ECLI:CZ:US:2006:2.US.626.05
sp. zn. II. ÚS 626/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti splečnosti F. W. TANDOORI, spol. s r.o., se sídlem Vonoklasy 155, Černošice, zastoupené JUDr. Milošem Profousem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, V Jámě 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2005, č. j. 8 Ca 68/2005-99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým byla odmítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce ze dne 26. 2. 2003, ačkoliv Nejvyšší správní soud uložil Městskému soudu v Praze žalobu projednat.
V návrhu stěžovatelka uvádí, že současně podala kasační stížnost, která je dle jejího názoru přípustná dle ust. §104 odst. 3 písm. a), věta za středníkem, soudního řádu správního a ústavní stížnost podává z opatrnosti pro zachování lhůty pro případ, že kasační stížnost bude odmítnuta. (Ústavní soud ověřil, že kasační stížnost byla u Nejvyššího správního soudu podána a je vedena pod sp. zn. 1 As 1/2006).
Z přiloženého stejnopisu kasační stížnosti je zřejmé, že argumenty, o něž se opírá ústavní stížnost, jsou po věcné stránce v zásadě shodné s argumenty uplatněnými kasační stížnosti podané k Nejvyššímu správnímu soudu.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je nepřípustná. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud v projednávaném případě.
Stěžovatelka podala kasační stížnost souběžně s ústavní stížností podle svého tvrzení z důvodu procesní opatrnosti, a tedy i s ohledem na případné zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Lhůta k podání případné ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a rovněž proti předcházejícímu rozhodnutí městského soudu však začne stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti. Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala kasační stížnost z důvodu, že se městský soud neřídil právním názorem vysloveným v předchozím rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, lze usoudit, že se sama domnívá, že tvrzený zásah do jejích práv lze odstranit v rámci řízení o kasační stížnosti. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí uvedeného soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavních stížností a kasačních stížností, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, protože pokud by její kasační stížnost neuspěla, bude moci popř. zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky řízení o ní. Podmínkou je pouze to, aby kasační stížnost byla uplatněna řádně.
Je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě je ústavní stížnost nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, aniž by její odmítnutí mohlo představovat denegatio iustitie, či tvořit jakoukoliv překážku budoucího postupu stěžovatelky u obecných soudů.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2006
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj