ECLI:CZ:US:2006:2.US.539.05
sp. zn. II. ÚS 539/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. V. R., právně zastoupeného JUDr. Tiborem Rovňákem, advokátem se sídlem 30. dubna 3128/2A, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. 3 Tdo 659/2005, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 7 To 597/2004, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 7 To 400/2005 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. 8. 2004, sp. zn. 6 T 6/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry (I.) podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona, trestného činu zpronevěry (II.) podle §248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona a trestného činu zpronevěry /III. a), b)/ podle §248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 5 roků nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 500 000 Kč, a pro případ, že by výkon tohoto trestu byl zmařen, byl mu uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Stěžovatel byl zavázán, aby poškozeným fyzickým osobám (celkem 738 poškozených) zaplatil způsobenou škodu. Skutku uvedeného v I. části výroku se měl stěžovatel dopustit tím, že jako majitel firmy v rámci smluvně převzaté správy domů převzal od majitelů jednotlivých bytů zálohy na služby spojené s užíváním bytů za rok 2000 a po provedeném vyúčtování od dodavatelů služeb provedl vyúčtování přeplatků, přičemž si však částku 2 530 250 Kč ponechal a majitelům bytů nevrátil. Skutku uvedeného ve II. části výroku se stěžovatel dopustil tak, že uzavřel kupní smlouvu na vozidlo, které bylo majetkem leasingové společnosti, čímž jí způsobil škodu nejméně ve výši 280 000 Kč. Skutků uvedených v bodě III. výroku se stěžovatel dopustil tím, že jako majitel cestovní kanceláře převzal od poškozených zálohu na zajištění dovolené na Krétě, tuto zálohu nevrátil a klienty o tom neinformoval a získané peníze použil pro svou potřebu.
Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě tak, že zrušil výrok o vině pod bodem III., celý výrok o trestu a peněžitém trestu jakož i náhradním trestu odnětí svobody a výrok o náhradě škody ve vztahu k jedné z poškozených a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců ve věznici s dozorem. Současně mu byl uložen peněžitý trest ve výši 100 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Ohledně skutku popsaného pod bodem III.a) výroku o vině odvolací soud rozhodl tak, že věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu byl zrušen rozsudek krajského soudu v té části, ve které byl stěžovatel nově uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona a v celém výroku o trestu. V tomto rozsahu byla věc vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. V další části bylo dovolání stěžovatele posouzeno jako zjevně neopodstatněné.
Na základě usnesení Nejvyššího soudu projednal krajský soud věc znovu a rozhodl tak, že v rozsahu výroku III.b) věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Za trestné činy uvedené ve výrocích I. a III. soud uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků a 4 měsíců nepodmíněně ve věznici s dozorem a peněžitý trest ve výši 90 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 4 měsíců.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že se trestného činu zpronevěry nedopustil. Podle stěžovatele obecné soudy v jeho případě porušily čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel je přesvědčen, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Soudy ve věci rozhodly na základě hodnocení důkazů, které je v extrémním nesouladu se skutečně zjištěnými skutečnostmi a objektivními důkazy a fakty. Provedené důkazy netvoří ucelený řetězec, na jehož základě by bylo možno učinit závěr o vině stěžovatele. Stěžovatel je přesvědčen, že i vzhledem k vysokému počtu poškozených měl soud přistoupit k jejich výslechu, neměl se spokojit pouze s podpisem formuláře "prohlášení poškozeného". Odůvodnění rozsudku soudu I. stupně pak není dostatečně odůvodněné.
Stěžovatel tvrdí, že žádné peněžní částky nezpronevěřil, a pokud došlo při správě cizího majetku ke způsobení škody, nestalo se tak proto, že by obohatil sebe nebo jiného. Stěžovatel se proto domnívá, že jeho jednání mělo být posuzováno jako trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 trestního řádu. Skutková podstata trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku je totiž vůči skutkové podstatě trestného činu zpronevěry podle §248 trestního zákona ve vztahu subsidiarity a doplňuje ochranu poskytovanou majetku na případy, kdy se nedá prokázat, že by osoba, spravující cizí majetek sebe nebo jiného obohatila, ale prokáže se, že svým jednáním způsobila škodu.
V závěru své ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud odkázal na obsah napadeného usnesení, v němž se zabýval námitkami a argumentací stěžovatele, přičemž dospěl k přesvědčení, že mimořádný opravný prostředek je důvodný pouze zčásti. V zájmu nápravy zjištěného pochybení pak vadnou část zrušil a přikázal nové projednání a rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě uvedl, že podstatná část jeho rozsudku byla akceptována v dovolacím řízení a argumentace stěžovatele uvedená v ústavní stížnosti je opakováním obhajoby, kterou uplatnil již v odvolacím a dovolacím řízení.
Po prostudování ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu a po zvážení všech ústavněprávních aspektů posuzované věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody. Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30/6/2004, sp. zn. III. ÚS 321/03).
V dané věci je především nutno konstatovat, že ústavní stížnost neobsahuje prakticky žádnou ústavně relevantní argumentaci. Jejím obsahem je pouze opětovné shrnutí vývoje trestní věci stěžovatele a opakování dříve uplatňované obhajoby. Zároveň stěžovatel v rozporu s účelem ústavního soudnictví nedokládá jakékoli konkrétní porušení svých ústavně garantovaných práv a svobod, nýbrž toliko v obecné rovině označuje postup obecných soudů za kolidující s ústavními normami. Naopak Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí nevykazují žádná pochybení takového charakteru a intenzity, aby byla způsobilá přivodit jejich zrušení Ústavním soudem. Obecné soudy se s trestní věcí stěžovatele vypořádaly ústavně zcela konformním způsobem a zejména z rozsudku soudu I. stupně vyplývají skutkově i právně správné a logicky odůvodněné závěry ohledně trestné činnosti, pro niž byl stěžovatel odsouzen. Nelze ničeho namítat proti závěrům obecných soudů, které dostatečně zjistily skutkový stav a svá skutková zjištění rovněž přiléhavě podřadily příslušným právním normám; a to ani přes stěžovatelovy námitky spočívající v absenci výslechů jím navrhovaných svědků a případné chybné právní kvalifikaci jednání stěžovatele. Skutky, jichž se stěžovatel dopustil, naplňují znaky trestného činu zpronevěry dle §248 trestního zákona po formální i materiální stránce a tomu odpovídá i skutková věta rozsudku soudu I. stupně. Pokud soudy nepřistoupily k výslechům všech poškozených jako svědků, pak tak učinily opodstatněně v souladu s ust. §2 odst. 5 tr. řádu, neboť již byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, a svůj postup poté náležitě odůvodnily. V řízení byli vyslechnuti jako svědci zástupci poškozených, neboť poškozených bylo celkem 736 a výslechem každého z nich jednotlivě by se řízení neúměrně protahovalo. Co se týče právní kvalifikace trestného jednání stěžovatele, jedná se bezpochyby o trestný čin dle §248 trestního zákona, jelikož stěžovatel si přisvojil cizí věc a na cizím majetku tím způsobil škodu (ve výši vyčíslené obecnými soudy správně, v souladu se zákonem i konstantní judikaturou). Přisvojení si cizí věci ve smyslu §248 trestního zákona spočívá zejména v tom, že pachatel v rozporu s účelem, za nímž mu byla věc svěřena, věcí nakládá způsobem, který maří základní účel svěření. Tento znak trestného činu byl naplněn, což obecné soudy ve svém rozhodování zohlednily. Také druh i výměra trestu byly obecnými soudy zvoleny adekvátně a v souladu se zákonnými ustanoveními.
Lze shrnout, že obecné soudy řádně provedené důkazy hodnotily v souladu s ustanoveními trestního řádu, jakož i právní normy aplikovaly přiléhavým způsobem. Jejich postup nelze označit za svévolný a napadená rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jejich vydání, proto neporušila základní práva stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo než dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, stíhá tento akcesorický návrh osud ústavní stížnosti, a proto, byla-li ústavní stížnost odmítnuta, byl tím odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadených usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2006
Stanislav Balík
předseda senátu