ECLI:CZ:US:2006:2.US.567.06
sp. zn. II. ÚS 567/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Z. K., zastoupeného Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem se sídlem v Břeclavi, Jana Palacha 121/8, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. června 2006, č. j. 20 Cdo 1662/2005-101, ve spojení rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2005, č. j. 13 Co 478/2004-61, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. července 2004, č. j. 15 C 125/2001-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. července 2004, č. j. 15 C 125/2001-42, zamítl poddlužnickou žalobu, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalované (Živnostenská banka, a. s.) zaplacení částky 16.039.035 Kč s příslušenstvím na základě §311 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odůvodněnou tvrzením, že žalovaná postupovala v rozporu s §304 odst. 1 a §§307 až 309a o. s. ř.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. ledna 2005, č. j. 13 Co 478/2004-61, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť ve shodě se soudem prvního stupně byl toho právního názoru, že výkon notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti přikázáním pohledávky z účtu vedeného u žalované nemohl být proveden, neboť realizaci tohoto postupu bránilo usnesení Obvodní státní zástupkyně pro Prahu 2 ze dne 19. května 1994, sp. zn. Zt 220/94-314, vydané podle §47 trestního řádu, k zajištění nároku poškozeného Ing. V. G. na náhradu škody ve výši 43.800.000 Kč. Dle názoru odvolacího soudu bylo možné výkon rozhodnutí přikázáním z účtu povinného provést až po 22. květnu 2001, kdy bylo nařízené zajištění nároku poškozeného pravomocně zrušeno, pokud by ovšem v mezidobí (před tímto zrušením) nebyl nařízený výkon rozhodnutí zastaven usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. března 2001, č. j. 25 E 1112/2000-43, které nabylo po přezkumu odvolacím soudem právní moci dne 18. prosince 2001. Za této situace a při neopodstatněnosti žaloby z titulu náhrady škody tak soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu nepochybil, pokud poddlužnickou žalobu zamítl.
Následné dovolání žalobce bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. června 2006, č. j. 20 Cdo 1662/2005-101, zamítnuto. Dovolací soud posoudil dovolání jako přípustné, neboť otázka nastolená v dovolání, zda zajištění peněžních prostředků na postiženém účtu vedeném žalovanou dle §47 trestního řádu představuje překážku vylučující provedení pravomocně nařízeného výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu podle ustanovení §303 a násl. o. s. ř., nebyla dosud řešena judikaturou Nejvyššího soudu ČR a její posouzení je způsobilé ovlivnit posouzení věcí obdobných.
Dovolací soud konstatoval, že při obvyklém běhu událostí peněžní ústav provede výkon rozhodnutí tak, že vymáhanou pohledávku a její příslušenství odepíše z účtu povinného a vyplatí ji oprávněnému. Kolize provádění výkonu rozhodnutí podle o. s. ř. se zajišťovacím institutem zakotveným v §47 trestního řádu není výslovně řešena. I přes absenci řešení uvedené kolize nemohla žalovaná v dané věci postupovat při provádění výkonu rozhodnutí v rozporu s ustanoveními §304 a §307 až §309a o. s. ř. Odvolací soud správně dovodil, že žalobci nárok podle ustanovení §311 o. s. ř. nemohl vzniknout, neboť případný - žalobcem tvrzený - nesprávný postup žalované nemohl způsobit (nebyl příčinou toho), že pohledávka žalobce nemohla být z účtu povinného vedeného u žalované uspokojena. Příčina toho, proč žalobcova pohledávka nebyla (a ani nemohla být) cestou výkonu rozhodnutí uspokojena, spočívala v tom, že na postiženém bankovním účtu se nenacházely (právě pro jeho zajištění v trestním řízení) disponibilní prostředky, resp. prostředky, se kterými by byla žalovaná či povinná z exekučního titulu oprávněna (v souladu s právními předpisy) jakkoli disponovat. Poddlužnická žaloba totiž může být důvodná jedině tehdy, prokáže-li žalobce (oprávněný), že mu vzniklo vůči žalované tzv. úkojné právo, pojící se při provedení výkonu rozhodnutí s porušením povinnosti, které jí ukládají ustanovení §304 odst. 1 a §307 až 309a o. s. ř., a zároveň že porušení těchto povinností bylo příčinou, proč obdržel z peněžních prostředků na účtu povinné méně, popř. ničeho, než kolik by mu bylo vyplaceno, kdyby žalovaná postupovala podle zákona. Dovolací soud konstatoval, že nespornou a všeobecně akceptovanou limitou demokratického právního státu je tzv. maxima vnitřní nerozpornosti a konzistentnosti právního řádu, plynoucí z článku 1 Ústavy ČR. Důsledkem této zásady je pak všeobecně přijímaný závěr, že akceptace povinnosti uložené právní normou (v tomto případě trestním řádem) nemůže zároveň - bez dalšího - potenciálně zakládat porušení povinnosti (a tedy případně vznik odpovědnostního vztahu) zakotvené v právní normě jiné (v tomto případě reglementované občanským soudním řádem). V předmětné věci byla žalovaná povinna respektovat usnesení Obvodní státní zástupkyně pro Prahu 2, které jakékoliv dispozice s finančními prostředky deponovanými na předmětném účtu v souladu s ustanovením §47 trestního řádu znemožnilo, přičemž není podstatnou skutečnost, že předmětný zajišťovací institut není titulem exekučním z pohledu civilněprávního. V této souvislosti připomenul argumentaci soudu prvního stupně, podle které odstranění části majetku (zajištěných peněžních prostředků na bankovním účtu), který patří k majetku zajištěného postupem předpokládaným §47 trestního řádu, a to ještě před zrušením tohoto zajištění, by mohlo připouštět možnost po formální stránce posuzovat jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Akceptace názoru dovolatele by proto mohla vyústit v nepředpokládané a nechtěné a těžko řešitelné právní důsledky.
Nelze také shledat správným argument dovolatele co do nezbytnosti analogické aplikace §79a trestního řádu, výslovně upravujícího případnou konkurenci zajištění peněžních prostředků na účtu u banky s nuceným výkonem rozhodnutím (exekucí). Pokud právní předpis výslovně neupravuje určitou skutkovou podstatu, nebo ji upravuje jen z části (neúplně), neznamená to, že takovouto neřešenou nebo neúplně řešenou situaci nelze vyložit. Jednou z výkladových metod je rovněž výklad logický založený na argumentu per analogiam (tj. výklad podle podobnosti) rozlišovaný na argument per analogiam legis a argument per analogiam iuris. Argument per analogiam legis (analogie zákona) spočívá v tom, že se na skutkovou podstatu konkrétním zákonem neřešenou vztáhne analogicky ustanovení tohoto zákona upravujícího skutkovou podstatu podobnou. Naproti tomu argument per analogiam iuris (analogie práva) - tedy vztáhnutí analogického ustanovení zákona co do povahy nejbližšího, a to v rámci celého právního řádu na předmětnou skutkovou podstatu - je třeba použít tehdy, pokud postup argumentem per analogiam legis úspěšný nebyl. Z hlediska systematického je tzv. poddlužnická žaloba (§311 o. s. ř.) zakotvena v části VI., hlavě III. občanského soudního řádu. Při akceptaci výše uvedeného je proto nezbytným zkoumat, zda-li je možné případnou mezeru v právní úpravě přemostit nejprve postupem předpokládaným argumentem per analogiam legis, tedy v rámci právní úpravy zakotvené občanským soudním řádem, a nikoliv - jak dovozuje dovolatel - argumentem per analogiam iuris; dovolatel totiž přehlíží, že výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného a s ním související poddlužnická žaloba jsou svojí povahou charakteru soukromoprávního, upraveného občanským soudním řádem.
Stěžovatel v podrobně odůvodněné ústavní stížnosti namítal porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jehož se měl dopustit Nejvyšší soud ČR tím, že nadřadil zájmy upravené trestním právem nad zájmy chráněné soukromoprávními instituty, čímž porušil principy demokratického právního státu. Podle stěžovatele je nepřípustné, aby Nejvyšší soud ČR upřednostnil a nadřadil jako významnější část právního řádu právo trestní. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR přitom vyplývá, že trestní právo jednotlivci poskytuje rozsáhlejší ochranu. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poměrně obsáhle rozebírá institut zajištění nároku poškozeného na náhradu škody podle §47 odst. 1 a 4 trestního řádu a konfrontuje jej s odůvodněním obecných soudů. Podle názoru stěžovatele měla žalovaná provést odepsání příslušné částky z účtu následujícím dnem po doručení usnesení o nabytí právní moci rozhodnutí o nařízení exekuce (tj. 17. ledna 2001). Přestože byly splněny zákonem stanovené podmínky, žalovaná tak neučinila. Vyjádřil přesvědčení, že žalovaná upřednostnila zajištění nároku poškozeného dle §47 trestního řádu, čímž pochybila a svým porušením povinnosti způsobila stěžovateli škodu, jejíž náhrady se v řízení domáhal. Ze závěru dovolacího soudu, že pokud by peněžní ústav (žalovaná) stěžovateli peněžní prostředky z účtu poukázal, dopustil by se maření úředního rozhodnutí, jednoznačně plyne, že potenciální, soudně dosud nepřiznaný zájem oprávněného zajištěný institutem trestního práva požívá v českém právním řádu větší ochrany než již řádně pravomocně přiznaný nárok oprávněného v rámci civilního řízení. Pokud by byly závěry dovolacího soudu správné, není právní jistota subjektů chráněných českým právním řádem jeho jednotlivými odvětvími na stejném stupni a subjekty si nejsou ve svých právech rovny.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje především se závěrem dovolacího soudu, který při posuzování otázky zásadního právního významu dospěl k závěru, že v případě souběhu výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu podle §303 a násl. o. s. ř. s dříve nařízeným zajištěním nároku poškozené ve smyslu §47 trestního řádu není důvodná poddlužnická žaloba podle §311 o. s. ř., protože u peněžního ústavu nelze dovodit postup v rozporu s příslušnými ustanoveními o. s. ř. I když stěžovatel namítá porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jeho ústavní stížnost je v podstatě polemikou se závěry dovolacího soudu obsaženými v odůvodnění jeho rozhodnutí. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. V daném případě podal Nejvyšší soud ČR poměrně podrobné a vyčerpávající vysvětlení problematiky nastolené v ústavní stížnosti, proti němuž nemá Ústavní soud ani z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Stěžovatel vychází z mylného přesvědčení, že v jeho věci byly upřednostněny instituty trestního práva na úkor institutů civilněprávních, čímž zároveň došlo k porušení rovnosti subjektů chráněných českým právním řádem. V dané věci nehraje ani takovou roli souběh institutů trestního a občanského práva, ale je podstatné, že zajištění nároku na majetek podle §47 trestního řádu bylo nařízeno dříve, než výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky na základě soukromoprávního titulu, přičemž v okamžiku nařízení výkonu rozhodnutí toto zajištění podle trestního řádu stále trvalo. Je rovněž nutné vidět, že poddlužnická žaloba, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení částky po peněžním ústavu, má opodstatnění tehdy, když peněžní ústav nepostupuje v souladu s příslušnými ustanovení občanského soudního řádu (§304 odst. 1 a §307 - 309a o. s. ř.). Nelze peněžnímu ústavu vytýkat, že respektoval rozhodnutí vydané v trestním řízení. V tomto směru lze bezvýhradně souhlasit se závěry obsaženými v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR, že akceptace povinnosti uložené právní normou (v tomto případě trestním řádem) nemůže zároveň - bez dalšího - potenciálně zakládat porušení povinnosti (a tedy případně vznik odpovědnostního vztahu) zakotvené v právní normě jiné (v tomto případě reglementované občanským soudním řádem).
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 18. října 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu