ECLI:CZ:US:2006:2.US.535.06
sp. zn. II. ÚS 535/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. srpna 2006 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti MVDr. F. Š. CSc., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 7. 2006, č. j. 26 Cdo 1123/2006-135, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2005, č. j. 11 Co 453/2005-98, a proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově ze dne 13. 4. 2005, č. j. 19 C 73/2004-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel žádal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných ve věci, v níž se neúspěšně domáhal přivolení k výpovědi z nájmu bytu a jeho vyklizení, a tvrdil, že vydáním napadených rozhodnutí bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 Listiny a v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Protokol" a "Úmluva"). Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně shrnuto tvrdil, že k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces mělo dojít tím, že soudy nekonstatovaly neplatnost nájemní smlouvy. Přitom jeden z důvodů neplatnosti spočíval v tom, že nájemné je v nájemní smlouvě stanoveno předpisem, jež byl později zrušen Ústavním soudem a právní názor Nejvyššího soudu ČR je v rozporu s nálezy Ústavního soudu jež se týkaly regulace nájemného (např. věci sp. zn. Pl. ÚS 20/05, PL. ÚS 8/02 a Pl. ÚS 3/2000). Dalším důvodem neplatnosti mělo být předání bytu ve stavu nezpůsobilém řádného užívání a neumožnění nerušeného výkonu práv spojených s užíváním bytu. Soudy rovněž nesprávně konstatovaly nenaplnění výpovědního důvodu, jímž podle stěžovatele bylo neplacení nájmu v jiném bytě. V řízení byl opomenut důkazní návrh - zjištění, zda je byt kolaudován a zda bylo nájemné správně vypočítáno, neboť dosahovalo zlomek regulované ceny, čímž by se prokázalo, že předchozí majitel nestanovil ani státem regulované nájemné, ačkoli tak jako státní subjekt měl učinit. Nejvyšší soud ČR též pochybil, když obsah nájemní smlouvy dovodil z výkladu vůle obou stran. Stěžovatel rovněž nebyl v řízení před okresním soudem náležitě poučen podle ust. §118a odst. 1 a 2 o. s. ř., a proto pro něj bylo výsledné rozhodnutí obtížně předvídatelné. Zásah do práva vlastnit majetek stěžovatel odvíjel z toho, že musel marně vynaložit prostředky na vedení předmětného sporu a dále z faktu, že svůj dům nemůže užívat a nakládat s ním podle svých představ. Soudy nechránily sociální právo žalované a její rodiny, ale jen "protiústavní soudní ochranu žalované mýti [takto] v předmětné nemovitosti evidenčně vedený trvalý pobyt pro pobírání sociálních dávek."
Z rozsudku Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově ze dne 13. 4. 2005, č. j. 19 C 73/2004-66, Ústavní soud zjistil, že okresní soud zamítl stěžovatelovu žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu a na vyklizení jím vlastněného bytu. Důvodem výpovědi bylo neuhrazení nájemného za dobu delší než tři měsíce. Toto tvrzení stěžovatele však odporovalo provedeným důkazům. Zejména bylo prokázáno, že nájemkyně se nikdy nedostala do prodlení s úhradou nájemného, či záloh na služby. Tento rozsudek napadl stěžovatel odvoláním.
Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2005, č. j. 11 Co 453/2005-98, Ústavní soud zjistil, že krajský soud nepovažoval stěžovatelovo odvolání za důvodné, a proto potvrdil výroky, kterými okresní soud rozhodl ve věci samé, kdy konstatoval, že výpověď z nájmu bytu lze učinit jen při naplnění některého z taxativně stanovených výpovědních důvodů (§711 občanského zákoníku), avšak uplatněný výpovědní důvod (§711 odst. 1 písm. d) obč. zákoníku) naplněn nebyl, a neplatnou nebyla ani nájemní smlouva. Tento rozsudek napadl stěžovatel dovoláním, v němž argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 7. 2006, č. j. 26 Cdo 1123/2006-135 (www.nsoud.cz/rozhod.php), Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, což doprovodil odkazy na svou judikaturu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03 , Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly normy jednoduchého práva, resp. zda jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Již okresní soud konstatoval (str. 1 verte, odst. 3 rozsudku Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově), že součástí nájemní smlouvy uzavřené mezi nájemkyní a Pozemkovým fondem ČR (ode dne 1. 3. 2002 na dobu neurčitou) bylo stanovení výše nájemného, kdy tato smlouva má veškeré zákonné náležitosti (citovaný rozsudek, str. 2 nahoře), přičemž nájemkyně nikdy nebyla v prodlení s úhradou nájemného a záloh na služby spojené s užíváním předmětného bytu (tamtéž). Okresní soud (tamtéž) rovněž stěžovateli objasnil, že v dané věci je irelevantní, že nájemkyně neplatila nájemné za užívaní jiného bytu stěžovatele. Krajský soud v Ostravě výslovně uvedl (str. 4 nahoře rozsudku krajského soudu), že chyba v označení podlaží, v němž se byt nachází (v evidenčním listu bylo uvedeno podlaží jedna, místo dva), nepůsobí neplatnost nájemní smlouvy, neboť zjevně šlo o zaměnění termínů podlaží a poschodí, a v kontextu předložených listin není pochybnost o identifikaci předmětného bytu. Soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci.
Ústavní soud konstatuje, že odvíjel-li stěžovatel neplatnost nájemní smlouvy od výše placeného nájemného, kdy nesprávně tvrdil, že na nájemném je dluh, stěží mohlo dojít k naplnění uplatněného výpovědního důvodu, neboť i kdyby byly naplněny aplikační podmínky stěžovatelem citovaných nálezů Ústavního soudu týkajících se regulace nájemného, nebylo by možno konstatovat, že nájemní smlouva je jako celek neplatná (srov. i ust. §41 občanského zákoníku: "Vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu." - neplatnou by tak byla jen část cenového ujednání, přičemž při novém stanovení nájemného by se musel zohlednit i stav bytu a nové ujednání by mělo platnost jen do budoucna). Avšak předmětem daného řízení vůbec nebyla snaha stěžovatele dosáhnout zvýšení nájemného.
Ústavní soud neshledává v postupu okresního a krajského soudu jakékoli vybočení z mezí ústavnosti. Proto ani Nejvyšší soud ČR, jenž v dané věci odmítl dovolání proti rozsudku krajského soudu, nevybočil z mezí ústavnosti.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelových základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. srpna 2006
Jiří Nykodým
předseda senátu