ECLI:CZ:US:2006:2.US.563.05
sp. zn. II. ÚS 563/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti E.G., zastoupeného JUDr. Tomášem Tesařem, advokátem, se sídlem Smetanovy sady 6, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. 8 To 93/2005, takto:
Návrh se odmítá
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 37 odst. 4 a 38 odst. 2 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"), a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen jako "Úmluva"), přičemž se domáhá jeho zrušení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 48 T 6/2005, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle ust. §219 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle ust. §8 odst. 1 k ust. §219 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona, a byl mu podle ust. §219 odst. 2 trestního zákona uložen trest odnětí svobody v trvání čtrnácti roků, pro jehož výkon byl podle ust. §39a odst. 2 písm. d) trestního zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle ust. §57 odst. 1, 2 trestního zákona uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle ust. §55 odst. 1 písm. a) trestního zákona trest propadnutí nože a pouzdra, které jsou přílohou spisu.
Proti tomuto rozsudku podal ve lhůtě stěžovatel odvolání. Vzhledem k tomu, že vrchní soud zjistil, že stěžovatel po vyhlášení předmětného rozsudku výslovně prohlásil, že se vzdává práva odvolání i za osoby oprávněné, odvolací soud odvolání podle ust. §253 odst. 1 trestního řádu zamítl, aniž by se jím zabýval meritorně.
K ústavní stížnosti se vyjádřil na výzvu Ústavního soudu Vrchní soud v Praze, který uvedl, že stěžovatel se po poradě se svou obhájkyní vzdal práva odvolání i za osoby oprávněné, přičemž hlavní líčení proběhlo za účasti tlumočníka z jazyka ruského, o němž stěžovatel ještě před zahájením dokazování v hlavním líčení prohlásil, že mu vyhovuje s tím, že tlumočníkovi rozumí. V případě nejasností měl možnost se tlumočníka znovu dotázat. Po vynesení rozsudku se stěžovatel radil se svou obhájkyní, výrok rozsudku mu byl přetlumočen do jazyka, o kterém prohlásil, že mu rozumí. Pokud se tedy vzdal práva na odvolání, jednalo se o svobodný projev vůle, ke kterému jej nikdo nenutil a který učinil se znalostí věci. Není tedy důvodu o tomto projevu vůle jakkoli pochybovat. V závěru svého vyjádření vrchní soud konstatoval, že postupem obou soudů v dané věci k žádnému porušení ústavních práv stěžovatele nedošlo. Snahu o zvrácení pravomocného rozsudku pokládá za účelovou a navrhuje, aby Ústavní stížnost odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že je cizinec znalosti českého jazyka, nicméně mu byla ustanovena obhájkyně neovládající ruský jazyk, čímž mělo dojít k porušení jeho práva na obhajobu. Soud nezajistil stěžovateli realizaci jeho procesních práv - především práva na právní pomoc a právo na tlumočníka. Odvolací soud porušil dále čl. 6 odst. 1 odst. 3 Úmluvy, který stanoví, že každý, kdo je obviněn z trestného činu má mimo jiné právo na bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví. Postupem soudu došlo dále k porušení práva stěžovatele zakotveného v čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, na základě kterého má každý, koho soud uzná vinným z trestného činu, právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. V průběhu hlavního líčení, kterého se účastnil též spoluobviněný Andrej Melik, bylo tlumočeno do ruského jazyka tlumočníkem, který překládal výroky soudu nikoli ve vztahu ke každému z obviněných, ale pouze jednou. Otázka, zda obžalovaný chce podat odvolání byla přeložena spoluobviněnému Melikovi a posléze položena pouze obhájkyni stěžovatele, která se vzdala práva odvolání. Stěžovatel se přitom domníval, že odpovídá na jiné otázky. Z důvodu nedostatečného porozumění odpověděl stěžovatel kladně na otázku, zda se vzdává práva na odvolání, neboť se domníval, že je dotazován na to, zda chce podat odvolání. Stěžovatel byl tedy zkrácen na svých právech, neboť nebyl řádně a v jazyce, který ovládá, poučen o právech umožňujících mu uplatnění obhajoby. Obecným soudem tedy bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu dané mu Listinou, a to čl. 36 odst. 1, 37 odst. 4, 38 odst. 2. Těmito články Listiny je každému, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, zaručeno právo na tlumočníka. V souladu s čl. 36 odst. 1 se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva před nezávislým a nestranným soudem. Zákonem stanovený postup v předmětné věci v sobě zahrnoval též právo stěžovatele na to, aby v řízení před obecnými soudy zcela porozuměl celé projednávané věci a také právo na to, aby se mohl k celé věci vyjádřit a aby mohl porozumět soudem kladeným otázkám. Stěžovatel poukázal rovněž na porušení principu rovnosti zejména tím, že nebyl řádně veden spravedlivý proces.
Ústavní soud k tomu uvádí, že podstatu uvedených námitek stěžovatele lze obsahově v rámci ústavně právní roviny podřadit pod rozsah ústavně zaručeného práva na tlumočníka. Právo na tlumočníka, jako jedno z práv tvořících v souhrnu spravedlivý (fair) proces, garantuje Listina v čl. 37 odst. 4 (jehož porušení v závěru svého návrhu stěžovatel rovněž výslovně namítá). Dle čl. 37 odst. 4 Listiny "Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka."
Spravedlivý proces je v judikatuře Ústavního soudu chápán především jako zajištění "rovnosti zbraní", tedy zajištění toho, aby všichni účastníci řízení měli stejnou možnost předložit soudu svůj návrh, vlastní verzi rozhodných skutečností a prostor vyjádřit se ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Uložení povinnosti státu zajistit tlumočníka má za cíl zabezpečit zmiňovanou rovnost zbraní i pro osobu, která dostatečně neovládá jazyk, kterým se soudní či jiné řízení vede, neboť tato osoba by jinak mohla být omezena ve svém právu na aktivní účast při soudním řízení. Článek 37 odst. 4 Listiny podmiňuje ustanovení tlumočníka prohlášením účastníka řízení, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, jinými slovy předpokládá aktivitu na straně osoby nevládnoucí českým jazykem, současně však potřeba tlumočníka musí být natolik zjevná, že bez jejího zajištění by bylo takové osobě zabráněno v řádném uplatňování jejích procesních práv.
V dané věci Ústavní soud zjistil z obsahu vyžádaného spisu, že již dne 1.1. 2005, tj. dne, kdy došlo ke spáchání předmětného skutku stěžovatelem, byl dle ust. §28 trestního řádu přibrán jako tlumočník v trestní věci stěžovatele Ing. L. (s. 209 spisu). Téhož dne se rovněž konal výslech stěžovatele, na kterém byl přítomen též ustanovený tlumočník, přičemž stěžovatel byl poučen dle trestního řádu a trestního zákona o právech a povinnostech obviněného, mj. tedy o právu používat svůj mateřský jazyk nebo jazyk, o kterém uvede, že ho ovládá (ust. §2 odst. 14 trestního řádu). Stěžovatel však dle protokolu o tomto výslechu výslovně prohlásil, že rozuměl poučení, a že souhlasí s tím, aby výslech byl veden v jazyce ruském a bere na vědomí, že výslech bude tlumočit soudní tlumočník jazyka ruského Ing. L. (str. 218 spisu), přičemž v závěru protokolu je podpis stěžovatele stvrzující skutečnost přetlumočení protokolu stěžovateli a jeho souhlas s vlastní - v protokolu zapsanou - výpovědí. Rovněž při jednání před Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 3.1.2005, v rámci kterého bylo rozhodováno o vzetí stěžovatele do vazby, byl přítomen tlumočník (s. 201 spisu). Přítomnost tlumočníka při jednání před orgány činnými v trestním řízení byla zajištěna ve všech případech i v následujícím řízení, včetně celého hlavního líčení před soudem. Při hlavním líčení před Městským soudem v Praze dne 18. 5. 2005, kdy byl vydán rozsudek o vině a trestu a kdy se stěžovatel vzdal práva na odvolání, byl přítomen též tlumočník Ing. L., ve vztahu ke kterému - jak je již výše uvedeno - stěžovatel prohlásil již při prvním výslechu dne 1. 1. 2005, že jeho přetlumočení poučení rozuměl a bere na vědomí fakt, že bude tlumočit jeho výslech (to stejné platí kupříkladu o výslechu stěžovatele ze dne 1. 3. 2005 a dalších). Stěžovatel tedy v průběhu trestního řízení nikdy nevznesl námitku, že by tlumočníkovi Ing. L. nerozuměl, z čehož lze prezumovat jednak skutečnost porozumění tlumočení Ing. L. obecně, tak při hlavním líčení před městským soudem dne 18. 5. 2005. Výrok rozsudku byl v hlavním líčení přetlumočen a stěžovateli byla umožněna porada se svojí obhájkyní, kdy následně dle protokolu o tomto hlavním líčení stěžovatel "po poradě se svojí obhájkyní uvádí: vzdávám se práva odvolání i za osoby oprávněné." (s. 539 spisu).
Je tedy zřejmé, že stěžovatel využil svého ústavně zaručeného práva dle čl. 37 odst. 4 Listiny již od počátku trestního řízení, přičemž orgány činné v jeho celém průběhu zajistily nerušenou realizaci tohoto základního práva stěžovatele. Obdobné lze uvést ve vztahu k nerušené realizaci práva stěžovatele na tlumočníka ve smyslu čl. 5 a 6 odst. 3 písm. a) a e) Úmluvy. Není tedy možné dát stěžovateli za pravdu, že byl zkrácen na svých právech, neboť nebyl řádně a v jazyce, který ovládá, poučen o právech umožňujících mu uplatnění obhajoby.
