ECLI:CZ:US:2006:2.US.599.05
sp. zn. II. ÚS 599/05
Usnesení
II. ÚS 599/05
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti P. V., právně zastoupeného Mgr. Josefem Bartuskem, advokátem se sídlem tř. 28. října 108, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 7. 2005, sp. zn. 3 To 101/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatel, s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení shora označeného usnesení. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že závěry obecných soudů o jeho vině jsou ve zřejmém rozporu s výsledky dokazování, a v podrobnostech poukazuje na konkrétní procesní pochybení a rozpory.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 45 T 2/2005, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců ve věznici s ostrahou. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací zamítl napadeným usnesením odvolání stěžovatele jako nedůvodné.
V ústavní stížnosti, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 10. 2005 a doplněna dne 5. 12. 2005, stěžovatel uvedl, že proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal rovněž dovolání, které bylo doručeno Krajskému soudu v Ostravě dne 25. 11. 2005. Ústavní soud tuto informaci ověřil, a dne 23. 1. 2006 zjistil, že dovolání bylo skutečně podáno a bylo již dne 20. 12. 2005 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu usnesením Nejvyššího soudu, sp.zn. 7 Tdo 1554/2005.
Ústavní soud tedy nepřehlédl, že ústavní stížnost směřuje pouze proti rozhodnutí soudu druhého stupně, přestože řízení bylo završeno až usnesením Nejvyššího soudu. Po uvážení této skutečnosti a s odkazem na svoji judikaturu (usnesení sp. zn. III. ÚS 81/02, sp. zn. II. ÚS 81/02, sp. zn. IV.ÚS 465/04, sp. zn. IV. ÚS 304/05, nepublikováno) dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Rozhodnutí o dovolání, kterým byla věc pojednána meritorně, je bezpochyby rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a který v prvé řadě musí být ústavní stížností napaden. Má-li dojít k nápravě údajného zásahu orgánu veřejné moci do stěžovatelových ústavně zaručených práv, je naprosto nezbytné, aby do hodnocení závěrů obecných soudů byly zahrnuty především závěry prezentované v rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva; v daném případě je představuje usnesení Nejvyššího soudu. Pokud by toto usnesení zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, nebyla by respektována zásada právní jistoty, nadto po případné kasaci druhostupňového rozhodnutí by usnesení Nejvyššího soudu nemělo žádnou oporu pro svoji existenci.
Ústavní soud proto vyčkal, zdali v zákonné 60ti denní lhůtě od doručení shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel svou ústavní stížnost doplní a napadne rovněž toto usnesení, nebo podá novou ústavní stížnost proti rozhodnutí dovolacího soudu. Protože však Ústavní soud z příslušné evidence zjistil, že se tak nestalo, nezbylo mu než podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2006
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj