ECLI:CZ:US:2006:2.US.516.06.1
sp. zn. II. ÚS 516/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele SAFILM s. r. o., se sídlem v Praze 5, Holečkova 68, zastoupeného JUDr. Renátou Dvouletou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Na Křivině 1363, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2005, č. j. 13 Co 320/2005-58, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. června 2005, č. j. 18 C 200/2004-48, a dále směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2006, č. j. 11 Cmo 40/2006-17, jímž bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 66 C 32/2005-7, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. června 2005, č. j. 18 C 200/2004-48, bylo odmítnuto odvolání žalobce (stěžovatele) proti rozsudku téhož soudu ze dne 15. dubna 2005, č. j. 18 C 200/2004-37, jako opožděně podané. Soud prvního stupně uvedl, že rozsudek, proti němuž podání směřovalo, byl doručen právní zástupkyni žalobce dne 10. května 2005. Odvolání proti rozsudku bylo předáno k poštovní přepravě dne 20. května 2005, adresováno však nebylo Obvodnímu soudu pro Prahu 1 nebo soudu odvolacímu, nýbrž Obvodnímu soudu pro Prahu 4, jemuž bylo podle podacího razítko doručeno dne 23. května 2005. Obvodní soud pro Prahu 4 přeposlal následně dne 25. května 2005 odvolání žalobce příslušnému soudu, přičemž k doručení tohoto podání nevyužil poštu, ale kurýrní službu. K doručení na Obvodní soud pro Prahu 1 došlo dne 26. května 2005, avšak poslední den lhůty pro podání odvolání připadl na 25. května 2005. S ohledem na to, že odvolání žalobce nebylo adresováno příslušnému soudu a k jeho doručení došlo až po zákonem stanovené lhůtě, odmítl jej soud prvního stupně jako opožděně podané.
K odvolání žalobce bylo rozhodnutí soudu prvního stupně usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2005, č. j. 13 Co 320/2005-58, potvrzeno. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že pokud účastník řízení podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně u nepříslušného okresního soudu jinak, než do protokolu, nemá takové odvolání účinky řádně a včas podaného odvolání, ledaže by bylo ve lhůtě předáno tímto nepříslušným soudem soudu příslušnému, nebo orgánu, který má povinnost podání doručit ve smyslu §57 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Za okamžik, kdy bylo odvolání předáno k přepravě orgánu, který má povinnost podání doručit, nelze přitom dle názoru odvolacího soudu považovat přípis dozorčí úřednice ze dne 25. května 2005, kterým rozhodla o zaslání odvolání soudu příslušnému. Pokud bylo odvolání předáno kurýrovi příslušného soudu dne 26. května 2005 a téhož dne doručeno do podatelny tamního soudu, nelze z data průvodního dopisu o doslání odvolání činit závěry o tom, kdy byla zásilka předána k přepravě.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2005, č. j. 13 Co 320/2005-58, podal žalobce, vycházejíce přitom z názoru Ústavního soudu, vyjádřeného v usnesení sp. zn. III. ÚS 533/05, jímž byla jeho předchozí ústavní stížnost odmítnuta pro předčasnost, žalobu pro zmatečnost. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 66 C 32/2005-7, žalobu pro zmatečnost zamítl, neboť dovodil s poukazem na existující judikaturu, že ze znění §229 odst. 4 o. s. ř. vyplývá, že způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost může být toliko usnesení, jímž sám odvolací soud odmítl odvolání, popř. zastavil odvolací řízení, tzn. takové rozhodnutí, které nemůže být přezkoumáno na základě řádného opravného prostředku.
Proti usnesení Městského soudu v Praze o zamítnutí žaloby pro zmatečnost podal žalobce odvolání. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. dubna 2006, č. j. 11 Cmo 40/2006-17, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že zákon má v §229 odst. 4 o. s. ř. na mysli případy, kdy o odmítnutí opožděného odvolání nerozhodl podle §208 o. s. ř. soud prvního stupně, ale o odmítnutí rozhodoval sám odvolací soud podle §218a o. s. ř. Naproti tomu v daném případě odmítl odvolání soud prvního stupně podle §208 o. s. ř., takže přezkoumání správnosti jeho závěrů bylo zajištěno v rámci odvolacího řízení. Ve vztahu k rozhodnutí Ústavního soudu odvolací soud uvedl, že z citovaného usnesení je třeba vycházet pouze potud, že ústavní stížnost byla odmítnuta pro předčasnost. Ústavní soud se k otázce přípustnosti žaloby pro zmatečnost v dané věci výslovně nevyjádřil.
