ECLI:CZ:US:2006:2.US.604.04
sp. zn. II. ÚS 604/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti J.H., zastoupeného advokátem JUDr. M.S., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2004 ve věci sp. zn. 3 Tdo 269/2004, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2002 ve věci sp. zn. 12 To 87/2002, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2002 ve věci sp. zn. 2 T 25/2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, neboť se domnívá, že výše rubrikovanými usneseními a v řízení předcházejícím vydání těchto rozhodnutí došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále práv dle čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 4 Listiny, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky, čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a lidských právech. K zásahu do těchto garancí mělo dojít tím, že obecné soudy neprokázaly skutkový stav věci v rozsahu, o němž by neexistovaly důvodné pochybnosti, nerespektovaly jednu ze základních zásad trestního řízení "in dubio pro reo" a i přes existenci těchto nedostatků uznaly stěžovatele vinným ze spáchání návodu k trestnému činu podvodu. S ohledem na namítané nedostatky trestního řízení navrhuje stěžovatel zrušení rubrikovaných rozhodnutí.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 25/2000, z jehož obsahu ve vztahu k obsahu podané stížnosti zjistil následující:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2002 byl stěžovatel odsouzen pro spáchání trestného činu návodu k podvodu dle §10 odst. 1 písm. b) a §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona. Trestného jednání se měl dopustit tím, že v červnu 1995 kontaktoval P.D. a navrhl mu, aby začal za úplatu generovat telefonní hovory na audiotexové služby do zahraničí, přičemž mu k tomu poskytl i příslušná telefonní čísla.
Orgány činné v trestním řízení uskutečnily v průběhu vyšetřování rekognici osoby, která proběhla na základě fotografií a spoluobžalovaný při ní uvedl, že muž na jedné fotografii se panu H. dosti podobá. Následně byla uskutečněna konfrontace mezi stěžovatelem a obviněným P.D. v procesním postavení svědka, který uvedl, že přítomného pana H. bezpečně poznává, setkal se s ním v K. a ten mu nabídl, aby telefonoval na erotické linky. Obhájce obviněného P.D. byl konfrontaci přítomen.
Ve věci byli slyšeni i oba policisté, kteří dne 25. 11. 1996 pozorovali schůzku P.D. a osoby, která jej kontaktovala, a pořídili z ní zvukový záznam. Z výpovědí policistů vyplynulo, že se schůzka uskutečnila ve večerních hodinách a z tohoto důvodu nebyla provedena jindy běžně používaná fotodokumentace. Ke schůzce došlo ve vozidle Ing. J.H. a jeden z policistů po ukončení schůzky sledoval automobil až do místa jeho bydliště. O tom, že se jednalo o Ing. J.H., věděli policisté z předchozích úkonů, kterými byli pověřeni v rámci prováděného šetření. Po ukončení výslechu policisty M. bylo přistoupeno k provedení rekognice dle fotografie. Při výpovědi učiněné v rámci hlavního líčení svědek M. uvedl, že fotografii Ing. J.H. viděl již předtím, něž byl účasten rekognice, neboť ji měl i v průběhu vyšetřování k dispozici.
Dne 4. 12. 2000 rozhodl ve věci Krajský soud v Praze, jehož rozhodnutí bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu ze dne 10. 7. 2001 a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání. Protože v mezidobí došlo k změně obsazení senátu a obžalovaní nesouhlasili s přečtením protokolů o hlavním líčení z předchozího řízení, bylo hlavní líčení provedeno znovu. Během opakovaného hlavního líčení změnil P.D. svou výpověď a uvedl, že si myslel, že Ing. J.H. je ten člověk, který jej v minulosti v souvislosti s trestnou činností vyhledal, ale při posledním hlavním líčení nabyl dojmu, že je mu podobný, domnívá se však, že to nebyl on.
Návrh obhájce stěžovatele učiněný v průběhu opakovaného hlavního líčení na provedení vyšetřovacího pokusu, popřípadě rekonstrukce schůzky ze dne 25. 11. 1996, která by mohla prověřit, zda měli policisté, kteří schůzku monitorovali, možnost obžalovaného ve vozidle vidět nebo poznat, byl zamítnut. Posléze byl stěžovatel napadeným rozsudkem krajského soudu odsouzen pro spáchání trestného činu návodu k podvodu, Vrchní soud v Praze tento rozsudek zrušil ve výroku o výkonu uloženého trestu, v ostatním zůstalo napadené rozhodnutí nezměněno.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přílohou je zpráva od MS ministerstva vnitra pro železniční dopravu, opatřená úředním razítkem, podpisem a údajem telefonního čísla, podle které měl být stěžovatel dne 25. 11. 1996 v 17 hodin 45 min zadržen příslušníky ruské policie za účelem zjištění totožnosti, neboť u sebe neměl žádné doklady.
Dle této zprávy byl stěžovatel propuštěn dne 26. 11. v 11 hodin 20 minut poté, kdy mu pan P., přivezl jeho cestovní pas. V doplnění dovolání stěžovatel uvedl, že již v průběhu soudního řízení navrhoval výslech svědka P., který se spolu s ním účastnil ve dnech 25. až 27. 11. 1996 jednání v M. Nyní mu pan P. při jednom z rozhovorů připomněl, že byl právě v tuto dobu zadržen policií. Sám si na tuto skutečnost již nevzpomínal. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl s odůvodněním, že stěžovatel zakládá svou argumentaci na zpochybnění skutkových zjištění soudů a teprve od toho odvíjí závěr o nesprávném právním posouzení, proto konstatoval, že dovolání nebylo podáno z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 trestního řádu.
Dne 10. 10. 2002 podal stěžovatel rovněž návrh na povolení obnovy řízení, který byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2003 zamítnut. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že nově předložený důkaz by sice mohl zpochybnit přítomnost stěžovatele na schůzce s P.D. dne 25. 11. 1996, ovšem nikoli jeho možnost dopouštět se žalovaného jednání.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se hájil od počátku trestního řízení tím, že není osobou identickou s tou, která měla spoluobžalovaného P.D. kontaktovat a navést k páchání trestné činnosti. Jeho identičnost s návodcem nebyla v průběhu celého trestního řízení spolehlivě prokázána a ani spoluobžalovaný jej při uskutečněné rekognici neustanovil, nedošlo k tomu, že by jej "znovu poznal". Výlučnými důkazy, na základě nichž rozhodl soud o jeho vině, byla již zmíněná rekognice a výpovědi policistů M. a K. Při rekognici však spoluobžalovaný stěžovatele nepoznal, pouze prohlásil, že se muž na fotografii stěžovateli "dost podobá". Úkon označený jako rekognice neproběhl v souladu s ustanoveními trestního zákona, neboť - ačkoli byl již v postavení podezřelého a policejním orgánům kdykoli k dispozici - proběhla rekognice pouze na základě fotografie. Spoluobžalovaný nebyl před provedením úkonu vyzván, aby rekognikovanou osobu popsal, a opětovně nebyl vyslechnut ani po provedení rekognice, kdy měl uvést, podle jakých znaků dospěl k úsudku, že muž na fotografii se návodci trestné činnosti "dosti podobá". Obhájce stěžovatele nebyl tomuto úkonu přítomen a nebyla ani přizvána další nezúčastněná osoba. Nedodržení zákonných pravidel kladených na průběh rekognice ji zbavuje dle názoru stěžovatele důkazní hodnoty. Opakovaná rekognice "in natura" se nikdy nekonala. Soud prvního stupně pak měl vyjádření spoluobžalovaného výrazně přizpůsobit, když v rozsudku ze dne 8. 3. 2002 tvrdí, že spoluobžalovaný stěžovatele "zcela bezpečně poznal". Vrchní soud v rámci řízení o odvolání s tímto závěrem zcela souhlasil. Stěžovatel dále poukazuje i na konfrontaci, která se uskutečnila mezi ním a spoluobžalovaným. Domnívá se, že nutnost provedení této konfrontace před zahájením trestního stíhání vůči jeho osobě jen potvrzuje, že důkazní hodnota uskutečněné rekognice nebyla dostačující. Orgány činné v trestním řízení se snažily daný nedostatek tímto způsobem napravit. S ohledem na shora uvedené se stěžovatel domnívá, že zmíněná konfrontace nebyla procesně použitelná.
Pokud jde o druhý stěžejní důkaz, o výpovědi policistů, kteří měli stěžovatele při schůzce 25. 11. 1996 poznat, poukazuje stěžovatel na skutečnost, že se tato schůzka měla uskutečnit ve večerních hodinách dlouho po podzimní rovnodennosti a musela být i výrazně zhoršená viditelnost. Krajský soud nepřipustil stěžovatelem navržený důkaz rekonstrukcí či vyšetřovacím pokusem, který by podle stěžovatele přispěl ke zjištění skutkového stavu v rozsahu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Krajský ani vrchní soud však návrhu na provedení těchto důkazů nevyhověl a výpovědí policistů se dle tvrzení stěžovatele dovolává, jako by se jednalo o rekognici.
Pro úplnost považuje Ústavní soud za nutné se v této souvislosti vyjádřit také ke zvukovému záznamu (resp. k přepisu tohoto záznamu) ze schůzky P.D. s osobou, za níž byl posléze označen stěžovatel. Poté, kdy trestná činnost P.D. vyšla najevo, kontaktovala jej osoba, která jej k páchání trestné činnosti navedla. Schůzka, která se mezi těmito osobami 25. 11. 1996 uskutečnila, byla se souhlasem P.D. sledována a odposlouchávána policejními orgány. Přepis zvukového záznamu se stal součástí spisového materiálu a na jeho základě bylo zjištěno telefonní číslo, jehož majitelem je J.H. Jako důkaz však s ohledem na okolnosti pořízení nebyl tento záznam použit.
Další námitka stěžovatele směřuje proti neprokázání naplnění znaků subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, dále stěžovatel namítá nesprávné stanovení výše způsobené škody. Soudy nepřipustily důkaz znalcem ani odborným vyjádřením a při stanovení výše škody vyšly pouze z vyčíslení poskytnutým samotnou poškozenou T., a. s.
V další části argumentace stěžovatel namítá, že důkazy, které k objasnění věci navrhl, nebyly provedeny, v některých případech o návrhu nebylo rozhodnuto, popřípadě bylo provedení zamítnuto, avšak bez patřičného odůvodnění. Tímto postupem měly obecné soudy přispět k nepřezkoumatelnosti svých rozhodnutí a tím také k jejich protiústavnosti. Přestože k navržení některých důkazů došlo až v závěrečné fázi hlavního líčení, nemůže to být důvodem pro jejich znevažování a posouzení jako opožděně uplatněných. Stěžovatel se domnívá, že soud při výběrů důkazů, které budou provedeny, postupoval jednostranně a porušil tím princip rovného postavení účastníků řízení před soudem.
Dle názoru stěžovatele nedbaly soudy náležitě zásady "in dubio pro reo", jakož i presumpce neviny a odkazuje na rozsudek krajského soudu, v němž je uvedeno, že nebylo zjištěno nic, co by stěžovateli znemožňovalo, aby se trestné činnosti dopustil.
Vzhledem ke skutečnosti, že skutková zjištění jsou dle názoru stěžovatele v extrémním rozporu s právními závěry na jejich základě učiněnými, měl i Nejvyšší soud řádně přezkoumat napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející, a nikoli pouze konstatovat, že stěžovatel zpochybňuje skutková zjištění a teprve na tomto staví vlastní závěr o nesprávném právním posouzení. Proto postupu Nejvyššího soudu vytýká přehnaný formalismus při posuzování své trestní věci.
Na závěr své argumentace stěžovatel, s odkazem na příslušná ustanovení Úmluvy, poukázal na průtahy, k nimž mělo dle jeho názoru v předcházejících řízeních dojít.
K návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti připojil stěžovatel i listinu ze dne 4. 11. 2004, jejímž autorem je spoluobžalovaný. V tzv. "Oznámení o zjištění návodce trestného činu" spoluobžalovaný P.D. uvádí, že dne 23. 10. 2004 si jako obvykle zakoupil deník P., v němž objevil fotografii skutečného muže, který jej v roce 1995 kontaktoval a navrhl mu volání do zahraničí. Jemu se měl představit jako Ing. J.H., ale dle textu pod fotografií se jmenuje R.Š. Policisté mu údajně ukázali fotografii pana H. poprvé v K. a řekli mu, že se pravděpodobně jedná o osobu, jež jej kontaktovala. Při rekognici byla mezi dalšími fotografiemi i fotografie pana H. Fotografie člověka, kterého nyní poznal v novinách, však mezi nimi nebyla.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení k vyjádření.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dovolání stěžovatele sice bylo možno posoudit jako přípustné, avšak nebylo uplatněno právně relevantně. Dovolací soud není obecnou třetí instancí a není tedy bez dalšího oprávněn přehodnocovat provedené důkazy. Výjimku z tohoto postupu představuje situace, kdy bude shledán extrémní nesoulad mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry na jejich podkladě učiněnými. V posuzované věci však o takový případ nejde.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření pouze uvedl, že k žádnému porušení základních, ani jiných práv stěžovatele nedošlo.
Krajský soud uvedl, že ve vyšetřování byla provedena rekognice dle fotografií, kdy vyjádření obžalovaného D. bylo nejisté a nebylo ji možno po provedení dalších procesních úkonů a uplynutí delší doby opakovat, neboť by byla ovlivněna poznatky, které svědek získal během řízení. Obžalovaný D. sám prohlašoval při konfrontaci i ve svých dalších výpovědích, že druhého obžalovaného bezpečně poznal. Na tomto postoji setrval i během řízení před soudem prvního stupně. Až při posledním hlavním líčení nabyl dojmu, že obžalovaný Ing. H. není osobou, která jej kontaktovala. Stěžovatel v přípravném řízení sice vypovídal, ale nezmínil se o tom, že by měl být v době páchání trestné činnosti mimo území republiky. Jeho vysvětlení, že nedůvěřoval vyšetřovateli, a že tento odmítl jeho vyjádření o pobytu v zahraničí protokolovat, a že při jeho výslechu nebyl obhájce, neodpovídá spisu, protože obhájce se výslechu zúčastnil. Svědci, jejichž výslech stěžovatel navrhoval k prokázání svého pobytu v zahraničí, byly vyslechnuti, nikdo si však nepamatoval na konkrétní časový údaj o přítomnosti resp. nepřítomnosti stěžovatele v České republice. Ani sám stěžovatel v této souvislosti neuvedl žádný konkrétní údaj. Soud vycházel z listinných důkazů, které stěžovatel v této souvislosti předložil, popřípadě které si soud vyžádal. V rozhodnutích pak bylo odůvodněno, že pokud se obžalovaný do vlasti vracel, měl možnost setkat se i s druhým obžalovaným.
Krajský soud také ve svém vyjádření uvedl, že potvrzení MS ministerstva vnitra na železnici o tom, že byl zadržen a předveden na služebnu za účelem zjištění totožnosti, předložil stěžovatel teprve při podání návrhu na obnovu řízení. Vzhledem k tomu, že se tato schůzka měla uskutečnit až poté, kdy již bylo páchání trestné činnosti ukončeno, považoval soud výslech svědka, který měl stěžovateli přivézt cestovní pas, za nadbytečný.
Podání odsouzeného D. ze dne 4. 11. 2004, označené jako "Oznámení o zjištění návodce trestného činu", dle názoru Krajského soudu částečně navazuje na změnu jeho výpovědi.
Nejvyšší státní zástupkyně ve vyjádření uvedla, že se dovolací soud ve svém rozhodnutí nevyjádřil k existenci či neexistenci extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry z těchto důkazů vyvozenými, v kterém je podle nynější rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž spatřován důvod dovolání upravený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Dovolání je ex lege vysoce formalizovaný mimořádný opravný prostředek, a tudíž je určeno k nápravě zákonem přesně specifikovaných vad, nenahradilo stížnost pro porušení zákona, jež by se v tomto případě jevila jako nejvhodnější k nápravě stěžovatelem tvrzených vad, respektive jednostranného hodnocení provedených důkazů. Tímto postupem by také bylo možné přezkoumat soudem nerealizované důkazní návrhy, zejména pokud jde o tvrzené zadržení ruskou policií, procesní použitelnost rekognice, konfrontace atd. Nejvyšší soud se v řízení o dovolání těmito nedostatky nezabýval. "Oznámení o zjištění návodce trestného činu" by dle názoru nejvyšší státní zástupkyně sice mohlo představovat důvod pro povolení obnovy řízení ve věci, ovšem i kdyby bylo namítáno v dovolání, nebylo by způsobilé naplnit některý ze zákonných důvodů dovolání.
VSZ uvedlo, že v souladu s §12d a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, byl vykonám dohled nad postupem KSZ při vyřizování podání P.D. tzv. "Oznámení o zjištění návodce trestného činu", které jej posoudilo jako podnět státnímu zástupci k podání návrhu na povolení obnovy řízení, a poté, co neshledalo zákonné podmínky pro podání návrhu, vyrozumělo o této skutečnosti P.D. i stěžovatele. V postupu KSZ tak nebylo shledáno závad.
KSZ uvedlo, že podání P.D. bylo posouzeno jako podnět státnímu zástupci k podání návrhu na povolení obnovy řízení a nebylo zjištěno, že by uváděné údaje byly skutečností způsobilou zpochybnit závěry předchozího pravomocného rozhodnutí. P.D. i J.H. byli o tomto stanovisku řádně informováni.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů, jeho postavení je od postavení soudů obecných zcela odlišné, ačkoli stejně jako soudy obecné využívá při své činnosti rozhodovací metody vlastní soudnictví. Ústavní soud není soudům obecným instančně nadřízen a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiné nesprávnosti, které svou podstatou spočívají pouze v rovině jednoduchého práva. Ústavní soud se zabývá úplností zjištění skutkového stavu a správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní principy, tedy například pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou při soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. V jiných případech k hodnocení důkazů provedeném obecnými soudy nepřikročí, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Ústavní soud je však oprávněn, ale i povinen, posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Jádrem námitek vznesených v ústavní stížnosti je tvrzení, že stěžovatel není osobou identickou s tou, která kontaktovala a naváděla P.D. k páchání trestné činnosti. Stěžovatel namítá, že jeho totožnost nebyla v průběhu celého trestního řízení spolehlivě prokázána, a dle názoru stěžovatele jej ani spoluobžalovaný při uskutečněné rekognici neustanovil. Na podporu svých tvrzení stěžovatel uvádí, že byl v době páchání trestné činnosti v R.
Ústavní soud musí poukázat na skutečnost, že ve věci byla nejdříve uskutečněna rekognice dle fotografie a protože na základě tohoto úkonu nebylo bez pochybností zjištěno, že osobou, která kontaktovala P.D., byl stěžovatel, provedly orgány činné v trestním řízení konfrontaci. Ta proběhla zcela v souladu s požadavky §94 trestního řádu, platného v době konání konfrontace, byla tedy procesně použitelným důkazem. V jejím průběhu P.D. uvedl, že pana H. bezpečně poznává a že se s ním setkal v K., kde mu nabídl, aby telefonoval na erotické linky.
Konfrontace je specifickou formou výslechu osob, které již byly vyslechnuty před tímto úkonem, a jejichž výpovědi v závažných okolnostech nesouhlasí. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že P.D. označil "muže na fotografii za velmi podobného muži, se kterým jednal". V další větě odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvádí, že "Při rekognici s druhým obžalovaným obžalovaný D. zcela bezpečně označil jako osobu, která jej k trestné činnosti získala, obžalovaného Ing. H.". Dle názoru Ústavního soudu se nelze ztotožnit s názorem stěžovatele a tomuto vyjádření rozumět tak, že krajský soud považoval výsledek rekognice za usvědčující důkaz. Krajský soud opakovaně poukazuje na nejisté vyjádření P.D. ohledně totožnosti osoby, která jej kontaktovala, a stěžovatelovy fotografie, tedy na nejistý výsledek provedené rekognice. Ze spisového materiálu vyplývá, že k bezpečnému poznání došlo až v rámci uskutečněné konfrontace. Z formulace použité krajským soudem a z obsahu spisového materiálu bez jakýchkoli pochybností vyplývá, že se jedná pouze o formulační chybu, záměnu slov a že tedy krajský soud v této větě poukazoval na řádně provedenou konfrontaci. Skutečnost, že se jedná o záměnu slov použitých v odůvodnění, je dále podporována i další částí odůvodnění, kde se krajský soud věnuje otázce, proč bylo vyjádření P.D. při rekognici nejisté. Námitka stěžovatele se ve světle tohoto pochybení jeví pochopitelná, ovšem nikoli správná a odůvodněná.
Krajský soud dále uvádí, že P.D. při výslechu před soudem dne 23. 10. 2000 trval na své výpovědi a neměl o totožnosti obžalovaného Ing. H. žádné pochybnosti. Při zmíněném výslechu vypověděl, že to byl Ing. H., který jej kontaktoval a dále popisoval, jak mu "druhý obžalovaný" předával peníze atd. Z výpovědi P.D. je zřejmé, že vypovídal právě o stěžovateli, jenž byl hlavnímu líčení přítomen. Krajský soud v odůvodnění rovněž uvádí, že P.D. vypovídal v průběhu dlouhodobě trvajícího trestního řízení opakovaně o tom, že Ing. H. bezpečně poznal.
Ústavní soud nemohl nic vytknout ani závěru krajského soudu ohledně změn ve výpovědi P.D., k nimž v průběhu opakovaného hlavního líčení došlo. P.D. změnil svou výpověď, aniž byl schopen vysvětlit, co jej k tomuto přehodnocení vedlo, a uvést odlišnosti mezi stěžovatelem a osobou, která jej měla kontaktovat. Krajský soud v této souvislosti přesvědčivě zdůvodnil, že jestliže P.D. neměl o totožnosti osoby, která jej ke spáchání trestné činnosti navedla, jakékoli pochybnosti po kratším časovém odstupu od jejich setkání než je nyní, nelze změněné výpovědi uvěřit, proto ji soud hodnotil jako účelovou a nevěrohodnou.
Pokud jde o stěžovatelem namítané procesní nedostatky rekognice, Ústavní soud se jimi blíže nezabýval. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že výsledek provedené rekognice byl nejednoznačný. Po rekognici následovala řádně provedená konfrontace, která měla - jak již bylo výše zevrubně rozebráno - rozhodující důkazní hodnotu. Proto i pokud by rekognice nebyla provedena v souladu s trestním řádem, nemohla mít tato skutečnost vliv na další průběh trestního řízení.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku stran jeho dlouhodobého pobytu v zahraničí a především nepřítomnosti v České republice dne 25. 11. 1996, Ústavní soud se zcela ztotožnil s názorem krajského soudu. Stěžovatel v průběhu přípravného řízení pouze popřel obvinění, při hlavním líčení pak uvedl, že od května 1994 do září 1997 byl v zahraničí. Cestovní pas však ztratil a z dokladů, které ohledně svého pobytu v zahraničí předložil ve vztahu k předmětnému období pouze vyplývá, že byl v době od 20. 5. 1995 do 23. 12. 1996 registrován v M. Dále bylo zjištěno, že minimálně ve dnech 15. 3. 1995, 15. 3. 1996 a 24. 11. 1996 (tedy den před setkáním s P.D.) byl v České republice. Na návrh obžalovaného byla k této otázce vyslechnuta řada svědků, ti však pouze potvrdili, že se často zdržoval v cizině a dojížděl do České republiky. Ani vyslechnuté osoby, ani stěžovatel nebyli schopni uvést žádná konkrétní data.
Na podporu svého tvrzení doložil stěžovatel v rámci řízení o dovolání potvrzení MS ministerstva vnitra na železnici, že byl v den konání schůzky s P.D. zadržen policií. Vzhledem ke skutečnosti, že se Nejvyšší soud tímto novým důkazem nezabýval, vytýkal mu stěžovatel přehnaný formalismus při posuzování jeho trestní věci. Ačkoli došlo v průběhu času k posunu náhledu Nejvyššího soudu na rozsah dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v tom smyslu, že za důvod dovolání je pokládán také extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecného soudu na základě těchto zjištění učiněnými, neznamená tato skutečnost možnost Nejvyššího soudu vycházet z nových, v původním řízení před obecnými soudy neprovedených důkazů. Nejvyšší soud je stále vázán rozsahem dokazování provedeným v předcházejícím řízení. Proto pokud stěžovatel předložil nový důkaz až v rámci řízení o dovolání, nebyl dovolací soud oprávněn se jím zabývat a na základě tohoto potvrzení hodnotit otázku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry na jejich základě učiněnými. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Ústavní soud proto nemohl postupu Nejvyššího soudu nic vytknout.
Shora zmíněné postavení Ústavního soudu jej neopravňuje, aby se zabýval nově předloženými důkazy, které stěžovatel v rámci řízení před obecnými soudy neuplatnil a v jejichž nenavržení nelze spatřovat pochybení orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel v souvislosti se svým pobytem v zahraničí navrhoval provést výslech dalších svědků, nicméně jak již krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, k otázce pobytu stěžovatele v zahraničí byla vyslechnuta řada svědků, avšak žádný z nich nebyl schopen uvést konkrétní údaj o době stěžovatelova pobytu v zahraničí či v České republice. Vzhledem ke skutečnosti, že se o svém zadržení stěžovatel v řízení před soudem první ani druhé instance nezmínil, a tudíž z této okolnosti krajský soud při posuzování nutnosti provedení dalšího dokazování nemohl vycházet, nemůže Ústavní soud se závěrem krajského soudu o nadbytečnosti dalšího dokazování něž souhlasit. I přestože jsou orgány činné v trestním řízení v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu povinny objasňovat i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch osoby, proti níž se řízení vede, nelze očekávat, že budou prověřovat, zda stěžovatel nebyl náhodou v době spáchání trestného činu na tom či onom místě zadržen, obzvláště pokud se o tom sám stěžovatel ani nezmínil a ze skutkových zjištění bez zásadních pochybností vyplývá jeho přítomnost v České republice.
Jak již bylo zmíněno, Ústavní soud není oprávněn zabývat se při své rozhodovací činnosti novými důkazy, jejichž neprovedení nebylo pochybením orgánů činných v trestním řízení. Takové skutečnosti by mohly představovat toliko důvod povolení obnovy řízení. Proto Ústavní soud uzavírá, že není v rámci své rozhodovací činnosti oprávněn zabývat se předloženým potvrzením MS ministerstva vnitra na železnic ani tzv. "Oznámením o zjištění návodce trestného činu".
Další námitka stěžovatele spočívala v tvrzení, že se schůzka měla odehrát ve večerních hodinách, a proto musela být i výrazně zhoršená viditelnost. Krajský soud ovšem dle tvrzení stěžovatele nepřipustil jím navržený důkaz rekonstrukcí či vyšetřovacím pokusem, jenž by byl způsobilý prokázat, zda jej policisté mohli vidět. V této souvislosti poukazoval stěžovatel i na skutečnost, že policisté měli jeho fotografii k dispozici dříve, něj jim byla předložena v rámci rekognice.
Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy České republiky) plyne zásada volného hodnocení důkazů. Soud je v řízení povinen po provedení všech důkazů zjistit, zda strany, tedy i obžalovaný, nečiní návrhy na doplnění důkazů (§215 odst. 2 trestního řádu). Soud sám rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, je však povinen se v odůvodnění rozsudku vypořádat s tím, proč návrhům na provedení těchto důkazů nevyhověl (§125 a §126 trestního řádu; k tomu srov. I usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 2. 1999 ve věci sp. zn. I. ÚS 174/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, usnesení č. 12, str. 423 a násl.).
Krajský soud v rozhodnutí uvedl, že provedení rekonstrukce či vyšetřovacího pokusu se jeví jako nereálné, neboť nejsou zachyceny všechny podmínky, za nichž se schůzka uskutečnila, a s ohledem na další obsah výpovědi svědka M. a okolnosti případu se jeví tento důkaz jako nadbytečný. Ústavní soud k tomuto poznamenává, že součástí soudního spisu opravdu není přesný údaj o době, kdy se schůzka měla uskutečnit. (Současně je nutno uvést, že Č. sice eviduje údaje o době východu a západu slunce, ovšem údaj o přesné viditelnosti není na určitém místě a v určitou dobu schopen poskytnout). Jestliže skutečné provedení navrženého důkazu bylo nereálné, nelze v jeho odmítnutí spatřovat pochybení. Ústavní soud dále připomíná, že svědek M. mimo jiné uvedl, že automobil, v němž se konala schůzka obou obžalovaných, následoval až do místa bydliště stěžovatele, které bylo po delší dobu sledováno, aniž byla zjištěna přítomnost dalších osob. Tato část výpovědi je na podmínkách počasí nezávislá. Na základě provedené konfrontace a zmíněných okolností nelze tedy považovat odůvodnění krajského soudu stran nadbytečnosti navrženého důkazu za nedostatečné a zasahující do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod.
Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, popřípadě důkazní návrhy zamítly, aniž svá rozhodnutí patřičně odůvodnily. Jak již bylo zmíněno, posouzení jednotlivých důkazních návrhů je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů na úvaze obecného soudu.
Námitkami stěžovatele stran výše způsobené škody a následku trestného činu, který měl vyvstat v důsledku zaviněného jednání, se Ústavní soud blíže nezabýval. Ústavní soud neshledal, že by dané námitky samy o sobě ve světle průběhu celého trestního řízení byly způsobilé zasáhnout do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod.
K námitce stěžovatele ohledně průtahů v řízení před obecnými soudy, Ústavní soud považuje za důležité zdůraznit, že se lze domáhat ochrany před průtahy v řízení před obecnými soudy jedině tehdy, pokud se jedná o aktuální a trvající stav, jenž má být v důsledku zásahu Ústavního soudu odstraněn. Nelze je proto bez dalšího akceptovat jako důvod zrušení napadaných rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005 ve věci sp. zn. II. ÚS 494/03, dosud nepublikováno, přístupné v ASPI, dokument č. 32506 (JUD)].
Ústavní soud má za to, že se obecné soudy námitkami uplatněnými stěžovatelem v této ústavní stížnosti zabývaly a dostatečně se s nimi vyrovnaly, přičemž plně respektovaly základní zásady trestního řízení. Protože Ústavní soud v průběhu řízení předcházejícího vydání napadených rozhodnutí neshledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a na jejich základě učiněnými právními závěry, je nutno považovat rozhodnutí obecných soudů za projev jejich autonomní činnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, který by odůvodňoval zrušení napadených rozhodnutí, a návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2006
Stanislav Balík
předseda senátu