ECLI:CZ:US:2006:2.US.489.05
sp. zn. II. ÚS 489/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. H., zastoupeného JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Thunovská 12, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. dubna 2005, č. j. 30 Cdo 1190/2004-192, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2003, č. j. 14 Co 96/2003-169, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. května 2002, č. j 11 C 100/99-121, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 22. května 2002, č. j. 11 C 100/99-121, poté, co jeho předchozí rozsudek ve věci byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2001, č. j. 19 Co 485/2001-100, zrušen, rozhodl výrokem I. tak, že určil, že závěť zůstavitelky M. K., zemřelé dne 8. února 1999 (správně 8. února 1998), sepsaná dne 4. července 1995 před svědky JUDr. E. P. a M. S., je neplatná. Dále uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů řízení částku 27.980 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce. V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že M. K., zemřelá dne 8. února 1998 (dále též jen "zůstavitelka"), pořídila allografní závěť, v níž je uvedeno datum 4. července 1995. Z notářské ověřovací doložky vyznačené na druhé straně listiny obsahující výše uvedenou závěť přitom vyplynulo, že zůstavitelka tuto závěť vlastnoručně podepsala dne 18. července 1995. Soud prvního stupně vycházel ze závěru, že zůstavitelka a také oba svědci závěti, JUDr. E. P. a M. S., napadenou závěť podepsali až dne 18. července 1995, přičemž toto datum není v textu napadené závěti vůbec uvedeno, resp. se neshoduje s datem na závěti. Vzhledem k tomu, že v závěti není uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, je v rozporu §476 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."), a z tohoto důvodu je napadená závěť neplatná.
K odvolání první a třetí žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. května 2003, č.j. 14 Co 96/2003-169, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil ve znění: "určuje se, že závěť zůstavitelky M. K., zemřelé 8. 2. 1998, údajně napsaná a podepsaná 4. 7. 1995 před svědky JUDr. E. P. a M. S., je neplatná". Ve výroku o nákladech řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že náklady činí 21.880 Kč. Jinak tento výrok potvrdil a současně uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyním společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení. Dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně s tím, že závěť byla skutečně podepsána až dne 18. července 1995, přičemž časový rozdíl v datu, představující více jak deset dní, rozhodně nelze označit za bezprostřední časovou souvislost a nemůže se jednat o jednotný právní úkon. Z tohoto důvodu považoval závěť za neplatnou.
Následné dovolání druhého žalovaného (stěžovatele) - právního nástupce J. H. (druhé žalované) - Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 27. dubna 2005, č. j. 30 Cdo 1190/2004-192, zamítl. Přípustnost dovolání odvodil z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), když za otázku zásadního právního významu považoval otázku, zda tzv. ověřovací doložka podpisu vyhotovená notářem je součástí allografní závěti, pořízené dle §476b obč. zák. K tomu Nejvyšší soud konstatoval, že závěť a ověření pravosti podpisu zůstavitele na závěti jsou dvě rozdílné listiny. První z nich obsahuje projev zůstavitelovy poslední vůle, druhá pak prokazuje, že zůstavitel závěť podepsal. Jedná-li se o případ, kdy notář osvědčil, že zůstavitel před ním závěť podepsal, prokazuje listina o ověření pravosti podpisu také datum, kdy byla závěť podepsána. Údaj o datu podpisu závěti v listině o ověření pravosti podpisu však ani v tomto případě nemůže nahradit chybějící datum v textu závěti nebo opravit datum v textu závěti, které není datem, kdy byla závěť skutečně podepsána, a to již proto, že se jedná o údaj obsažený v listině vždy odlišné od závěti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení práva na ochranu vlastnictví spatřoval stěžovatel v tom, že soudy rozhodly, že závěť sepsaná dne 4. července 1995 je neplatná z důvodu nesplnění obligatorních náležitostí vyžadovaných §476 odst. 2 obč. zák. Stěžovatel v prvé řadě nesouhlasil se skutkovým závěrem obecných soudů, které vyhodnotily výpovědi svědků M. S. a JUDr. E. P. (svědků závěti) jako nepravdivé a ryze účelové. V závěti je přitom jednoznačně uveden den, kdy zůstavitelka a svědci závěť podepsali, a to. 4. července 1995. Ověřování podpisů zůstavitele a svědků závěti není součástí závěti. Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že výklad obecných soudů ohledně formálních náležitostí závěti je nepřípustně striktní a závažným způsobem porušuje jak právo zůstavitelky rozhodovat svobodně o svém majetku pro případ smrti, tak i právo žalovaných dědit na základě závěti. Podle jeho názoru, který dokumentoval poukazem na komentář k občanskému zákoníku (Fiala, Hurdík, Korecká, nakladatelství CODEX Praha), je datum uvedené v závěti důležité z hlediska posouzení způsobilosti zůstavitele k pořízení závěti a také proto, aby v případě, pokud zůstavitel zřídil více závětí, bylo možno posoudit, která je starší. V případě zůstavitelky M. K. není pochyb o tom, i přes datum uvedené v ověřovací doložce uvedené na rubu závěti, která závěť byla nejstarší. Výklad posuzující formální náležitosti závěti nad uvedená hlediska je v rozporu nejen s §476 obč. zák. a smyslem tohoto ustanovení, ale i v rozporu s principy občanského práva a došlo jím k zásahu do výše uvedeného ústavně zaručeného práva.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Vyjádřil přesvědčení, že napadeným rozhodnutím dovolacího soudu nemohlo dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, jakož i odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu.
Obvodní soud pro Prahu 6 jako účastník řízení rovněž zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Námitky stěžovatele v dané věci směřovaly jednak k hodnocení důkazů provedenému obecnými soudy, jednak k právnímu posouzení věci. Ohledně námitek týkajících se hodnocení důkazů (vyhodnocení výpovědí svědků závěti jako účelových a nepravdivých) Ústavní soud zdůrazňuje, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud ze spisu, který si vyžádal od soudu prvního stupně, dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominul, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotil. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily.
Pokud námitky směřovaly proti právnímu posouzení platnosti závěti (dle názoru stěžovatele příliš formalistickému) považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že závěť jako jednostranný projev vůle ryze osobní povahy musí splňovat nejen náležitosti, které jsou vyžadovány zákonem pro platnost jakéhokoliv právního úkonu, ale i další zvláštní náležitosti vztahující se speciálně k tomuto projevu vůle. Zpřísněné požadavky jsou odůvodněny tím, že závěť se uplatní až v době, kdy už ten, kdo ji zřídil nebude naživu a nebude možno jeho prostřednictvím zjistit, zda vůbec zamýšlel závěť zřídit a co v ní sledoval. Proto je všem druhům závěti společný požadavek písemné formy a uvedení data, kdy byla zřízena. Výše uvedený požadavek na formální přístup k závěti vystupuje v daném případě do popředí i v souvislosti s duševním stavem stěžovatelky v době pořizování závěti, přestože tato skutečnost nebyla obecnými soudy příliš akcentována. Co se týče samotného výkladu §476 obč. zák., je třeba připomenout, že Ústavní soud není bez dalšího oprávněn zabývat se porušením obyčejných zákonů a v návaznosti na to ani výkladem jednoduchého práva, ale pouze tím, zda napadeným rozhodnutím došlo k porušení základního práva nebo svobody stěžovatele. Je nesporně na soudech obecných, aby prováděly výklad těchto zákonných norem, tj. interpretace jednoduchého práva přísluší výhradně jim a v konečné fázi právě Nejvyššímu soudu ČR (§14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů). Nejvyšší soud ČR svou interpretací citovaného ustanovení dostál svému zákonnému poslání a jeho výklad je bezpochyby v souladu se základními právy. Pokud obecné soudy na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že závěť nebyla podepsána v den uvedený na závěti, ale až později (v den ověření podpisu notářem), nemůže závěr o neplatnosti závěti z důvodu rozporu s §476 obč. zák. znamenat porušení ústavně zaručených práv.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 29. března 2006
Stanislav Balík
předseda senátu