ECLI:CZ:US:2006:2.US.554.05
sp. zn. II. ÚS 554/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Jankou Šárovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Praze, Karlovo nám.18, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 6 To 300/2005 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. 3 T 64/2002, a žádosti o odložení vykonatelnosti rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jako nedůvodná jeho stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, jímž bylo podle §60 odst. 1 tr.zák. rozhodnuto, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 8. 2002, sp.zn. 3 T 64/2002. Současně požaduje zrušení rozhodnutí soudu prvého stupně a odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Stěžovatel namítá, že odvolací soud nezkoumal jím vznesené námitky, pouze je konstatoval v odůvodnění rozhodnutí. Stěžovatel námitky nevznesl při veřejném zasedání u soudu prvého stupně, konaném dne 2. 5. 2005, neboť nevěděl jak se hájit. Jeho advokátka, přestože byla pověřena plnou mocí, nebyla o termínu veřejného zasedání vyrozuměna a odvolací soud k této procesní chybě nepřihlédl. Dle názoru stěžovatele došlo k porušení jeho práva na právní pomoc, které je součástí práva na spravedlivý proces.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 4 ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že obhájkyně odsouzeného nebyla předvolána k veřejnému zasedání konanému dne 2. 5. 2005. Odsouzený u tohoto jednání výslovně prohlásil, aby bylo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obhájkyně, netrvá na její přítomnosti i přesto, že nebyla k veřejnému zasedání volána. Ve věci nebyl dán důvod nutné obhajoby.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými usneseními z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 8. 2002, sp.zn. 3 T 64/2002, odsouzen pro trestné činy pohlavního zneužívání dle §242 odst. 1 tr. zák., nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1.2 písm. b) tr. zák. a šíření toxikomanie dle §188a odst. 1, 2, tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let za současného stanovení zkušební doby v trvání pěti let (tj. do 8. 9. 2006).
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 1. 2005, sp.zn. 8 T 152/2004, byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin vydírání dle §235 odst. 1 tr. zák. formou spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil dne 11. 7. 2004, k trestu odnětí svobody v trvání dvou let za současného stanovení zkušební doby v trvání čtyř let.
S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl soud prvého stupně k závěru, že v daném případě jsou splněny podmínky pro přeměnu podmíněně odloženého trestu na trest nepodmíněný, neboť odsouzený se dopustil ve zkušební době závažné trestné činnosti. Soud přihlédl k tomu, že odsouzený byl pětkrát soudně trestán, přičemž na něj bylo působeno výchovnými tresty, které zjevně neplnily svůj účel, neboť odsouzený se dopustil dalšího závažného úmyslného trestného činu. K argumentaci odsouzeného, že se jí nedopustil, nemohl soud přihlížet, neboť je vázán pravomocným rozhodnutím nalézacího soudu. Městský soud v Praze přezkoumal stížnost stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvého stupně (stěžovatel namítal, že plní podmínky dohledu a spolupracuje s pracovníkem probační a mediační služby, již nahradil škodu způsobenou poškozenému a poukazoval na nedozírné následky, které by pro něj měl výkon trestu s ohledem na jeho sociální situaci) a dospěl k závěru, že s ohledem na to, že stěžovatel se nesporně v době zkušební doby dopustil závažného trestného činu, není důvod na rozhodnutí soudu prvého stupně nic měnit, a stížnost proto zamítl.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů, které dospěly k názoru, že jsou dány podmínky pro přeměnu podmíněně odloženého trestu na trest nepodmíněný.
Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti však nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů z hlediska splnění či nesplnění podmínek daných ustanovením §60 tr. zák., neboť to je plně v kompetenci obecných soudů. Ústavní soud je pouze oprávněn posoudit, zda soudy při rozhodování postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, trestního zákona a principy uvedenými v Listině. V tomto smyslu žádné pochybení na straně obecných soudů, jež by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy zákonu odpovídajícím způsobem zvažovaly důvody pro přeměnu původně podmíněně odloženého trestu v trest nepodmíněný a zabývaly se i námitkami stěžovatele. Své závěry pak patřičně odůvodnily a uvedly, z jakých důvodů nebylo možné vyhovět návrhu stěžovatele na ponechání podmíněného odsouzení v platnosti. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí jsou podložena pravomocným rozhodnutím nalézacího soudu, z nějž jednoznačně vyplývá, že stěžovatel se během zkušební doby dopustil závažné trestné činnosti, nelze jejich rozhodnutí považovat ani za rozhodnutí vykazující znaky libovůle. Ústavní soud připomíná, že pokud odsouzený zavdá ve zkušební době podmíněně odloženého výkonu trestu odnětí svobody příčinu k výkonu trestu, rozhodne soud o nařízení výkonu trestu odnětí svobody. Výjimečný postup dle věty druhé §60 odst. 1 tr. zák., tj. ponechání podmíněného odsouzení v platnosti, musí být odůvodněn okolnostmi případu a osobou pachatele, přičemž jejich posouzení je pouze na úvaze obecného soudu. Z ustanovení §60 odst. 1 nelze dovodit povinnost soudu tuto možnost využít a výkon trestu odnětí svobody nenařídit, ačkoli obžalovaný svým chováním zavdal příčinu k přeměně podmíněně odloženého trestu na trest nepodmíněný.
Námitka stěžovatele, dle níž mu bylo upřeno v řízení u soudu prvého stupně právo na právní pomoc, nemá ústavněprávní relevanci s ohledem na to, že s jednáním v nepřítomnosti advokátky výslovně souhlasil, ve věci se nejednalo o nutnou obhajobu a námitky, které dle svého tvrzení nemohl uplatnit při veřejném zasedání, mohl uvést ve stížnosti proti prvostupňovému rozhodnutí. Ostatně stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvádí, jakou argumentaci způsobilou změnit stanovisko soudů nemohl přednést z důvodu neznalosti věci.
Ústavnímu soudu tedy nezbývá než uzavřít, že napadená rozhodnutí nevybočují z mezí zákona, byla vydána příslušnými orgány a jsou z ústavního hlediska akceptovatelná a v řízení nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Námitky stěžovatele vyjadřující jeho nesouhlas s důvody vedoucími k vydání napadených rozhodnutí nemohou samy o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh stěžovatele podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti se již Ústavní soud samostatně nezabýval návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2006
Stanislav Balík
předseda senátu