ECLI:CZ:US:2006:2.US.625.06.1
sp. zn. II. ÚS 625/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti navrhovatele J. C., podnikatele, zastoupeného advokátem Mgr. Václavem Hajšmanem, se sídlem Perlová 7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 48 Cm 144/2004, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2006, sp.zn. 8 Cmo 63/2006, za účasti Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených usnesení Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí plyne, že rozsudkem pro zmeškání Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2005, sp. zn. 48 Cm 144/2004, byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit P. N. částku 825.122,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 0,3 % denně z částky 825.122,- Kč od 1. 1. 2005 do 14. 6. 2005 a k rukám jeho právního zástupce Mgr. V. J., advokáta, nahradit náklady řízení ve výši 122.972,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), řízení do částky 98.275,- Kč soud zastavil (výrok II.) a rozhodl o vrácení odpovídající části soudního poplatku žalobci (výrok III.). Stěžovatel napadl uvedený rozsudek odvoláním a požádal o osvobození od soudních poplatků. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 48 Cm 144/2004, osvobození od soudních poplatků nepřiznal.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 7. 2006, sp. zn. 8 Cmo 63/2006, usnesení soudu prvého stupně potvrdil.
Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Domnívá se, že k porušení jeho ústavně garantovaných práv došlo neústavní interpretací ustanovení §138 odst. 1 o.s.ř. oběma soudy, jejichž rozhodnutí napadá. Na rozdíl od nich má za to, že podmínky obsažené v cit. ustanovení o.s.ř. jsou v jeho případě naplněny. Pokud jde o jeho majetkové poměry, uvádí, že z jeho daňových přiznání za roky 2002 až 2004 vyplývají statisícové ztráty. Soud prvého stupně však odmítl přihlížet k těmto skutečnostem, když konstatoval, že ve smyslu uvedeného ustanovení nelze zohlednit výdaje, které z daňových přiznání vyplývají. Stěžovatel oponuje, že se nejedná o marnotratné použití prostředků, nýbrž o náklady, bez jejichž vynaložení by nebyly dosaženy příjmy. Uvedené ustanovení tak nelze podle něj vykládat tak, že v případě podnikatele lze odůvodnit přiznání osvobození od soudních poplatků toliko úpadkem ve smyslu zákona o konkurzu a vyrovnání. Stěžovatel připomíná, že nevlastní žádné nemovitosti, automobily, ani cenné papíry. Argumentace soudu, že je nepřípustné, aby podnikatel aplikací citovaného ustanovení přenášel podnikatelské riziko na stát, podle něj není vzhledem k okolnostem případná. Nesouhlasí se závěrem, že by si mohl prostředky opatřit úvěrem. Argumentu, že ačkoli si byl vědom nutnosti úhrady soudních poplatků, objednal si značně finančně náročnou zahraniční dovolenou, oponuje tvrzením, že byl v Itálii pracovně. Vrchnímu soudu v Praze vytýká, že jeho rozhodnutí toliko rekapituluje dosavadní průběh řízení a jednotlivá hlediska soudu prvého stupně, nikterak však nereaguje na stěžovatelovu argumentaci. Jeho odůvodnění je tak podle názoru stěžovatele nedostatečné.
Stěžovatel navrhuje kasaci obou v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů a žádá o odklad vykonatelnosti usnesení soudu prvého stupně do rozhodnutí Ústavního soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jejím jádrem je polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů. Stěžovatel odmítá jejich interpretaci a aplikaci ustanovení §138 odst. 1, věta první, o.s.ř., přičemž opakuje argumentaci, kterou již v řízení před nimi uplatil, a domnívá se, že obecné soudy rozhodné skutečnosti nesprávně posoudily. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, dle níž postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl.
Podle ustanovení §138 odst. 1, věta prvá, o.s.ř. může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Uvedené ustanovení tedy ponechává obecnému soudu (resp. předsedovi senátu) prostor k uvážení, aby osvobození od soudních poplatků účastníkovi zcela nebo zčásti přiznal. Jediným omezujícím předpokladem pro přiznání uvedeného osvobození je naplnění vymezených podmínek. Rozhodnutí o tom, zda jsou tyto podmínky naplněny, není otázkou v rovině ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší zasahovat do výsostného práva obecného soudu komplexně posoudit, zda v konkrétním případě jsou či nejsou naplněny důvody pro přiznání dobrodiní zákona - osvobození od poplatku (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 271/2000 či IV. ÚS 464/01 aj.). Hlediska rozhodná pro přiznání osvobození u osoby fyzické či právnické se přitom výrazně neliší (srov. nález Ústavního soudu publikovaný ve sv. 12, č. 131, s. 245 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Ústavní soud zjistil, že se obecné soudy dostatečně důkladně a zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly skutečnostmi, které stěžovatel uplatnil v žádosti o osvobození od soudních poplatků tak, aby ve věci mohly rozhodnout, zda osobní a majetkové poměry stěžovatele odůvodňují přiznání osvobození. Při zjišťování podmínek vyšly z předložených daňových přiznání za roky 2002 a 2003, podle nichž stěžovatel v těchto letech vykazoval příjmy přesahující v obou případech částku 2.000.000,- Kč, nicméně vynakládal v těchto letech značné výdaje, které vedly ke vzniku daňové ztráty. K daňovým ztrátám, které stěžovatel v těchto letech vykazoval vzhledem ke značným výdajům však obecné soudy při úvahách o přiznání osvobození od soudních poplatků odmítly přihlížet. V ústavní stížnosti znovu opakovaná argumentace stěžovatele, podle níž investice vynaložené při podnikání jsou předpokladem dosažení budoucích příjmů, je v této souvislosti zcela nepřípadná a svědčí spíše o nepochopení institutu osvobození od soudních poplatků. Pokud je stěžovatel, coby subjekt podnikající v oboru nákup a prodej zboží, schopen vynaložit značné prostředky na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, jen stěží lze tímto faktem odůvodnit neschopnost uhradit soudní poplatek s ohledem na špatné majetkové poměry.
Soudy se dále zabývaly sociální situací stěžovatele. Zjistili, že nemá vyživovací povinnosti. V době, kdy, byl veden předmětný soudní spor a stěžovatel mohl očekávat nutnost úhrady soudních poplatků, naplánoval a uskutečnil patnáctidenní zahraniční cestu do Itálie v ceně 300,- EUR a 1.000,- Kč vlastní dopravou a beze stravy. Výhradám stěžovatele, že se obecné soudy měly zabývat jeho tvrzením, že v Itálii pobýval pracovně, v tomto směru nelze přiznat právní relevanci, neboť otázka, zda v Itálii pobýval na dovolené či na pracovní cestě není z hlediska posuzované problematiky rozhodná. Pokud je stěžovatel schopen vynaložit v předmětné době finanční prostředky na svou rekreaci či na podnikání, nemůže se pak úspěšně domáhat přenesení povinnosti platit soudní poplatky na stát. Jak zcela správně uvedl soud prvého stupně, nutnou součástí podnikatelské činnosti je vedení soudních sporů a je věcí každého podnikatele, aby při nakládání se svými finančnímu prostředky na nezbytné výdaje spojené se soudními spory pamatoval.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Toto právo nelze pojímat jako právo stěžovatele na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k uvedenému odpadl důvod zabývat se návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2006
Stanislav Balík v. r.
předseda senátu