Za tohoto stavu podal stěžovatel proti všem výše citovaným rozhodnutím ústavní stížnost, v níž namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel brojí především proti usnesením, jimiž bylo odmítnuto odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. dubna 2005, č. j. 18 C 200/2004-37. V ústavní stížnosti poměrně podrobně rozepisuje okolnosti podání odvolání. Stěžovatel vychází z přesvědčení, že kurýr, jehož prostřednictvím byla zásilka předána z Obvodního soudu pro Prahu 4 na Obvodní soud pro Prahu 1, je ve smyslu §45a o. s. ř. doručujícím orgánem. Pokud dozorčí úřednice dne 25. května 2005 rozhodla, že podání bude dosláno k příslušnému soudu, vznikla tímto dnem povinnost organizačním složkám soudu předmětné podání doručit. Tento den je tedy třeba dle názoru stěžovatele považovat za den, v němž bylo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§57 odst. 3 o. s. ř.). Doručujícím orgánem se stal okamžikem vyhotovení přípisu dozorčí úřednice sám soud, tj. Obvodní soud pro Prahu 4, kterému bylo odvolání předáno. Datum 26. května 2005, kdy bylo odvolání označeno podatelnou Obvodního soudu pro Prahu 1, není z hlediska běhu odvolací lhůty rozhodující. Za nikoliv nepodstatný fakt považuje stěžovatel rovněž skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 4 sídlí na téže adrese jako Městský soud v Praze. Odvolání se tedy v zákonné lhůtě nacházelo v budově odvolacího soudu. Podle §208 odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že jako opožděné nemůže být odmítnuto odvolání, které bylo ve lhůtě podáno u odvolacího soudu. Svoji ústavní stížnost opřel stěžovatel mj. o rozhodnutí Ústavního soudu, který v minulosti ve svých rozhodnutích judikoval, že pokud procesní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost, odstranění které umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek v řízení, přičemž konstatování této zjevnosti nevyžaduje procesní aktivitu soudu, je třeba dát účastníkům řízení příležitost tuto nesprávnost odstranit. Ve vztahu k rozhodnutím o žalobě pro zmatečnost stěžovatel uvedl, že žalobu podal na základě názoru Ústavního soudu, přestože se původně domníval, že zákon její podání neumožňuje. Stěžovatel má zato, že soudy tím, že žalobu pro zmatečnost zamítly, nerespektovaly závaznost vykonatelného rozhodnutí Ústavního soudu, čímž rovněž porušily stěžovatelova práva na soudní ochranu.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti v celém rozsahu odkázal na právní závěr vyjádřený v odůvodnění napadeného usnesení. Poukázal rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ČR, č. j. 21 Cdo 972/2005-76, v němž Nejvyšší soud ČR mj. uvedl, že žaloba pro zmatečnost podaná podle §229 odst. 4 o. s. ř. je právním prostředkem umožňujícím zrušení usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v rozporu se zákonem odmítnuto odvolání nebo zastaveno odvolací řízení, aniž by se k odvolacím soudem řešené otázce vyslovil ve svém rozhodnutí rovněž soud prvního stupně.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na svůj právní názor vyjádřený v odůvodnění svého usnesení a vyjádřil přesvědčení, že svým rozhodnutím neporušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces. Konstatoval, že porušení práv stěžovatele nelze spatřovat v tom, že soudy obou stupňů měly na otázku včasnosti podání jeho odvolání jiný právní názor než stěžovatel. Obvodní soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého usnesení, jakož i na odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2005, č. j. 13 Co 320/2005-58. S argumentací stěžovatele se neztotožnil.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Na úvod Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je přípustná proti všem v ústavní stížnosti napadeným rozhodnutím. Ve vztahu k rozhodnutím o odmítnutí odvolání pro opožděnost ji Ústavní soud nepovažuje za opožděnou i s ohledem na předchozí usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 533/05, neboť jinak by ve vztahu k těmto rozhodnutím došlo vůči stěžovateli k odepření spravedlnosti. Ústavní soud si je současně vědom i svého dalšího usnesení, sp. zn. I. ÚS 528/03, v němž odmítl ústavní stížnost podanou proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání pro nepřípustnost s odůvodněním, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Za takový prostředek považoval v daném konkrétním případě žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř. Zároveň ale konstatoval, že takový postup zvolil v situaci, kdy neexistuje ustálená judikatura obecných soudů, která by konkrétní mezeru v zákoně (otázku, zda je přípustná žaloba pro zmatečnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost) překlenula. Potom bylo dle názoru Ústavního soudu třeba přistoupit k výkladu, jenž bude konformní s ústavními předpisy, přičemž k atributům právního státu patří požadavek určitosti právní úpravy. V mezidobí se však judikatura k řešené otázce ustálila a právní teorie i praxe je v současnosti jednotná v tom, že institut žaloby pro zmatečnost (v daném případě žaloba podle §229 odst. 4 o. s. ř.) slouží k nápravě rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto pouze v jednom stupni, tzn. pokud bylo odvolacím soudem rozhodnuto bez toho, že by se určitým problémem zabýval soud prvního stupně. Ve stávajícím ústavní stížností napadeném rozhodnutí však bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno rozhodnutím odvolacího soudu, takže nelze hovořit o tom, že by bylo rozhodnuto pouze v jednom stupni. Soudní výklad aplikovaného §229 odst. 4 o. s. ř. byl dle názoru Ústavního soudu proveden způsobem, který zachovává princip dvojinstančního přezkumu a ve svém důsledku nepředstavuje odmítnutí práva či porušení pravidel spravedlivého procesu. Proti závěru obecných soudů o nutnosti zamítnout žalobu pro zmatečnost nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady.
