ECLI:CZ:US:2006:2.US.547.05
sp. zn. II. ÚS 547/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. K. M., zastoupené Mgr. Tomášem Tyllem, advokátem se sídlem Praha 1, Lazarská 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 5. 2005, čj. 30 Cdo 1027/2004-152, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 9. 2003, čj. 19 Co 58/2003-120, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 9. 2005 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavních práv garantovaných čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 a 95 Ústavy a dále čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z obsahu spisu Okresního soudu Ústí nad Orlicí, sp. zn. 12 C 88/2001, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 29. 11. 2002, čj. 12 C 88/2001-87, zastavil řízení ohledně návrhu stěžovatelky na určení, že je vlastníkem v rozsudku označené jedné ideální poloviny nemovitostí (výrok I.), a dále určil, že žalovaná M. Š. je povinna stěžovatelce vydat v rozsudku označený majetek (výrok II.). Rozhodl též o nákladech řízení (výrok III.). Vycházel ze skutkových zjištění, že původní vlastnicí sporných nemovitostí byla L. T. (dále též zůstavitelka), která určila závětí svou univerzální dědičkou stěžovatelku. Spornou část závěti, že "závěť nabývá platnosti po mé smrti a po smrti mého manžela" posoudil jen jako časový údaj, který je zčásti zcela zbytečný a zčásti neplatný podle ustanovení §478 obč. zák., neboť jakékoli podmínky připojené k závěti nemají právní následky.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 9. 2003, čj. 19 Co 58/2003-120, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze zjištění, že vztahy mezi zůstavitelkou a jejím manželem byly dobré, že žili v harmonickém manželství, a že zůstavitelka nikdy nemluvila o tom, že by po ní její manžel neměl dědit, a dospěl k závěru, že stěžovatelka není dědičkou zůstavitelky dle sporné závěti, z níž vyvodil, že pouze pro případ, že by se smrti zůstavitelky nedožil její manžel, měla dědit stěžovatelka jako náhradní dědička.
O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2005, čj. 30 Cdo 1027/2004-152, tak, že dovolání zamítl. Konstatoval, že spor o dědické právo po zůstavitelce je dán sporem o výklad obsahu její závěti. Poukázal na ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem, a se závěrem odvolacího soudu týkajícím se výkladu sporné závěti vyslovil souhlas.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, jehož součástí je i zaručení dědění. Z tohoto článku dovozuje, že zákonem nesmí být vyloučeno dědění, a že zákon může vymezit zejména způsoby dědění, okruh oprávněných dědiců či předmět dědění, pokud tím nevykročí z mezí, které jsou zákonodárci stanoveny v čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 a 4, věta prvá Listiny. Má za to, že oba soudy překročily svou pravomoc konkretizovanou v čl. 90 a čl. 95 Ústavy, neboť rozhodly ústavně nesouladnou interpretací uvedené závěti tak, že stěžovatelka je náhradním dědicem po manželu zůstavitelky. Dle jejího názoru je z textu první věty závěti ve skutečnosti zřejmé, že je určena jednoznačně a nepochybně závětní dědičkou. Ve druhé větě jsou pak stanoveny podmínky, za nichž závěť nabývá platnosti. Takové podmínky ovšem nemají podle §478 obč.zák. právní důsledky. Soudy však toto ustanovení, jež je ústavně právním mantinelem předvídaným v čl. 11 odst. 1 Listiny, nerespektovaly, když dovodily, že v předmětné závěti jde o ustanovení navrhovatelky jako náhradního dědice. Dle názoru stěžovatelky i Nejvyšší soud překročil svou ústavní kompetenci, pokud v odůvodnění svého rozsudku odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1983, sp. zn. 4 Cz 73/82. Má za to, že při svém rozhodování se neřídil zákonem - ustanovením §478 obč. zák., ale právě tímto rozhodnutím svého institucionálního předchůdce. Takový postup považuje stěžovatelka za zásah do svého práva na soudní ochranu.
K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud odkázal na důvody, o něž opřel své rozhodnutí, a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Krajský soud v Hradci Králové také plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku, v němž podrobně vyložil, jaký skutkový stav vzal za prokázaný a jaký právní předpis při rozhodování aplikoval. Vyslovil přesvědčení, že svým postupem nezasáhl do tvrzených práv stěžovatelky.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů ohledně interpretace obsahu závěti zůstavitelky L. T. ze dne 19. 2. 1992, když tato otázka byla rozhodující pro posouzení, zda je stěžovatelka oprávněnou dědičkou po této zůstavitelce.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním zákonem. Takové porušení ústavně zaručených práv a svobod by mohlo nastat toliko v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů, jíž by bylo možno označit za svévolnou či v zásadním rozporu s principy spravedlnosti (srov. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, nález č. 98). Pochybení daného rázu Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Odvolací soud se všemi argumenty stěžovatelky, jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti, podrobně zabýval, přičemž ve svém rozhodnutí vysvětlil, jakým způsobem je obecně třeba závěť vykládat. Zatímco soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel z toho, že zůstavitelka ustanovila v závěti dědičkou veškerého svého majetku stěžovatelku, a větu v závěti, že "závěť nabývá platnosti po mé smrti a po smrti mého manžela", posoudil jako nepřípustnou podmínku, odvolací soud se v souladu s ustanovením §35 odst. 2 obč. zák. zabýval výkladem obsahu závěti nejenom z hlediska jejího slovního znění, ale i z hlediska významu, účelu a vzájemné vazby použitých pojmů a smyslu tohoto právního úkonu, a zjišťoval zejména vůli zůstavitelky, která tento právní úkon učinila (za tím účelem doplnil dokazování výslechem svědků). Na rozdíl od soudu prvního stupně tak dospěl k závěru, že stěžovatelka měla dědit po zůstavitelce pouze v případě, že by se smrti zůstavitelky nedožil její manžel, resp. že stěžovatelka byla pouze náhradní dědičkou.
I dle názoru Ústavního soudu z obsahu závěti nevyplývá projev vůle zůstavitelky o ustanovení stěžovatelky univerzální dědičkou, ale pouze její projev vůle o ustanovení stěžovatelky dědičkou pro případ, že by manžel zůstavitelky zemřel dříve, než ona. Argumentaci odvolacího soudu v žádném aspektu nelze označit za nesrozumitelnou či ve zjevném rozporu s pravidly logiky. I Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí podstatou sporu obsáhle zabýval a zaujal k němu právní názor shodný se závěrem odvolacího soudu. Pokud takto učiněné závěry, s nimiž se Ústavní soud ztotožňuje, podpořil svou ustálenou judikaturou, byť zčásti pocházející z doby existence Nejvyššího soudu ČSR, nelze v jeho postupu spatřovat nic neústavního. Jenom ze skutečnosti, že spornou část závěti vyložil, stejně jako odvolací soud, odlišně než stěžovatelka a neshledal v ní nepřípustnou podmínku ve smyslu ustanovení §478 občanského zákoníku, nelze vyvozovat, že by tím překročil meze stanovené zákonem.
Právní závěry, plynoucí ze zhodnocení dokazování, které bylo provedeno za dodržení principů spravedlivého procesu, je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování. Skutečnost, že oba soudy po provedeném řízení vyslovily v napadených rozhodnutích právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě oprávněný důvod k ústavní stížnosti.
Jelikož Ústavní soud neshledal, jak výše uvedeno, v interpretaci použitých ustanovení občanského zákoníku nic ústavně nonkonformního, nemůže ani v konečném důsledku konstatovat porušení práva stěžovatelky vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. března 2006
Stanislav Balík
předseda senátu