ECLI:CZ:US:2006:2.US.579.06
sp. zn. II. ÚS 579/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl Jiřím Nykodýmem, soudcem zpravodajem, o ústavní stížnosti M. T., zastoupeného Mgr. Františkem Klímou, advokátem Advokátní kanceláře Vavroch a partneři, se sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 5 To 93/2005, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. srpna 2005, sp. zn. 17 T 22/2004, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze, a 2) Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a 1) Vrchního státního zastupitelství v Praze, a 2) Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě a telefaxem dne 25. srpna 2006, a elektronicky zaslanou dne 27. a 28. srpna 2006, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. srpna 2005, sp. zn. 17 T 22/2004, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestných činů podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b), a odst. 4 trestního zákona (ve znění účinném do 1. ledna 2002), a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s dozorem, peněžitý trest ve výši 200.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání deseti měsíců, a trest zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností na dobu pěti let, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 5 To 93/2005, kterým byl k odvolání stěžovatele zrušen rozsudek soudu prvého stupně, a zároveň byl stěžovatel nově uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s dozorem, a trest zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu pěti let. Stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
S ústavní stížností spojil stěžovatel návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Souběžně s ústavní stížností podal stěžovatel i dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Tento postup stěžovatel odůvodnil opatrností pro případ, že by Ústavní soud dospěl k závěru, že podané dovolání není mimořádným opravným prostředkem podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Obsah dovolání, které Ústavnímu soudu předložil, i ústavní stížnosti je přitom co do argumentace shodný.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, se jím může také zabývat věcně.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Podle tohoto principu se lze u Ústavního soudu domáhat ochrany ústavnosti v konkrétní věci jen tehdy, pokud byly vyčerpány veškeré procesní prostředky (tj. i ukončeny řízení o nich), které zákon k ochraně práva poskytuje. Ony procesní prostředky k ochraně práva jsou určeny právě k tomu, aby došlo ke zrušení či nápravě rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci bez nutnosti zásahu Ústavního soudu. Z toho mimo jiné vyplývá, že se ústavní stížností nelze domáhat zrušení rozhodnutí, které bylo v důsledku jiného procesního prostředku již zrušeno v řízení před obecnými soudy. Takové rozhodnutí totiž nemůže z podstaty věci zasahovat do ústavně zaručených práv a svobod.
V posuzovaném případě je vedle rozhodnutí odvolacího soudu napadán i rozsudek soudu prvého stupně. Ten byl v důsledku podaného odvolání vůči stěžovateli zcela zrušen. Proto je ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí soudu prvého stupně nepřípustná, a jako taková byla v této části odmítnuta.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel souběžně s ústavní stížností i dovolání, které je v rozhodovací činnosti Ústavního soudu považováno za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje, a to především pokud je tohoto prostředku skutečně využito. I v důsledku tohoto prostředku je totiž možné domoci se ochrany základních práv a svobod, neboť tyto jsou pod ochranou soudní moci jako celku (čl. 4 Ústavy České republiky). Do doby než Nejvyšší soud rozhodne o dovolání přitom zásadně nemůže Ústavní soud v téže věci zasahovat. Z tohoto důvodu je nepřípustná ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Ze shora vyložených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona. S ohledem na akcesorickou povahu návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí je odmítnutím ústavní stížnost odmítnut i tento návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2006
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj