ECLI:CZ:US:2006:2.US.575.04
sp. zn. II. ÚS 575/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele I.Z., zastoupeného advokátem Mgr. P.Š., podané proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 8 T 51/2002, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 1 To 26/03, a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 6. 2004 sp. zn. 6 Tdo 370/2004, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, která navrhuje nálezem zrušit. Tvrdí, že v řízení jim předcházejícím bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces; konkrétně označil práva obsažená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1, 2, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
Rozsudkem ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 8 T 51/2002, shledal Krajský soud v Hradci Králové stěžovatele vinným jednak:
- trestným činem loupeže ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen trestní zákon) k §234 odst. 1, 3 trestního zákona,
- trestným činem porušování domovní svobody ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona k §238 odst. 1, 3 trestního zákona,
- trestným činem poškozování cizí věci ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona k 257 odst. 1 trestního zákona,
a jednak:
- trestným činem loupeže ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona k §234 odst. 1, 3 trestního zákona,
- trestným činem porušování domovní svobody ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona k 238 odst. 1, 3 trestního zákona.
Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 1 To 26/03, k podanému odvolání ve vztahu ke stěžovateli rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to ve výroku o vině ohledně jednoho ze skutků, dále ve výroku o trestu a ve výroku o povinnosti k náhradě škody jednomu z poškozených. Odvolací soud pak o zrušené části sám rozhodl a pro předmětný skutek zprostil stěžovatele obžaloby. Za trestné činy, ohledně kterých zůstal prvostupňový rozsudek nedotčen, stěžovateli odvolací soud uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti roků a pro jeho výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 6 Tdo 370/2004, odmítl stěžovatelovo dovolání proti rozsudku vrchního soudu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než připouští trestní řád.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že "byly porušeny všeobecné principy spravedlivého procesu, a to zásada rovnosti zbraní, zásada kontradiktornosti i právo stěžovatele na řádné a vyčerpávající zdůvodnění rozhodnutí." Porušení zásady rovnosti spatřuje stěžovatel v následujícím. V průběhu řízení navrhl vyslechnout několik "klíčových" svědků, kteří měli uvést skutečnosti v jeho prospěch, a potvrdit tak u jednotlivých skutků jeho alibi. Těmto důkazním návrhům ovšem soudy nevyhověly. Nebyly vykonány ani důkazy navrhované stěžovatelem za účelem zjištění existence osoby jménem N. Místo stěžovatelem navrhovaného výslechu svědka S. z P. byl soudem vyslechnut jiný S. z T. Nebyl vyslechnut také svědek S., který se, ač předvolán, k soudu nedostavil. Soudy dále opomněly odstranit rozpory ohledně stěžovatelova zdravotního stavu, poněvadž ten trpí schizofrenií. Dále mělo být porušena zásada kontradiktornosti, neboť se stěžovatel nemohl vyjádřit k některým důkazům. Konečně napadeným rozhodnutím stěžovatel obecně vytýká nedostatek odůvodnění spočívající v tom, že soudy dostatečně nevyložily, proč nevyhověly všem důkazním návrhům stěžovatele.
Ústavní soud poskytl účastníkům a vedlejším účastníkům řízení možnost se k ústavní stížnosti vyjádřit. KSZ, VSZ i NSZ se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti výslovně vzdaly. Krajský soud v Hradci Králové, Vrchní soud v Praze i Nejvyšší soud ČR ve vyjádřeních odkázaly na svá stanoviska, obsažená v napadených rozhodnutích, s tím, že v řízení k žádným zásahům do práv stěžovatele dle jejich názoru nedošlo.
Po posouzení rozhodných skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná, a proto ji odmítl, aniž by činil ve věci další procesní úkony. S ohledem na zásadu hospodárnosti řízení tedy nezasílal na vědomí stěžovateli došlá vyjádření účastníků, neboť neobsahují žádné nové skutečnosti, o něž by Ústavní soud opíral výrok svého usnesení.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých předchozích rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen Ústava]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je pak provedena ustanoveními trestního řádu. Z té vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů, potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu, týkající se hodnocení důkazů, plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy.
Z čl. 37 odst. 3 Listiny vyplývá povinnost zajistit účastníkům rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. Neznamená to však povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům obžalovaného. Rozhodnutí o rozsahu dokazování v trestním řízení spadá do výlučné kompetence soudu. Nelze usuzovat na porušení principů spravedlivého procesu, pokud soudy nevyhoví všem presentovaným důkazním návrhům, jestliže z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit.
V posuzované věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Naopak, provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrné, že věnovaly otázce provádění důkazů i jejich hodnocení patřičnou pozornost.
Vzájemně je konfrontovaly a vyhodnotily, přičemž úvahy, jimiž se při hodnocení řídily, srozumitelně popsaly. Zabývaly se i jednotlivými námitkami stěžovatele a vyložily, proč jeho obhajobu považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, proč byly odmítnuty stěžovatelovy návrhy na výslech dalších svědků. Soudy k tomu uvedly, že tato svědectví měla pouze potvrdit stěžovatelovo alibi, přičemž žádné z nich nebylo vzhledem k podrobněji rozvedeným souvislostem takového rázu, aby vyloučilo účast stěžovatele na protiprávních útocích. Nebyly opomenuty ani důkazní návrhy týkající se zdravotního stavu stěžovatele; z provedených důkazů vzaly obecné soudy za prokázané, že potíže s kolenem stěžovateli v chůzi, a tím i účasti na vloupání, nebránily. V řízení před obecnými soudy byl stěžovateli poskytnut prostor pro plnohodnotnou obhajobu, v jehož rámci se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Také tohoto práva využil a jeho výhradami k postupu soudu při dokazování v hlavním líčení se zabýval soud odvolací. Nelze souhlasit ani s obecnou námitkou stěžovatele, že napadená rozhodnutí nejsou, pokud jde o důkazní návrhy stěžovatele, řádně odůvodněna. Z rozhodnutí je naopak zřejmé, o jaké důkazy opřely soudy své závěry o stěžovatelově vině i to, proč některé z jím navrhovaných důkazů již neprováděly.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR, neuvedl stěžovatel ve svých podáních žádnou námitku, v čem by postup soudu směřující k odmítnutí dovolání měl být neústavní. Ústavní soud se proto rozhodnutím dovolacího soudu v odůvodnění svého usnesení blíže nezabýval.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu