ECLI:CZ:US:2006:2.US.55.04
sp. zn. II. ÚS 55/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. E.Z., 2. B.B. a 3. L.Z., zastoupených advokátkou Mgr. H.P., proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, čj. 5 C 110/2002-28, ze dne 12. září 2002 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 19 Co 234/2003-73, ze dne 23. října 2003, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a I., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Svým návrhem se stěžovatelé domáhají zrušení rubrikovaných rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že došlo k zásahu do práv garantovaných čl. 4 odst. 1 a 3 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelé v roce 1996 podali u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí žalobu na určení vlastnického práva podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") proti povinným J.P. a A.P. V tomto řízení bylo rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí určeno, že na všechny stěžovatele, a to na každého jednou ideální třetinou, přešlo vlastnictví k nemovitostem v katastrálním území D.
Po nabytí vlastnického práva vázlo na těchto nemovitostech několik omezení vlastnického práva a zástavních práv, která byla zřízena v době, kdy nemovitosti vlastnili J.P. a A.P., konkrétně omezení převodu nemovitostí ve prospěch Č., zástavní právo pro Č. ze zástavní smlouvy ze dne 21. prosince 1991 a soudcovské zástavní právo nařízené usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 15. června 2000 ve prospěch oprávněné I., a. s., nyní vedlejší účastnice.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí bylo výrokem I. určeno, že omezení převodu nemovitostí ve prospěch Č. neexistuje, výrokem II. bylo určeno, že zástavní právo ve prospěch Č. neexistuje, výrokem III. byl zamítnut návrh na určení, že neexistuje soudcovské zástavní právo nařízené usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ve prospěch oprávněné I., a. s., výrokem IV. byla žalované Č. uložena povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení a výrokem V. byla naopak stěžovatelům uložena povinnost nahradit žalované, nyní vedlejší účastnici, náklady řízení ve výši 11.295,40 Kč.
Proti výrokům III. a V. podali stěžovatelé odvolání (ostatní výroky napadeny nebyly). Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ve výrocích III. a V. potvrzen.
Podstatu zásahu do shora zmíněných ustanovení Listiny spatřují stěžovatelé v nerespektování §28 zákona o půdě, podle něhož povinná osoba nemůže proti oprávněné osobě uplatňovat žádné finanční nebo jiné nároky související s vydávanými věcmi. Nemovitosti stěžovatelům byly vydány jako restituentům, vlastnictví na ně přešlo ze zákona. Pokud by kupovali nemovitost zatíženou zástavním soudcovským právem, měli by právo volby, zda nemovitost koupí či nikoliv. Stěžovatelé tvrdí, že soudcovské zástavní právo stejně jako smluvní zástavní právo vydáním nemovitostí v restituci zaniklo. Poukazují na to, že soudcovské zástavní právo vzniklo během dlouhého projednávání jejich restitučního nároku a soud je nařídil, aniž bral ohled na smysl a účel restitučních zákonů.
Pokud jde o výroky o nákladech řízení, stěžovatelé tvrdí, že důvod k podání žaloby nezavinili, navíc soudní řízení úzce souviselo s řízením o vydání věci, v němž je navrhovatel dle od poplatku osvobozen.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření ze dne 5. srpna 2004 jen odkázal na odůvodnění svého rozsudku a vyjádřil přesvědčení, že do základního práva stěžovatelů na soudní ochranu nebylo zasaženo.
Vzhledem k tomu, že obdržená vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti, tvrzení nebo argumentaci, Ústavní soud k nim nepřihlížel; z hlediska procesní efektivity nebylo proto účelné je zasílat stěžovatelům na vědomí.
K posouzení věci si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Ústí nad Orlicí vedený pod sp. zn. 5 C 110/2002.
Po přezkoumání věci Ústavní soud konstatuje, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud považuje za důležité zdůraznit, že není součástí soustavy obecných soudů, tvoří samostatnou soudní soustavu a je povolán pouze k přezkumu ústavnosti rozhodnutí obecných soudů. Míra hodnocení aktů veřejné moci je podmíněna šíří norem ústavního pořádku a nikoliv celou šíří jednoduchého práva. Ústavou České republiky není Ústavnímu soudu propůjčena role další instance obecného soudnictví. Ústavní soud v rámci ochrany práva na spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté Listiny nepřehodnocuje závěry obecných soudů; k tomu je - v rámci svého kasačního oprávnění - povolán jedině v případech svévolné aplikace jednoduchého práva (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. října 2002 ve věci sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 127, str. 103), např. zjistí-li existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež byly na základě těchto skutečností učiněny, a dále v případech konkurence norem jednoduchého práva nebo konkurence interpretačních alternativ za předpokladu, že právní úprava včetně adresátům dostupné relevantní judikatury je rozporná, a z tohoto důvodu není aplikace práva pro adresáty ani rámcově předvídatelná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. června 2004 ve věci sp. zn. II. ÚS 644/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 85, str. 328). Žádná z uvedených situací však v nyní projednávaném případě nebyla zjištěna.
Podstatou problému je podle názoru Ústavního soudu polemika stěžovatelů se závěrem o existenci soudcovského zástavního práva. Obecné soudy konzistentně a přesvědčivě odůvodnily, proč soudcovské zástavní právo stále vázne na nemovitostech stěžovatelů. Vznik tohoto omezení vlastnického práva nastal v souladu se zákonnými podmínkami a žádná právní norma nespojuje s nastalou situací zánik tohoto omezení v důsledku nabytí vlastnického práva restituentem. Takovým ustanovením nemůže být ani stěžovateli zmíněný §28 zákona č. 229/1991 Sb. Dispozice této právní normy stanoví nemožnost osoby povinné požadovat jakékoliv nároky po osobě oprávněné. V posuzovaném případě však oprávněným ze soudcovského zástavního práva není osoba povinná, neexistuje zde tedy jakýkoliv její nárok, jehož uplatnění by zákon o půdě zapovídal. Oprávněným subjektem je v posuzovaném případě I., a. s., která však adresátem §28 zákona č. 229/1991 Sb. není. Toto ustanovení je formulováno natolik konkrétně, že nevyžaduje rozšiřující výklad. Pokud by jej Ústavní soud přesto akceptoval, připustil by extenzi natolik nepřiměřenou, že by vedla k zásahu do právní jistoty osoby oprávněné ze soudcovského zástavního práva.
Obecné soudy se situacemi, jež jsou obdobné posuzovanému případu, v minulosti opakovaně zabývaly (tak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 ve věci sp. zn. 3 Cdon 1222/96, uveřejněný pod č. 89/1997 v časopise Soudní judikatura, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2000 ve věci sp. zn. 21 Cdo 182/2000, uveřejněné pod č. 55/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Judikatura obecných soudů přitom připouští, že přestože soudcovské zástavní právo v takových případech platně vzniklo, není tím dotčeno právo nabyvatele nemovitosti domáhat se ochrany, a to buď procesními prostředky, které jsou zakotveny v rámci úpravy výkonu rozhodnutí v občanském soudním řádu, případně možností domáhat se neplatnosti smlouvy mezi povinnou osobou a jeho věřitelem (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004 ve věci sp. zn. 20 Cdo 1293/2003).
Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že vlastnické právo stěžovatelů je formálně-právně omezeno, a to i za situace, kdy proti nim nelze toto omezení fakticky realizovat. Je si rovněž vědom citlivosti tohoto omezení za situace, kdy k vydání nemovitosti došlo na základě restitučních zákonů ke zmírněný majetkových křivd spáchaných v době nesvobody. Stěžovatelé však nezvolili adekvátní prostředek ochrany svého práva k odstranění tohoto stavu, neboť podali neúspěšnou určovací žalobu, jež měla konstatovat neexistenci soudcovského zástavního práva, které - jak obecné soudy opakovaně zevrubně zdůvodnily - nezaniklo. Skutečnost, že stěžovateli použitý prostředek ochrany práva nemohl v posuzovaném případě odstranit po právu vzniklé omezení, nemůže založit protiústavnost, která by odůvodňovala vydání kasačního nálezu Ústavním soudem. Z tohoto pohledu Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí za zcela konformní z hlediska požadavků kladených na ně normami ústavního pořádku a závěry v nich vyslovené považuje za projev autonomního rozhodování obecných soudů, do nějž mu podle vymezených ústavních kompetencí nepřísluší zasahovat.
Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než podaný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání v senátu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2006
Stanislav Balík
předseda senátu