ECLI:CZ:US:2006:2.US.550.06.1
sp. zn. II. ÚS 550/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného Mgr. Robertem Valem, advokátem se sídlem Znojmo, Pontassiveská 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2006, č. j. 17 Co 151/2005-78, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 8. 2006 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo garantované čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně žádá o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Stěžovatel má za to, že odvolací soud se nevypořádal se všemi námitkami, které byly v rámci podaného odvolání vzneseny, především s tou, která směřovala do závěru soudu prvního stupně, že pohledávka stěžovatele není s pohledávkou žalobce uplatněnou v žalobě vzájemně započitatelná. Dle něj oba soudy pochybily i v tom, že neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy a v odůvodnění svých rozhodnutí neuvedly důvody, které je k takovému postupu vedly. Porušení zásady rovnosti účastníků stěžovatel spatřuje v tom, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení byla žalobci přiznána náhrada cestovného podle vyhlášky o cestovních náhradách, ač by mu měla náležet náhrada pouze ve výši cestovného hromadnými dopravními prostředky. Z titulu jeho profesního postavení advokáta mu nelze přiznávat více práv, než která náleží ostatním účastníkům sporných řízení. Dle jeho názoru byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení i přesto, že se jeho zástupkyně - advokátka - ani jednou k jednání soudu nedostavila.
K ústavní stížnosti se vyjádřil, coby účastník řízení, Krajský soud v Brně. Uvedl, že stejně jako soud prvního stupně nepovažoval za nezbytné provádět další navrhované důkazy a námitku započtení, vznesenou stěžovatelem před soudem I. stupně, shledal také nedůvodnou. V tomto směru se ztotožnil se závěry soudu I. stupně, které potvrdil.
Ze spisu Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 4 C 895/2004, který si Ústavní soud k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, bylo zjištěno následující:
Okresní soud ve Znojmě uložil rozsudkem ze dne 5. 1. 2005, č. j. 4 C 895/2004-49, stěžovateli (v rozsudku označenému jako "žalovaný") povinnost zaplatit žalobci Mgr. Z. P. částku 13.100,-Kč s 2 % úrokem z prodlení od 2. 1. 2004 do zaplacení, návrh, aby stěžovatel zaplatil žalobci další částku 100,-Kč spolu s 2 % úrokem z prodlení od 2. 1. 2004 do zaplacení zamítl, řízení o zaplacení částky 4. 450,-Kč s 2 % úrokem z prodlení od 2. 1. 2004 do zaplacení zastavil a stěžovateli uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení v částce 10.101,-Kč k rukám jeho právní zástupkyně. O odvolání stěžovatele i žalobce rozhodoval Krajský soud v Brně, který rozsudkem ze dne 29. 5. 2006, č. j. 17 Co 151/2005-78, rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu potvrdil a stěžovateli uložil povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 4.545,-Kč k rukám jeho právní zástupkyně. Konstatoval, že soud I. stupně správně a dostatečně zjistil skutkový stav a vyvodil z něj odpovídající právní závěry. Stejně jako nalézací soud vzal za prokázané, že žalobce coby advokát zastupoval stěžovatele ve věci zvýšení výživného proti jeho otci, a náleží mu proto mimosmluvní odměna dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále též "advokátní tarif").
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po zvážení stěžovatelových námitek obsažených v ústavní stížnosti, jakož i po zhodnocení všech okolností, které v daném případě vedly k přijetí napadeného rozsudku, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel považuje za zásah do svého ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces procesní pochybení obecných soudů, která spatřuje v tom, že neprovedly všechny navrhované důkazy a ve svých rozhodnutích ani neuvedly, proč návrhům na doplnění dokazování nevyhověly.
Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o.s.ř. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" jejich hodnocení důkazů. Princip nezávislosti soudů je třeba důsledně vztáhnout i k postupu naznačenému v ustanovení §120 odst. 1 o.s.ř. Obecný soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy vzhledem k návrhovému žádání je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Zásada vyjádřená v ustanovení §18 o.s.ř., v němž se promítá čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 a 4 Listiny garantující rovnost účastníků řízení, neznamená však povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků. Nelze proto spatřovat porušení zásad vyjádřených v §18 o.s.ř. a také těch, které jsou dány článkem 36 a násl. Listiny v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, neboť rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu. Na druhé straně je však povinností obecného soudu zdůvodnit, proč některý z navrhovaných důkazů neprovedl.
Této své povinnost nalézací soud dostál, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, z jakých důvodů stěžovatelem navržené důkazy neprovedl (viz poslední odstavec na str. 4 rozsudku). Ústavně konformně se vypořádal i s kompenzační námitkou, když vysvětlil, proč se v případě tvrzené pohledávky stěžovatele nemůže jednat o započitatelnou pohledávku. Odvolací soud, který se se zjištěným skutkovým stavem a z něj vyvozenými právními závěry soudu prvního stupně plně ztotožnil, tak nebyl povinen znovu tyto jeho závěry opakovat či doplňovat a stačilo, že v tomto směru odkázal na závěry, k nimž dospěl nalézací soud. Postupem obou soudů tak dle názoru Ústavního soudu nedošlo k tvrzenému zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Další námitky stěžovatele jsou namířeny proti rozhodnutí o nákladech řízení. Ústavní soud opakovaně v minulosti konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdy by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku naprosté libovůle (srov. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, nález č. 98). Opodstatněnost ústavní stížnosti proto nemůže založit skutečnost, že soud považoval za účelně vynaložené náklady úspěšného žalobce odměnu za zastupování advokátem. O tom, že žalobce byl v řízení zastoupen advokátem, žádné pochybnosti nevznikly, a advokátovi proto náleží odměna za provedené úkony právní pomoci včetně náhrady hotových výloh (viz ustanovení §137 o.s.ř.). Stěžovatel ani nenamítá, že by odměna za zastupování či hotové výdaje advokáta byly přiznány v částce vyšší, než jaká odpovídá skutečně provedených úkonům, což by jedině mohlo věc za určitých okolností posunout do ústavní roviny.
Ústavní soud nespatřuje nic neústavního ani v postupu soudu, který žalobci přiznal jízdné osobním automobilem z místa jeho bydliště do místa konání řízení a zpět, neboť ustanovení §137 o.s.ř., obsahující výčet nákladů řízení, ani ustanovení §30 odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, nevylučují možnost, aby účastník, který nebydlí nebo nepracuje v místě konání řízení, použil k cestě vlastní motorové vozidlo. Uvedená vyhláška naopak stanoví, že v takovém případě se účastníku poskytne náhrada dle zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena tvrzená ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2006
Stanislav Balík, v. r. předseda senátu