ECLI:CZ:US:2006:2.US.533.05
sp. zn. II. ÚS 533/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. F. M., právně zastoupeného Mgr. Dagmar Vrbovou, advokátkou se sídlem Lazarská 6, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2005, sp. zn. 28 Co 244/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 8 C 121/2003, týkající se odměny za právní zastoupení. Nezletilý žalobce L. D. se v řízení vedeném proti žalovanému J. K. domáhal náhrady škody způsobené ublížením na zdraví ve výši 120 000 Kč a placení částky 6 000 Kč měsíčně na náhradu léčebných nákladů a zdravotních pomůcek. Žalovanému byl usnesením soudu ustanoven jako zástupce JUDr. F. M., v řízení o ústavní stížnosti stěžovatel. Soud I. stupně žalobu nezletilého zamítl s odůvodněním, že žalovaný za způsobenou škodu neodpovídá podle §422 odst. 1 občanského zákoníku. Stěžovateli soud přiznal podle §140 odst. 2 o. s. ř. odměnu za zastupování v celkové částce 10 225 Kč podle advokátního tarifu (3 750 Kč + 6 150 Kč dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. + 3x paušál po 75 Kč).
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání v němž namítal, že soud neúplně zjistil skutečný rozsah poskytnutých právních služeb. Stěžovatel požadoval celkem 122 570 Kč a poukazoval na to, že je plátcem DPH a nárokuje tedy částku odpovídající 19% DPH. Navrhoval změnu usnesení soudu I. stupně tak, že mu soud přizná odměnu za právní zastoupení ve výši 102 250 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 750 Kč a 19 % DPH.
Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení obvodního soudu a změnil je tak, že stěžovateli přiznal celkovou částku 29 632 Kč za čtyři úkony právní služby, a to za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, písemné vyjádření a účast při dvou jednáních soudu. Pokud jde o další úkony spočívající v poradách s klientem, které měly navíc přesahovat jednu hodinu, za ně mu odměna přiznána nebyla. Soud dospěl k závěru, že takový rozsah konzultací s klientem neodpovídá obsahu předloženého spisu. Advokát se pouze velmi stručně písemně vyjádřil k žalobě a zúčastnil se dvou ústních jednání u soudu. Potvrzení žalovaného ohledně konání těchto porad a jejich délky nepovažoval soud za průkazné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že Městský soud v Praze svým usnesením zasáhl do jeho práv, konkrétně do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a do práva na ochranu legitimních očekávání podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel je přesvědčen, že soud rozhodoval o účelnosti poskytnutých právních porad pouze na základě vnějšího posouzení náročnosti právní věci, avšak vůbec se nezabýval účelností těchto právních služeb z pohledu klienta stěžovatele, jemuž byl soudem k ochraně jeho práv ustanoven. Ve skutečnosti se totiž jednalo o spor mnohem závažnější, než se domnívá soud, neboť daná právní věc byla úzce navázána na předcházející trestní řízení, v němž byl klient stíhán pro pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 trestního zákona k §219 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákona. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud nepřípustně zasáhl do vztahu advokáta a jeho klienta, neboť mu diktuje, v jakém rozsahu smí advokát klientu, jemuž byl ustanoven, právní služby poskytnout. Stěžovateli vzniklo legitimní očekávání, že mu bude státem zaplacena odměna za jeho právní služby. Není-li mu poté, co právní služby poskytl, přiznána odměna, je porušeno jeho právo na ochranu legitimního očekávání. Ze shora uvedených důvodů navrhuje stěžovatel napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušit.
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že rozhodl v souladu s konstantní judikaturou a v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Se zřetelem k okolnostem případu, kterým v projednávané věci bylo odškodnění trvalých následků poškození zdraví nezletilého žalobce, způsobené jednáním žalovaného, nešlo podle názoru soudu o tak právně složitý případ, vyžadující potřebu několikahodinových porad s klientem.
Po přezkoumání usnesení Městského soudu v Praze a jemu předcházejícího řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva. Vycházel-li obecný soud při výkladu ve věci aplikovaného jednoduchého práva z právního názoru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá tato skutečnost sama o sobě dotčení v jeho základních právech. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zpravidla tehdy, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práva a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech jako svévolná, argumentačně vybudovaná bez přesvědčivého odůvodnění, takže ji nelze objektivně akceptovat (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 126/04).
V případě námitek stěžovatele směřujících proti výši náhrady nákladů a způsobu jejího určení Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu v této otázce (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. III. ÚS 341/97, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. č. 10, usnesení č. 15, str. 387), která vychází z názoru, že "výše advokátní odměny za poskytování různých forem (druhů) právní pomoci je ex lege upravena - ovšem s možnými korekcemi - a s přihlédnutím k povaze věci, případně k její složitosti, podle jednotlivých typů tak, jak je v dlouhodobé praxi lze postřehnout a není věcí ústavního soudnictví, aby do typově odvozené struktury advokátních odměn a z ní se odvíjející praxe obecných soudů jakkoli zasahovalo".
V dané věci vede stěžovatel spor o výši přiznané odměny za právní zastoupení klienta, jemuž byl ustanoven rozhodnutím soudu. Obecný soud v odůvodnění napadeného usnesení odkázal na příslušná ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), na základě které výše odměny určil. Stěžovatel však v ústavní stížnosti polemizuje pouze s faktem, že soud mu nepřiznal odměnu za čtyři právní porady s klientem, které měly přesáhnout jednu hodinu. Namítá-li stěžovatel, že mu měla být přiznána odměna či náhrada za čtyři porady s klientem, je třeba opětovně poukázat na postavení Ústavního soudu, jehož úkolem je posuzovat ústavnost rozhodnutí orgánů veřejné moci, nikoliv jejich věcnou správnost, tj. zda několik položek nebylo přiznáno důvodně či nikoli.
Ústavní soud neměl důvod se od tohoto právního názoru jakkoli odchylovat, a nemohl tak přisvědčit tvrzením stěžovatele, že postupem, resp. rozhodnutím odvolacího soudu, došlo k zásahu do ústavně garantovaných práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2006
Stanislav Balík
předseda senátu