ECLI:CZ:US:2006:2.US.565.05
sp. zn. II. ÚS 565/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. L. N., zastoupeného JUDr. Ivo Hešíkem, advokátem, se sídlem Lepařova 8, Opava, proti výroku III. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2005, čj. 56 Co 251/2005-64, za účasti Krajského soudu v Ostravě, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výroku III. v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě. Domnívá se, že jím došlo k dotčení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si k projednávané věci vyžádal spis Okresního soudu Ostravě, sp. zn. 94 Nc 10038/2003, z něhož zjistil následující:
Usnesením ze dne 22. 9. 2003, sp. zn. 94 Nc 10038/2003, Okresní soud v Ostravě nařídil exekuci směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 2000, sp. zn. 4 Sm 263/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 32 Cm 43/2001, stanovující povinnost zaplatit částku 3.032.387,- Kč s 6% úrokem, dále částku 10.107,- Kč, dále částku 151.748,- Kč představující náklady nalézacího řízení a částku odpovídající nákladům exekuce. Provedením exekuce soud pověřil soudního exekutora JUDr. Jana Grosama. Stěžovateli soud uložil nenakládat se svým majetkem, včetně majetku spadajícího do společného jmění manželů, pod sankcí neplatnosti úkonu, kterým by tuto povinnost porušil.
Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel odvolání. Uvedl v něm, že exekuční titul není pravomocný ani vykonatelný, když proti němu bylo podáno odvolání, o němž dosud Vrchní soud v Olomouci nerozhodl. Zdůraznil dále, že návrh na nařízení exekuce podala za oprávněného advokátka JUDr. Brhlová, které však oprávněný, resp. správce konkurzní podstaty, který za něj jedná, platně neudělil procesní plnou moc, když plnou moc udělenou JUDr. Wieslawem Firlou, zvláštním správcem konkurzní podstaty úpadce Moravia Banka, a.s., není možné považovat za zmocnění udělené oprávněným. Poukázal dále na skutečnost, že v mezidobí byla pohledávka vymáhaná v rámci předmětného řízení postoupena společnosti ŘEMPO VEGA, s.r.o., a následně na společnost AMIEN OSTRAVA, spol. s r.o. Dále tvrdil, že původní oprávněný - správce konkurzní podstaty společnosti Moravia Banka, a.s., provedl indosaci směnky, na jejímž podkladě byla vydána na řad U T TRADING (CYPRUS) LIMITED. Stejná společnost převedla indosací směnku na řad společnosti AMIEN OSTRAVA, spol. s r.o.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 56 Co 251/2005, usnesení soudu prvého stupně změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně (výrok II.). Stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud ze spisu Krajského obchodního soudu v Ostravě zjistil, že rozhodnutí, jímž tento soud ponechal v platnosti exekuovaný směnečný platební rozkaz, odvoláním napadli oba povinní (stěžovatel i obchodní společnost SAGEM, spol. s r.o., Ostrava). Krajský soud v Ostravě o něm původně rozhodl tak, že odvolací řízení usnesením ze dne 21. 5. 2003, čj. 32 Cm 43/2001-51, zastavil. Rozhodnutí o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti proto nabylo právní moci dne 11. 3. 2003 a stalo se dne 15. 3. 2003 vykonatelným. Následně však usnesením ze dne 26. 9. 2003, sp. zn. 32 Cm 43/2001 (vydaným poté, co byla exekuce nařízena), Krajský soud v Ostravě usnesení o zastavení zrušil, neboť podáním ze dne 20. 6. 2003 stěžovatel zažádal o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení, čj. 32 Cm 43/2001-51, a zaplatil soudní poplatek z odvolání. Vrchní soud v Olomouci v rámci odvolacího řízení usnesením ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 7 Cmo 464/2003, připustil, aby do řízení namísto dosavadního žalobce Ing. Pavla Bednaříka - správce konkurzní podstaty Moravia Banka, a.s. v likvidaci, vstoupila obchodní společnost U T TRADING (CYPRUS) LIMITED. Proti tomuto usnesení vrchního soudu podali oba povinní dovolání. Vrchní soud v Olomouci proto vrátil spis soudu prvého stupně, aby jej s dovoláním předložil Nejvyššímu soudu v Brně a poté aby byla věc znovu předložena vrchnímu soudu. Spis byl následně předložen dovolacímu soudu.
Za rozhodující odvolací soud označil skutečnost, že stěžovatel v rámci odvolání proti usnesení o nařízení exekuce vznesl námitku, že exekuční titul se nestal vykonatelným. Jak ze spisu je patrno, probíhá o něm dosud řízení, které se aktuálně nachází ve fázi před rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé. Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl.
O nákladech řízení před soudem prvého stupně odvolací soud rozhodl tak, že stěžovatel byl v řízení úspěšný, žádné náklady mu však v řízení o nařízení exekuce ve stadiu před podáním odvolání nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení před soudem prvého stupně nenáleží.
Ohledně nákladů řízení, které stěžovateli vznikly v souvislosti s podáním odvolání, odvolací soud dospěl k závěru, že ačkoli výsledek sporu vyznívá ve prospěch stěžovatele, je namístě aplikovat ustanovení §150 o.s.ř., neboť již před datem podání odvolání stěžovatelem (dne 13. 4. 2005) podal oprávněný u soudu prvého stupně (dne 9. 3. 2005) návrh na zastavení exekučního řízení s odůvodněním, že titul není vykonatelný. Soud dospěl k závěru, že oprávněnému nelze přičítat k tíži, že soud prvého stupně o jeho včasném návrhu dosud nerozhodl. Proto přes jeho neúspěch ve věci, mu nestanovil povinnost hradit vůči stěžovateli náklady odvolacího řízení.