Pokud stěžovatel namítá, že výrok soudu byl přetlumočen pouze jednou, a nikoli ve vztahu ke každému z obviněných, nelze z ústavně právního hlediska v takovém postupu shledávat pochybení soudu; povinnost tlumočit rozhodnutí totiž žádný právní předpis soudu neukládá, přičemž podstatné je, že výroky soudu byla přetlumočeny a stěžovateli tak bylo umožněno jim rozumět. Stejně tak je nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou námitku v tom směru, že mu byla přidělena obhájkyně neovládající ruský jazyk a tím mělo dojít k porušení jeho práva na obhajobu; stěžovatel má právo toliko na tlumočníka, nikoli už potom na obhájce se znalostí jazyka, kterému rozumí stěžovatel.
Jako nedůvodné shledal Ústavní soud i tvrzení stěžovatele o domněnce, že odpovídá na jiné otázky, když se vzdal práva na odvolání a z důvodu nedostatečného porozumění odpověděl kladně na otázku, zda se vzdává práva na odvolání, neboť se domníval, že je dotazován na to, zda chce podat odvolání. Ústavní soud znovu opakuje, že u hlavního líčení byl přítomen tlumočník (srov. výše uváděnou presumpci porozumění tlumočníkovi; navíc stěžovatel měl možnost se v případě nejasností tlumočníka znovu dotázat, což však neučinil a i z toho lze usuzovat o jeho porozumění) a stěžovateli byla umožněna porada s jeho obhájkyní; z těchto okolností objektivní povahy lze učinit spolehlivý závěr o porozumění stěžovatele ohledně dotazu a jeho následného vyjádření o vzdání se práva na odvolání a není naopak žádného důvodu usuzovat opačně. Lze přitom poukázat i na určitou rozpornost v námitkách stěžovatele. Stěžovatel uvádí, že otázka, zda chce podat odvolání, byla položena pouze jeho obhájkyni, která se vzdala práva odvolání. Následně ale uvádí, že "...Z důvodu nedostatečného porozumění odpověděl kladně na otázku, zda se vzdává práva odvolání, neboť se domníval, že je dotazován na to, zda chce podat odvolání." Skutečnost, že to byl právě stěžovatel, který se vzdal práva na odvolání, prokazuje protokol o hlavním líčení před městským soudem ze dne 18. 5. 2005, kdy byl vydán rozsudek o vině a trestu (s. 539 spisu). V námitkách stěžovatele je možné spíše shledávat účelovou argumentaci, jak zvrátit ve svůj (dílčí) prospěch pravomocný rozsudek o vině a trestu. To ostatně potvrzuje i rozpornost tvrzení stěžovatele uváděných v odvolání a ústavní stížnosti. Zatímco v odvolání uváděl, že se vzdal práva na odvolání, neboť byl obhájkyní mylně informován, že byl zařazen do mírnějšího typu věznice, v ústavní stížnosti konstruuje novou verzi, protiřečící si s odvoláním v tom směru, že odpověděl kladně na otázku, zda se vzdává práva odvolání, neboť se domníval, že je dotazován, zda chce podat odvolání. Zatímco dle svého tvrzení v odvolání stěžovatel dotazu, zda se vzdává práva na odvolání, rozuměl, v ústavní stížnosti již uvádí, že tomuto dotazu nerozuměl.
Pokud potom stěžovatel podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, neměl vrchní soud jinou možnost, než postupovat dle ust. §253 odst. 1 trestního řádu, neboť z daného ustanovení vyplývá legální povinnost odvolacího soudu zamítnout odvolání, bylo-li podáno osobou, která se odvolání výslovně vzdala (není zde dán žádný prostor pro uvážení odvolacího soudu, dikce uvádí pouze "zamítne" a žádné slova ve smyslu "může zamítnout" či "má právo zamítnout"). Vzhledem k tomu, že hypotéza dané normy byla naplněna (stěžovatel se výslovně vzdal práva podat odvolání), odvolací soud správně aplikoval dispozici této normy. Pokud tedy vrchní soud postupoval zcela v souladu se zákonem stanoveným postupem, nelze z toho vyvodit porušení práva stěžovatele zakotveného v čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě; stěžovatel měl možnost realizovat své právo přezkumu výroku své věci před soudem vyššího stupně, nicméně se ji rozhodl výslovným projevem vůle nerealizovat.
Ústavní soud tedy konstatuje, že v daném případě byla státní moc uplatněna v mezích stanovených zákonem, neboť napadený soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona, z čehož nutno shledat jako zjevně neopodstatněnou též formálně uplatněnou námitku stěžovatelem o porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud tudíž dospěl na základě výše uvedených skutečností k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla napadenými rozhodnutími porušena, proto mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, návrh stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2006
Stanislav Balík
předseda senátu