ECLI:CZ:US:2006:2.US.530.05
sp. zn. II. ÚS 530/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti P. N., zastoupeného JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou, se sídlem Husovo nám. 65, Ledeč nad Sázavou, proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 21. 1. 2005, sp. zn. 0 P 73/2002, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 17 Co 162/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje podmínky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatel v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů, s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jako "Listina") a právo na pravidelnou informaci o nezletilém garantované čl. 18 Úmluvy právech dítěte (v kontextu s ust. §26 odst. 4 zákona o rodině), přičemž se domáhá jejich zrušení.
Výše označeným rozsudkem okresního soudu bylo zvýšeno výživné stěžovatele, stanovené rozsudkem ze dne 10. 5. 2002, sp. zn. P 73/2002, pro nezletilého syna v částce 1.500,- Kč měsíčně tak, že se od 1. 9. 2003 zvyšuje na částku 2000,- Kč měsíčně a od 1. 9. 2004 se výživné zvyšuje na 2700,- Kč měsíčně (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto okresním soudem, že dlužné výživné, za dobu od 1. 9. 2003 do 31.1.2005 včetně, celkem v částce 12.000,- Kč, je otec oprávněn splácet spolu s běžným výživným, v pravidelných měsíčních splátkách po 1.000,- Kč až do zaplacení k rukám matky nezletilého, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek (výrok II.). Návrh otce na uložení povinnosti matce poskytovat pravidelné informace o dítěti byl zamítnut (výrok III.). Soud prvního stupně též rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.)
Rozsudkem krajského soudu bylo potvrzeno rozhodnutí okresního soudu ve výrocích I. a III. (výrok I.), přičemž ve výroku II. se rozsudek okresního soudu změnil tak, že dlužné výživné za dobu od 1. 9. 2003 do 30. 6. 2005 v celkové výši 18.000,- Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky ve splátkách, a to 9.000,- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku a zbývajících 9.000,- Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku pod ztrátou výhody splátek při nedodržení prvních z nich (výrok II.). Odvolacím soudem bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem, ani právo na náhradu nákladů řízení před krajským soudem (výrok III.).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé (srov. např. III. ÚS 15/06).
Pod značnou částí argumentace předestřenou v ústavní stížnosti lze vidět v podstatě spíše nesouhlasnou polemiku s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy - svědčící o přesvědčení stěžovatele o věcné nesprávnosti napadených rozhodnutích - s cílem zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch, což samo o sobě staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší.
O nepřípustné ústavněprávní konsekvence -z hlediska námitek směřujících do přezkumu hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy - by mohlo jít toliko až v případě, že soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 a násl. o.s.ř.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily.
Nic takového v projednávané věci ovšem dovodit nelze. Soudy přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a není ani důvod nesdílet úsudek, že tyto důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal ani extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými závěry, ani neshledal, že by k závěrům, k nimž obecné soudy došly, nebylo možno v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí dojít. Obecné soudy potom respektovaly kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy postupovaly ve smyslu ust. §99 odst. 1 věta první zákona o rodině, dle kterého změní-li se poměry, může soud i bez návrhu změnit dohody a soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti (v dané věci bylo řízení iniciováno ze strany matky nezletilé podáním návrhu na zvýšení výživného). Soudy potom správně reflektovaly fakt, že občanský soudní řád v souvislosti s úpravou rozsudků odsuzujících k plnění v budoucnu splatných dávek hovoří výslovně o podstatné změně okolností, které jsou rozhodující pro výši a další trvání dávek (ust. §163 odst. 1 věta první o.s.ř.) a zaměřily se tak na zkoumání toho, zda skutečně došlo k podstatné změně poměrů. Oba soudy v tomto směru přistoupily ke srovnání poměrů v době posledního rozhodování a poměrů v době rozhodování v dané věci, přičemž následně dospěly k závěru, že k podstatné změně poměrů došlo, a to na straně nezletilého. Krajský soud v této souvislosti konstatoval, že okresní soud zvýšil výživné na základě zjištění, že potřeby nezletilého stouply s ohledem na jeho biologický vývoj a byly vyvolány i nutností opatření vybavení k docházce do mateřské školky a posléze do základní školy, a to v míře obvyklé u jeho vrstevníků a že nezvyšoval výživné proto, že by snad nezletilý měl potřeby mimořádné. Na závěru obecných soudů o podstatné změně poměrů na straně nezletilého v důsledku samotného faktu nástupu do mateřské školy a následně do základní školy se nejeví Ústavnímu soudu nic ústavně nonkorfomního, přičemž za přirozený logický důsledek takového názoru lze považovat, že nebylo nutné se detailně zabývat běžnými výdaji matky na nákup věcí pro nezletilého.
Soudy při svém rozhodování správně přistoupily k aplikaci ust. §96 odst. 1 věta první zákona o rodině, dle kterého při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného (který reflektovaly v kontextu s ust. §85 odst. 2 zákona o rodině). V tomto ustanovení jsou totiž obsažena základní kritéria pro stanovení rozsahu vyživovací povinnosti.
Z odůvodnění rozsudků obou stupňů pak vyplývá, že majetkové poměry stěžovatele soudy vzaly náležitým způsobem v úvahu, přičemž z jejich obsahu lze vyvodit, že obecné soudy provedly dokazování ke zjištění příjmových a jiných majetkových poměrů stěžovatele. Přitom je současně zřejmé, že soudy při svém rozhodování o výživném přihlédly i celkově k jeho schopnostem, možnostem a především k odůvodněným potřebám nezletilého; v rámci těchto úvah se zaměřily i na posouzení jednotlivých matkou učiněných výdajů pro odůvodněné potřeby nezletilého za předmětnou dobu minulou. Nelze přitom nevidět, že obecné soudy při svém rozhodování měly na paměti především dominantní ustanovení Úmluvy o právech dítěte, a to jeho čl. 3, v jehož odstavci prvém se stanoví, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Stejně tak soudy zjevně reflektovaly schopnosti, možnosti a majetkové poměry matky nezletilé.
V této souvislosti Ústavní soud s odkazem na svou judikaturu navíc uvádí, že v souladu se svými kompetencemi nepřezkoumává kritéria výživného stanovená v ustanovení §96 zákona o rodině (srov. např. II. ÚS 98/05). Je totiž pouze věcí obecných soudů, aby hlediska určení výživného zakotvená tímto ustanovením uváděly v život aplikací v souvislosti s jednotlivými individuálními případy. Posuzování otázky jejich naplnění je úlohou soudů obecných vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí.
Pokud soudy došly k závěru o stanovení výživného v rozsahu v jejich rozhodnutích uvedeném, nelze v těchto závěrech shledávat nijaký prvek extrémního nesouladu se skutkovými zjištěními, zasahující do ústavně právní roviny. V pravomoci Ústavního soudu není a nemůže být detailně opětovně přezkoumávat závěry obecných soudů, na základě kterých obecné soudy stanovují výživné pro nezletilé dítě.
Ústavní soud v tomto kontextu navíc zdůrazňuje, že i kdyby odpovídající skutkové závěry soudu byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů; to však- jak již Ústavní soud uvedl - nebylo shledáno.
Jako na neodůvodněnou z ústavně právního hlediska poukazuje Ústavní soud i na námitku stěžovatele směřující proti tvrzení krajského soudu, že "protože otec nakoupil bez vědomí a souhlasu matky synovi věci, které vyjmenoval v odvolání, jak při odvolání uvedl, nemohl krajský soud tyto výdaje zohlednit při rozhodování o výši výživného (dlužného výživného)". Krajský soud příhodně uvedl vůdčí premisu takového názoru, že nezletilý byl svěřen do výchovy matky, nikoli stěžovatele, a je potom na ní, aby reflektovala, co nezletilý potřebuje a co mu pořídí, přičemž odpovědnost za to nese vůči dítěti. Jistě by bylo žádoucí, aby se rodiče na nákupu nákladnějších věcí dohodli a nepořizovali je dvakrát, jak to dělali dosud, a to nejen z hlediska ekonomického, ale i s ohledem na možný dopad takového jednání na psychiku nezletilého. Pokud to tak však v praxi nebylo a otec nakoupil bez vědomí a souhlasu matky synovi určité věci, krajský soud uzavřel, že tyto výdaje nemůže zohlednit při rozhodování o výši výživného (dlužného výživného). V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že není oprávněn posuzovat právní úvahy, názory a závěry obecných soudů, pokud nejde o otázky základních práv a svobod, přičemž stěžovatelem rozporovaný názor krajského soudu do roviny ústavně zaručených práv a svobod nezasáhl.
Neopodstatněnost námitek stěžovatele z pohledu ústavně právního shledal Ústavní soud i ve vztahu k tvrzením navrhovatele v tom směru, že obecné soudy nedostály své povinnosti řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnit své rozhodnutí. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, když uvedly, v souladu s jakými provedenými důkazy vzaly za prokázané ve svých rozhodnutích v rozsudcích zmiňované relevantní skutečnosti a jaké právní závěry z nich vyvodily; napadená rozhodnutí jsou tak přezkoumatelná. Nelze tedy tvrdit, že se jedná o povšechná a obecná odůvodnění mající za následek rozpornost s ústavním pořádkem.
Ve vztahu k námitce, že bylo porušeno stěžovatelovo právo na pravidelnou informaci o nezletilém stanovené v ust. §26 odst. 4 věta druhá zákona o rodině ve smyslu možného kladného rozhodnutí soudu o u Ve vztahu k námitce, že bylo porušeno stěžovatelovo právo na pravidelnou informaci o nezletilém stanovené v ust. §26 odst. 4 zákona o rodině a garantované čl. 18 Úmluvy o právech dítěte, Ústavní soud uvádí, že z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje stejné skutečnosti a argumentaci, které již uvedl ve svém návrhu na uložení povinnosti matce ohledně podávání informací o dítěti otci před soudem prvního stupně. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje maximu, že pokud ústavní stížnost v této části spočívá jen v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravném prostředku, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však, s poukazem na čl. 83 Ústavy, zjevně nepřísluší.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí jmenovaného soudu je potom patrno, že argumentací, kterou nyní stěžovatel opakuje v ústavní stížnosti a z níž dovozuje nezbytnost uložení povinnosti matce ohledně podávání informací o dítěti otci, se oba soudy obsáhle a podrobně zabývaly a nepřisvědčily jí. Závěry obecných soudů považuje přitom Ústavní soud za ústavně konformní, a proto na něj zcela odkazuje, aniž by považoval za nutné je jednotlivě opakovat ve vztahu k argumentaci uvedené v ústavní stížnosti, která - jak již naznačeno - je v podstatě totožná jako argumentace před obecnými soudy. K tomu Ústavní soud pouze podotýká, že v rámci ustložení rodiči povinnosti informovat druhého rodiče o dítěti, jedná se toliko o zásah ze strany obecných soudů mimořádný, tj. v situaci, kdy právo rodiče na pravidelnou informaci o dítěti není naplňováno a nápravy nelze dosáhnout jinak než takovým rozhodnutí soudu (tj. za stavu, kdy je takové rozhodnutí nezbytně nutné; z důvodu faktu, že se jedná o autoritativní zásah orgánu veřejné moci do mezilidských vztahů, který může v sobě nést nežádoucí následky jak ve směru ještě většího prohloubení vyhrocení vztahů mezi rodiči, tak ve směru hrozící újmy na psychickém stavu dítěte). S ohledem na to by mělo takové rozhodnutí soudu své opodstatnění především v situacích, kdy rodič, kterému bylo svěřeno dítě do výchovy, brání druhému rodiči ve styku s dítětem, případně rodič se z objektivních důvodů (např. nemoc, pobyt v zahraničí apod.) s dítětem nemůže stýkat. Nic takového či obdobného ovšem v dané věci nenastalo, když jak uvedly obecné soudy, otec má možnosti získat jím požadované informace, neboť žije v tomtéž městě jako matka s nezletilým, stýká se s sním po dva víkendy v měsíci, jeho rodiče, s nimiž bydlí v jednom domě, se s nezletilým stýkají jednou v měsíci, otec ví, kterou školu navštěvuje apod. Je tak zřejmé, že smysl, pro který bylo ust. §26 odst. 4 zákona o rodině přijat ve vztahu k možnému vyhovění návrhu stěžovatele na uložení povinnosti rodiči poskytovat pravidelnou informaci o dítěti druhému rodiči, nebyl v dané věci naplněn.
Vzhledem k tomu, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud v dané věci neshledal, nezbylo mu, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2006
Stanislav Balík
předseda senátu