ECLI:CZ:US:2006:2.US.534.06
sp. zn. II. ÚS 534/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem o ústavní stížnosti stěžovatele V. R., zastoupeného Mgr. Markem Nespalou, advokátem, se sídlem v Brandýse nad Labem, Riegrova 336/5, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2005, č. j. 17 Co 182/2005-168, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 4 v pořadí prvním rozsudkem ze dne 23. dubna 2003, č. j. 23 C 267/2001-87, zamítl žalobu žalobce (JAS Pelhřimov, spol. s r. o.) o zaplacení 397.944 Kč s 11% úrokem z prodlení od 3. června 2001 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze tento rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce usnesením ze dne 19. září 2003, č. j. 21 Co 317/2003-101, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 10. prosince 2004, č. j. 23 C 267/2001-144, uložil žalovanému (stěžovateli) zaplatit žalobci částku 397.944 Kč spolu s 8% úrokem z prodlení za dobu od 1. června 2001 do zaplacení. V části, v níž požadoval žalobce "úroky z prodlení vyšší jak 8% ročně od 1. 6. 2001 do zaplacení," žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. června 2005, č. j. 17 Co 182/2005-168, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu částky 380.553 Kč s 8% úrokem z prodlení za dobu od 1. června 2001 do zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů řízení státu potvrdil. Ve zbývajícím vyhovujícím rozsahu, tj. co do částky 17.391 Kč s příslušenstvím, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v tomto rozsahu zamítl.
Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. března 2006, č. j. 33 Odo 1705/2005-202, jako nepřípustné odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který zaručuje rovnost účastníků řízení a porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které zaručují právo na spravedlivý proces, přičemž pod tato ustanovení podřazuje povinnost soudu rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci a princip volného hodnocení důkazů. Stěžovatel svoje námitky rozdělil do několika bodů. V prvé řadě polemizoval se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že mezi ním a žalobcem došlo k uzavření smlouvy o dílo. Žalobce původně nežaloval na plnění ze smlouvy o dílo a tuto argumentaci začal účelově zastávat až po zrušujícím rozhodnutí Městského soudu v Praze. Tím, že žalobce účelově změnil svá tvrzení, provedl i změnu žaloby a soudy měly tuto změnu případně připustit. Podle názoru stěžovatele se jedná o změnu žaloby i tehdy, kdy žalobce sice požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než jak vylíčil v původní žalobě. Jestliže soud prvního stupně ani soud odvolací nedaly ke změně žaloby souhlas, měly rozhodovat o žalobě na původní plnění (tj. na bezdůvodné obohacení). Stěžovatel dále spatřuje pochybení obecných soudů v tom, že výpověď jednatele žalobce hodnotil jako svědeckou výpověď a nikoliv jako výpověď účastníka řízení, což by odpovídalo jeho postavení statutárního orgánu. Stěžovatel rovněž namítal, že žalobce po zrušujícím rozhodnutí Městského soudu v Praze nenavrhl žádný nový důkaz k prokázání svých nových tvrzení, ale přesto dospěl soud prvního stupně k závěru opačnému oproti svému předchozímu závěru, a sice že mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva o dílo. Tato skutečnost ovšem nebyla dle názoru stěžovatele v průběhu řízení prokázána a dokonce od počátku ani tvrzena.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V dané věci stěžovatel požaduje v petitu ústavní stížnosti zrušení rozhodnutí odvolacího soudu. Z obsahu se dále podává, že ústavní stížnost se dotýká i rozhodnutí soudu prvního stupně. Z petitu a ani z obsahu ústavní stížnosti ovšem není nikterak zřejmé, že by směřovala i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který odmítl dovolání žalovaného jako nepřípustné.
Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno do šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o takovém mimořádném opravním prostředku jen tehdy, byl-li mimořádný opravný prostředek odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje. V občanském soudním řízení je takto vymezena přípustnost dovolání v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). V tomto světle je třeba hodnotit přípustnost, resp. včasnost podání ústavní stížnosti.
Jak vyplývá z odůvodnění usnesení, Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatele v prvé řadě proto, že neshledal jeho přípustnost podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Pokud stěžovatel v dovolání uplatňoval přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud ČR odmítl jeho dovolání nikoliv na základě uvážení, zda uplatňovaný dovolací důvod, který může založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dán nebo není, ale proto, že byl stěžovatelem uplatněn takový důvod, který přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení v žádném případě založit nemohl. Jelikož stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňoval, ani jinak nenapadl posouzení přípustnosti dovolání dovolacím soudem, nezbylo Ústavnímu soudu než vycházet z toho, že tento závěr dovolacího soudu o důvodu odmítnutí dovolání akceptoval. Protože tedy dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, nebylo v tomto případě odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, ale proto, že byl uplatněn důvod, který by bývalo bylo možno uplatnit jen v případě, pokud by dovolání bylo přípustné ze zákona, nemohla počít běžet lhůta 60 dnů pro podání ústavní stížnosti proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, ale již od doručení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2005, č. j. 17 Co 182/2005-168, který byl posledním procesním prostředkem, jenž zákon stěžovateli v dané věci k ochraně jeho práv poskytoval.
Podle otisku razítka advokátní kanceláře, uvedeného na rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2005, č. j. 17 Co 182/2005-168, obdržel stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, uvedené rozhodnutí dne 3. srpna 2005. Od tohoto data počala podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu běžet 60 denní lhůta pro podání ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána na Ústavnímu soudu až 4. srpna 2006, je zcela evidentní, že byla podána opožděně.
Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků stížnost odmítl jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání [§43 odst. 1 písm. b) ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 7. listopadu 2006
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj