ECLI:CZ:US:2006:2.US.593.04
sp. zn. II. ÚS 593/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti JUDr. B.T., zastoupeného advokátem JUDr. R.B., směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 8. 2004, čj. 28 Cdo 1290/2004-63, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo zamítnuto dovolání ve sporu o zaplacení částky 16.797 Kč s příslušenstvím, vedeném paní V.Z. proti obci D. Uvedl, že v předmětném řízení se žalobkyně paní Z. domáhala zaplacení finanční náhrady za pozemky, které byly jí a panu J.Z. vyvlastněny. Napadené usnesení stěžovatel považuje za nesprávné a navrhl proto jeho zrušení.
Soudce zpravodaj nejprve stěžovatele vyzval, aby doložil, že jej v řízení o ústavní stížnosti zastupuje advokát. Zároveň jej upozornil, že rozhodnutí soudu může napadnout ústavní stížností leda ten, kdo byl jeho účastníkem, a proto nechť v podání uvede, z čeho své účastenství ve sporu odvozuje.
Stěžovatel následně zaslal soudu doklad o procesním zastoupení a svou stížnost prostřednictvím advokáta doplnil. On a jeho manželka jsou prý testamentárními dědici žalobkyně, dědické řízení je vedeno u Okresního soudu v Přerově. Rozhodnutím dovolacího soudu se cítí dotčen v právu na spravedlivý proces, konkrétně v této souvislosti zmiňuje článek 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tvrdí, že vydání označeného usnesení Nejvyššího soudu brání překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu §159 odst. 3 občanského soudního řádu. To stěžovatel dovozuje ze skutečnosti, že v průběhu sporného řízení Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc, zrušil svým usnesením, čj. 12 Co 418/2001-27, rozsudek prvé instance a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Zrušovací usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 22. 6. 2001 a podle stěžovatele tento fakt brání tomu, aby mohlo být o věci jednáno znovu. Navíc v následujícím řízení soudy nerespektovaly právní názor odvolacího soudu zde vyslovený. Bez bližšího vysvětlení stěžovatel v podání dále poukázal na čl. 3 odst. 3 Listiny, podle něhož nesmí být nikomu způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod, a odcitoval článek 11 odst. 4 Listiny a §128 občanského zákoníku obsahující podmínky vyvlastnění.
Přípisem doručeným dne 27. 12. 2005 vyrozuměl stěžovatel Ústavní soud o skončení dědického řízení po paní Z. a předložil doklad, že je jejím dědicem. K podání ústavní stížnosti proto je aktivně legitimován.
Ústavní soud věc přezkoumal a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu rozhodnutí, která se předmětné věci týkají a jejichž kopie stěžovatel k návrhu připojil, byly zjištěny následující skutečnosti. Dne 10. 1. 1990 rozhodl S.ú. MNV o vyvlastnění dvou pozemků J. a V.Z. v katastrálním území D. ve prospěch státu. Týmž rozhodnutím byla stanovena finanční náhrada za předmětné pozemky, jež měla být zaplacena do 30ti dnů od jeho právní moci. Dne 22. 3. 2001 zastavil Okresní soud v Přerově řízení o žalobě V.Z. na zaplacení 16.979 Kč z důvodu, že jako žalovaný byl označen O.ú. D., který však nemá způsobilost být účastníkem řízení, a tedy řízení trpí vadou, kterou nelze odstranit. Toto usnesení zrušil odvolací soud svým rozhodnutím ze dne 31. 5. 2001, čj. 12 Co 418/2001-27, s tím, že označený nedostatek návrhu na zahájení řízení byl odstranitelný postupem podle §43 občanského soudního řádu a soud prvého stupně také měl v tomto duchu postupovat; věc vrátil zpět do prvé instance. Přerovský soud novým rozhodnutím řízení znovu zastavil a věc postoupil O.ú. D. Dospěl k závěru, že žalobou byl uplatněn nárok na náhradu za pozemky vyvlastněné postupem podle platného znění zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, kde není dána pravomoc soudu. Odvolací soud se tentokrát s názorem soudu prvého stupě ztotožnil a jeho rozhodnutí potvrdil. Podané dovolání Nejvyšší soud ČR usnesením napadeným touto stížností zamítl, neboť tvrzený dovolací důvod nesprávného právního posouzení neshledal. Úvaha soudu prvé instance o nedostatku pravomoci soudu projednávané věci, kterou potvrdil také soud odvolací, je dle názoru dovolacího soudu správná. Žádnou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, přitom dovolací soud neshledal.
Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že není další běžnou instancí v systému obecného soudnictví, ale je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Poskytuje tedy ochranu proti zásahům do práv a svobod zaručených právními předpisy ústavněprávní síly. V posuzovaném případě stěžovatel tvrdí, že byl omezen v právu na spravedlivý proces a bez dalšího upřesnění označil článek 36 Listiny. Na tuto námitku se také Ústavní soud soustředil.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Odstavec druhý zakotvuje institut správního soudnictví a odstavec třetí princip náhrady škody, která je způsobena při výkonu veřejné moci. Podle odstavce čtvrtého stanoví podmínky a podrobnosti zákon.
Ústavní soud neshledal, že by v dané věci bylo některé z uvedených práv stěžovatele porušeno. Z obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i obsahu usnesení nižších instancí je evidentní, že obecné soudy postupovaly plně v intencích zákona o občanském soudním řízení. Nejprve zkoumaly, zda jsou splněny zákonné podmínky řízení, tedy také to, zda je vůbec dána jejich pravomoc k projednání iniciovaného sporu. Obecné soudy, a to dokonce soudy tří stupňů, se jednoznačně shodly na tom, že tento nezbytný předpoklad pro vydání meritorního rozhodnutí splněn není. Své závěry také řádně odůvodnily a stěžovateli nelze v žádném případě přisvědčit, že by byl v právu na přístup k soudu zkrácen.
Nelze akceptovat námitku stěžovatele, že Nejvyšší soud ČR postupoval chybně, pokud opomenul ustanovení §159 odst. 3 občanského soudního řádu, jež upravuje překážku věci pravomocně rozhodnuté. Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, čj. 12 Co 418/2001-17, které podle názoru stěžovatele tuto překážku založilo, bylo rozhodnuto v "prvém" odvolacím řízení o zrušení odvoláním napadeného usnesení a vrácení věci zpět prvoinstančnímu soudu. Šlo tedy o procesní rozhodnutí, kterým se řízení nekončí, které proto nemohlo překážku rei iudicatae založit. Naopak, soud prvého stupně musel poté, co se mu věc vrátila, v řízení dále postupovat, neboť mu tak ukládá zásada oficiality vyjádřená v §100 odst. 1, věta první, občanského soudního řádu. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, která snad stěžovatele zmátla, totiž že uvedené usnesení odvolacího soudu bylo opatřeno doložkou právní moci. Kasační usnesení odvolacího soudu totiž, tak jako ostatně každé rozhodnutí, nabývá samostatně právní moci, což znamená, že proti němu nelze podat odvolání a že jeho výrok je závazný. Překážku věci pravomocně rozhodnuté však rozhodnutí, jímž se řízení nekončí, nemůže založit.
Vzhledem k výše uvedenému tedy Ústavní soud stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu