný pro posouzení výše bezdůvodného obohacení v civilněprávním řízení, ale nemůže obstát jako argument v řízení trestněprávním.
Rovněž z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu se obecné soudy dle názoru Ústavního soudu s vinou stěžovatele v odůvodněních svých rozhodnutí dostatečně vypořádaly, když konstatovaly, že již v době uzavírání kupní smlouvy musel být stěžovatel přinejmenším srozuměn s tím, že svůj závazek vůči poškozené společnosti nemusí řádně splnit, když věděl o rozsahu i výši svých závazků a bez objektivních důvodů toliko spoléhal na to, že budou uspokojeny jeho pohledávky od jiných partnerů. V jednání stěžovatele je tak možno spatřovat přinejmenším nepřímý úmysl ve smyslu §4 písm. b) trestního zákona. Navíc je nutno připomenout, že v obchodněprávním vztahu je od obou subjektů smlouvy třeba očekávat jednání ve smyslu zásady profesionality, což reflektuje - byť v ne zcela analogické situaci stěžovatele - judikát Rt 3 Tdo 107/2006, v němž je řečeno, že pokud pachatel získal zboží od poškozeného, kterému jen předstíral úmysl zaplatit za něj kupní cenu, ač tak ve skutečnosti nechtěl učinit, a jestliže byl jednatelem společnosti, tudíž osobou dobře znalou poměrů v ní, došlo k dokonání trestného činu podvodu podle §250 trestního zákona v okamžiku, kdy tato obchodní společnost předmětné zboží převzala.
Obstát nemůže ve světle judikatury ani tvrzení stěžovatele, že se snažil o zajištění vzniklé pohledávky/dluhu. Nejvyšší soud v rozhodnutí Rt 9/2005 8 Tdo 51/2004 uvedl, že zástavní právo (jakožto jeden ze zajišťovacích institutů) slouží i v případě zpeněžení zástavy pouze jako náhrada škody způsobené již dokonaným trestným činem podvodu. Jednání stěžovatele směřující k zajištění pohledávky poškozené vůči jeho společnosti tak nemohlo zpětně negovat naplnění dokonaného trestného činu podvodu.
Závěrem Ústavní soud uvádí, že zmiňovaná doktrína legitimního očekávání, rozvedená ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva i v některých nálezech Ústavního soudu, slouží toliko při extenzivním výkladu vlastnického práva v těch případech, kdy se navrhovatel dovolává ochrany vlastnického práva, které formálně neexistuje. Analogická aplikace zmíněné doktríny na trestněprávní proces, tak jak se jí domáhá stěžovatel, proto není možná.
Legitimní očekávání stěžovatele představuje bezesporu požadavek, aby jeho věc byla projednána ve spravedlivém soudním řízení, což bylo podle názoru Ústavního soudu naplněno. Vztáhnout legitimní očekávání i na předpoklad stěžovatele, že způsobená škoda bude posuzována podle skutečné hodnoty a nikoli podle dohodnuté ceny, je však třeba považovat za neopodstatněné a účelové tvrzení. Svědčilo-li někomu v daném případě legitimní očekávání, potom nikoli stěžovateli, nýbrž poškozené společnosti, která měla legitimní očekávání ohledně zaplacení dohodnuté kupní ceny společností stěžovatele. I z toho důvodu je podle Ústavního soudu nutno posuzovat výši vzniklé škody pohledem dohodnuté ceny, neboť právě o ni se snížil - legitimním očekáváním chráněný - majetek poškozené společnosti. Výši způsobené škody a od ní se odvíjející míru společenské nebezpečnosti je proto v tomto případě třeba odvozovat od dohodnuté kupní ceny.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by šlo v posuzovaném případě o porušení práva na spravedlivé řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry, které Krajský soud v Brně, Vrchní soud v Olomouci a Nejvyšší soud ČR v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavní soud tak s ohledem na uvedené skutečnosti návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2006
Stanislav Balík
předseda senátu