Stěžovatel napadl výrok týkající se nákladů odvolacího řízení projednávanou ústavní stížností. Rekapituluje v ní dosavadní průběh řízení. Nesouhlasí s aplikací ustanovení §150 o.s.ř. na posuzovanou věc. Odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto směru považuje za příliš jednostranné. Vyslovuje řadu úvah ohledně procesní taktiky oprávněného. Tvrdí, že pokud podal návrh na zastavení exekuce, byl si podle názoru stěžovatele vědom toho, že o něm bude soud rozhodovat až poté, co budou námitky stěžovatele v rámci odvolacího řízení odmítnuty. Při posouzení důvodů vedoucích k nepřiznání náhrady nákladů řízení je podle názoru stěžovatele namístě posoudit mimo jiné otázku, do jaké míry bylo možné při náležité obezřetnosti nařízení exekuce předejít či zabránit. Ani oprávněnému ani stěžovateli údajně nelze nedbalé chování v tomto směru přičítat. Za oprávněného údajně jednal zástupce, jemuž tento neudělil plnou moc pro exekuční řízení, stěžovatel o nařízení exekuce až do 12. 10. 2004 vůbec nebyl zpraven. Dále tvrdí, že zástupce oprávněného podal návrh na zastavení řízení pozdě. Po jeho podání oprávněný údajně musel iniciovat činnost exekučního úřadu. Jestliže podle názoru soudu nelze k tíži oprávněného přičítat, že o jeho návrhu na zastavení exekuce okresní soud nerozhodl, není důvod tuto skutečnost přičítat ani k tíži stěžovatele.
Oprávněný si musel být v době podání návrhu na nařízení exekuce vědom toho, že stěžovateli vzniknou náklady na právní zastoupení. Za zásadní stěžovatel považuje fakt, že exekuční titul nebyl vykonatelný a skutečnost, že právní zástupce oprávněného nepředložil platnou procesní plnou moc.
Stěžovatel dále vznáší řadu námitek ohledně otázky existence právního zastoupení oprávněného advokátkou JUDr. Brhlovou. Oprávněný Ing. Pavel Bednařík, správce konkurzní podstaty Moravia banky, a.s. v likvidaci, v reakci na stěžovatelovo odvolání toto právní zastoupení nikterak nezpochybnil, nicméně jej ani nikterak nedoložil. Soud se podle názoru stěžovatele měl otázkou zmocnění k zastupování oprávněného zabývat primárně. Procesní zavinění, které soud posuzuje v rámci rozhodování o nákladech řízení, totiž mohlo být přičítáno tomuto zástupci, nikoli oprávněnému.
Podstatou ústavní stížnosti je požadavek stěžovatele, aby Ústavní soud přehodnotil závěr odvolacího soudu, který shledal důvody hodné zvláštního zřetele a postupoval podle ust. §150 o.s.ř., jež soudu umožňuje výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti nepřiznat.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03), v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémní rozporu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. To však není daný případ. Je tedy věcí obecných soudů, aby vyložily ustanovení §150 o.s.ř.
V daném případě z odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě vyplývá, jakou úvahou byl soud veden a na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že při zvážení specifických okolností případu důvod pro výjimečnou aplikaci §150 o.s.ř. shledal. Podle Ústavního soudu se v argumentaci odvolacího soudu rovněž odráží, byť nikoliv explicitně, také úvaha soudu o tom, jakým způsobem by se eventuelní přiznání náhrady nákladů řízení nepřípustně a nespravedlivě dotýkalo právní sféry účastníka.
Ve smyslu platné judikatury Ústavního soudu není použití či nepoužití ustanovení §150 o.s.ř. v konkrétním případě vyjádřením libovůle při rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, pokud ovšem příslušný soud bez dalšího pouze formálně neodkáže na předmětné ustanovení zákona, aniž vysvětlí závěr, ke kterému dospěl po zvážení všech okolností případu (viz nález Ústavního soudu ze dne 17.5.2001, sp. zn. III. ÚS 727/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 22, ročník 2001- II. díl, pod č. 75).
Dle platné judikatury obecných soudů jsou důvody hodnými zvláštního zřetele zejména majetkové, sociální a další poměry účastníků sporu, jakož i okolnosti, které vedly účastníka k uplatnění nároku soudní cestou. Pokud tedy odvolací soud, vědom si všech okolností i příčin, které vedly oprávněného k podání návrhu na nařízení exekuce, aplikoval v řízení ustanovení §150 o.s.ř., neporušil čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť úvaha soudu, co považuje za důvod hodný zvláštního zřetele a k jakým okolnostem věci přihlédne, závisí výhradně na jeho posouzení. Ze strany Krajského soudu v Ostravě se proto nejednalo o svévolný postup soudu, který jediný by ve výjimečném případě mohl být důvodem pro zásah Ústavního soudu. Pouhá skutečnost, že byly shledány důvody pro aplikaci ust. §150 o.s.ř., kterou stěžovatel subjektivně pociťuje jako nespravedlivou, není způsobilá zasáhnout ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných Listinou a Úmluvou.
Námitkami týkajícími se otázky existence právního zastoupení oprávněného se zabýval Krajský soud v Ostravě v napadeném usnesení. Ústavní soud na jeho závěry tam uvedené odkazuje.
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecného soudu ke stěžovatelem namítanému porušení ústavně zaručených práva, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2006
Stanislav Balík
předseda senátu