Ústavní soud se dále zabýval rozhodnutími, jimiž bylo odmítnuto odvolání stěžovatele jako opožděné. Stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v tom, že obecné soudy posoudily jeho odvolání jako opožděně podané, ačkoliv dle jeho názoru bylo doručeno v zákonem stanovené lhůtě.
K náležitému posouzení věci si Ústavní soud vyžádal příslušný spis Obvodního soudu pro Prahu 1. Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že rozsudek soudu prvního stupně byl právní zástupkyni stěžovatele doručen dne 10. května 2005 (č. l. 41). Následujícího dne tedy začala běžet patnáctidenní lhůta pro podání odvolání. Odvolání stěžovatele bylo podáno k poštovní přepravě dne 20. května 2005 (č. l. 46). V hlavičce odvolání bylo uvedeno, že je adresováno "Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4" (č. l. 43). Na obálce byl označen jako adresát Obvodní soud pro Prahu 4, Spálená 2, Praha. Obvodnímu soudu pro Prahu 4 bylo odvolání doručeno dne 23. května 2005 (č. l. 43). Přípisem dozorčí úřednice datovaným dne 25. května 2005 bylo odvolání postoupeno prostřednictvím kurýra Obvodnímu soudu pro Prahu 1, který jej obdržel dne 26. května 2005 (č. l. 47).
Podstata námitek stěžovatele se týká toho, že za orgán, který má povinnost podání doručit ve smyslu §57 odst. 3 o. s. ř., považuje Obvodní soud pro Prahu 4, který osobou dozorčí úřednice rozhodl o doslání podání příslušnému soudu. Za den, kdy bylo podání předáno doručujícímu orgánu pak považuje den, kdy dozorčí úřednice vyhotovila přípis, na jehož základě bylo podání postoupeno Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tj. 25. května 2005. Za rozhodující otázku pro posouzení, zda bylo doručeno včas, je třeba považovat otázku, zda je soudní kurýr orgánem, který má povinnost podání doručit ve smyslu §57 odst. 3 o. s. ř. Podle ustálené judikatury se za orgány, které mají povinnost doručovat písemnosti, pokládají jen držitelé poštovní licence, a dále pak ty orgány státu, které mají právními předpisy uloženo zajistit odeslání zásilky těch osob, které se samy o jejich odeslání postarat nemohou (jako například správa věznice pro osoby ve výkonu trestu nebo ve vazbě apod.). Ve prospěch jiných subjektů podílejících se na přepravě písemností nelze výhody plynoucí z ustanovení §57 odst. 3 o. s. ř. rozšiřovat. Ustanovení §45a o. s. ř., který za doručující orgány označuje soudní doručovatele, orgány justiční stráže, soudní exekutory, provozovatele poštovních služeb, orgány Policie České republiky, orgány Vězeňské služby České republiky, zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy, územní vojenské správy, Ministerstvo vnitra a Ministerstvo spravedlnosti, se na daný případ nevztahuje, neboť se týká pouze doručovací činnosti soudu, tedy doručování soudních písemností účastníkům řízení, nikoliv naopak. Z výše uvedeného vyplývá, že osobu soudního kurýra nelze považovat za orgán, který má povinnost podání doručit, a proto datum vyznačené na přípisu Obvodního soudu pro Prahu 4 dozorčí úřednicí nemá pro stanovení okamžiku odevzdání orgánu, který má povinnost podání doručit, za relevantní. Za dané situace by lhůta k podání odvolání byla zachována, pokud by Obvodní soud pro Prahu 4, jemuž bylo odvolání adresováno, stačil ještě v odvolací lhůtě odeslat podání příslušnému soudu prvního stupně nebo soudu odvolacímu (tj. předat je držiteli poštovní licence nebo podat je přímo na podatelně příslušného soudu). V dané věci nemá význam ani skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 4 se nachází ve stejné budově jako Městský soud v Praze. Každý z obou soudů má totiž svoje vlastní místo určené pro přijímání podání, a je proto třeba, aby podání bylo předáno a podáno u správně určeného soudu. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že z odvolání stěžovatele nebylo nijak patrné, že by se mělo týkat rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, jak stěžovatel naznačuje v ústavní stížnosti. V hlavičce odvolání i v obálce, v níž bylo odvolání posláno, byl uveden jako adresát pouze Obvodní soud pro Prahu 4. Nelze mu tedy vytýkat, že by postupoval liknavě. Proto není případný ani poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 61/97. V uvedeném nálezu se hovoří o tom, že soud by měl dát příležitost účastníkovi řízení odstranit zjevnou nesprávnost v jeho procesním úkonu. V dané věci se Obvodní soud pro Prahu 4 sám snažil takovou, nutno zdůraznit že ne zjevnou, nesprávnost napravit. Ve skutečnosti, že se tak stalo po lhůtě, o jejímž běhu, resp. o jejímž počátku neměl Obvodní soud pro Prahu 4 žádnou vědomost, nelze rovněž spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 12. října 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu