ECLI:CZ:US:2006:2.US.61.06
sp. zn. II. ÚS 61/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti obchodní společnosti PROMOPRO, spol. s r.o., se sídlem Rubeška 215/1, Praha 9 - Vysočany, zastoupené JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem Ulrichovo nám. 737, Hradec Králové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 15 Co 302/2005, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze. Tvrdí, že jím došlo k porušení ústavně zaručených práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina").
Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 18 C 324/2003, uložil obchodní společnosti Clearing ICE a.s. (v původním řízení žalované) povinnost zaplatit stěžovatelce částku 29.400,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 25. 9. 2000 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o úhradě nákladů řízení. Stěžovatelka (v původním řízení žalobkyně) svůj nárok odůvodňovala nezaplacením faktury do dne splatnosti za poskytnuté plnění objednané žalovanou, konkrétně za zapůjčení specifikované videotechniky v kostele sv. Michala včetně montáže, dopravy a obsluhy. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že smluvní ujednání o úhradě plnění za poskytnuté služby ve formě bartru nebylo dostatečně určité, neboť každý z účastníků smlouvy měl o jeho průběhu odlišné představy. Z totoho důvodu soud prvého stupně stěžovatelce přiznal nárok na peněžité plnění a její žalobě vyhověl.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná obchodní společnost odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 15 Co 302/2005, rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 29.400,- Kč s úrokem zamítl. Soud dále rozhodl o úhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvého stupně, právnímu posouzení však nepřisvědčil. Dospěl k závěru, že paní V., která za stěžovatelku ujednání o bartrovém způsobu plnění uzavírala, si vzhledem ke svým letitým zkušenostem s tímto způsobem úhrady musela být vědoma, k čemu stěžovatelku zavazuje. Stěžovatelka ostatně i následně činila kroky k realizaci bartrového způsobu úhrady. Na detaily ujednaného bartrového plnění se měla a mohla informovat před uzavřením smlouvy. Ujednání v tomto smyslu soud nepovažoval za neurčité. Peněžitý způsob plnění nebyl mezi stranami ujednán. Soud proto žalobě nevyhověl.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Dovolání v uvedené věci nepodávala, neboť není ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. přípustné. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu a ztotožňuje se naopak s argumentací soudu prvého stupně stran neplatnosti ujednání pro jeho neurčitost. Aby bylo možné ujednání o bartrovém způsobu plnění považovat za platné, muselo by obsahovat specifikaci zboží co do druhu a množství. Stěžovatelka však nebyla žalovanou v době uzavírání smlouvy informována o povaze zboží, a neměla tedy ani obecnou představu o tom, jaké produkty jí následně budou k plnění nabízeny. Konkrétní podmínky se stěžovatelka dozvěděla údajně až následně po uzavření smlouvy o vstupu do bartrového systému.
Stěžovatelka nepopírá, že když žalovaná vznesla při uzavírání smlouvy o poskytnutí služeb požadavek na způsob úhrady přes barter, s tímto způsobem úhrady souhlasila, neboť se domnívala, že jí bude nabídnuto zboží využitelné v jejím podnikání přibližně v hodnotě její pohledávky. Když se však následně začala zajímat o nabízené produkty, jednalo se toliko o zboží pro ní zcela nepotřebné, či o zboží, jehož hodnota mnohonásobně převyšovala pohledávku. Přes veškerou aktivitu stěžovatelky tak plnění ve formě bartru ze strany žalované neproběhlo, neboť nenabídla žádné produkty, o něž by stěžovatelka "mohla projevit zájem". Stěžovatelka proto přistoupila k požadavku realizovat svou pohledávku v peněžité formě. Domnívá se totiž, že jednání žalované je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu ustanovení §265 obchodního zákoníku, a nemělo by tudíž požívat právní ochrany.
Podle názoru stěžovatelky by bylo možné jednání žalované, konkrétně nenabídnutí zboží, které by pro stěžovatelku bylo "zajímavé natolik, že o něj projeví zájem a koupí jej", považovat i za porušení smluvního závazku, od kterého stěžovatelka po poskytnutí přiměřené lhůty ohledně sjednaného způsobu plnění odstoupila. Případně by situaci bylo možné posuzovat jako zánik závazku žalované pro nemožnost plnění a nárok stěžovatelky jako náhradu vzniklé škody.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatelka nesouhlasí s právními názory, k nimž odvolací soud dospěl analýzou učiněných skutkových zjištění. Spornou otázkou je, zda ujednání o způsobu plnění formou bartru bylo stranami smlouvy učiněno natolik neurčitě, že to má za následek jeho neplatnost. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že takto pojaté ústavní stížnosti jej staví do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému závěru však nelze v projednávaném případě dospět.
Obecné soudy vyšly ze zjištění, že strany smlouvy sjednaly, že úhrada žalované za poskytnuté služby proběhne v celém rozsahu ve formě bartru prostřednictvím bartrové společnosti. Vůli zvolit tento způsob úhrady závazku žalované stěžovatelka nikterak nepopírá ani v ústavní stížnosti. Závěr nalézacího soudu ohledně neurčitosti takového ujednání odvolací soud vyvrátil, když podle jeho názoru nemá oporu v provedeném dokazování. Své úvahy doložil odkazem na výslech svědkyně V. (jednatelky stěžovatelky), která ve své dřívější praxi opakovaně uzavírala bartrové obchody s vědomím, co takové ujednání obnáší. I v předmětné věci činila následně kroky k zajištění bartrové úhrady, když objednala nabízené zboží a informovala se o možnosti nákupu na bartrové poukázky ve speciální prodejně žalované. Podle jejího tvrzení stěžovatelka přestala usilovat o plnění sjednanou formou až ve chvíli, kdy zjistila, že jí nabízené zboží nevyhovuje a že s realizací bartrového plnění jsou spojeny ještě další kroky z její strany. Odvolací soud však tyto skutečnosti hodnotil jako okolnosti, které stěžovatelka při uzavírání smlouvy mohla předpokládat, případně se na ně mohla informovat. Tvrzený nedostatek informací tak podle názoru soudu nepůsobí absolutní neplatnost ujednání o bartrové formě úhrady. Stěžovatelka se proto nemůže domáhat peněžitého plnění. Ústavní soud nemá důvod na uvedených závěrech nic měnit a k argumentaci stěžovatelky na ně odkazuje.
Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí obecných soudů je možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo, nebo v případě, kdy by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. K takovému závěru nelze dospět. Skutková zjištění obecných soudů zcela zjevně mají oporu v provedeném dokazování. Také právní závěr, k němuž odvolací soud dospěl, je výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti.
V ustanovení §120 odst. 1 o.s.ř. je zakotvena jedna ze základních zásad sporného řízení - zásada projednací. V souladu s ní tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy je zásadně věcí účastníků řízení. Pokud stěžovatelka měla v úmyslu správnost skutkových zjištění zpochybnit, měla jako protistrana ve sporném řízení možnost své hypotézy doložit příslušnými důkazy již v řízení před obecnými soudy a prokázat je v jeho rámci. Stěžovatelce se však její verzi skutkových okolností prokázat nepodařilo, a soud proto její žalobě nevyhověl. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky zakotvené v ustanovení §132 zákona o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich hodnocení důkazů přehodnocovat (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 404/98).
Vzájemná práva a povinnosti smluvních stran vyplývají ze zákona a ze smlouvy. Jedná se o vztah, pro který obecně platí zásada vigilantibus iura scripta sunt, neboli každý nechť si střeží svá práva daná právním řádem. Každá ze smluvních stran tedy měla dbát o to, aby obsah smluvního ujednání byl pro ni jasně vymezen a aby případné nesrovnalosti byly předem odstraněny. Námitky stěžovatelky, že smlouva neobsahovala konkrétní specifikaci pro ní využitelného zboží, které má být použito k úhradě závazku druhé strany, jsou s ohledem na uvedenou zásadu nedůvodné.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soud při rozhodování řídil a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použil (§157 odst. 2 o.s.ř.). V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatelku příznivý, nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska je napadené rozhodnutí akceptovatelné a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadené rozhodnutí zrušil. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2006
Stanislav Balík
předseda senátu