ECLI:CZ:US:2006:2.US.628.05
sp. zn. II. ÚS 628/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti ELVIN, společnost s ručením omezeným, se sídlem Plzeň, Slovanská tř. 66, IČ 40 52 77 51, zastoupené JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem Plzeň, Slovanská tř. 136, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 2005, čj. 33 Odo 586/2004-44, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 2. 2004, č.j. 15 Co 91/2004-30, a usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 4. 9. 2002, čj. 13 C 216/2000-15, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 20. 12. 2003, čj. 13 C 216/2000-24, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 11. 2005 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených usnesení. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 Ústavy.
Z obsahu připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu v Chebu domáhala po žalovaném městu Aš zaplacení částky 31.940,-Kč. Svůj nárok odůvodnila tím, že jako provozovatelka loterií a jiných podobných her podle zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen "zákon č. 202/1990 Sb."), požádala žalovaného o stanovení výše odvodu z části výtěžku z provozu výherních automatů na veřejně prospěšný účel. Žalovaný jí dopisem ze dne 20. 3. 2000 stanovil výši odvodu na 32.701,-Kč. Přestože žalovaný při výpočtu odvodu pochybil tím, že nezohlednil všechny náklady provozovatele, námitky stěžovatelky neuznal a naopak ji vyzval k zaplacení vyměřeného odvodu pod pohrůžkou jeho vymáhání. Protože stěžovatelka chtěla dál provozovat výherní automaty, vyměřenou částku žalovanému uhradila a tento přeplatek požaduje vrátit.
Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 4. 9. 2002, čj. 13 C 216/2000-15, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 20. 12. 2003, čj. 13 C 216/2000-24, řízení zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Krajskému úřadu Karlovarského kraje k dalšímu řízení. Současně rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 25. 2. 2004, čj. 15 Co 91/2004-30, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že nejsou splněny podmínky řízení, neboť jde o věc správních poplatků podle zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (dále jen "zákon č. 367/1990 Sb."), související s vymáháním platby podle zákona č. 202/1990 Sb., která nepatří ve smyslu §7 odst. 1 o.s.ř. ani podle jiného předpisu do pravomoci soudu.
Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud dovolání zamítl usnesením ze dne 30. 9. 2005, čj. 33 Odo 586/2004-44. Poukázal na soudní judikaturu v obdobných věcech i na příslušná ustanovení zákona č. 202/1990 Sb. a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb.") a dospěl ke stejnému závěru jako soud odvolací.
Stěžovatelka napadla všechna uvedená usnesení obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Nesouhlasí s jejich právním názorem, že měla postupovat dle části páté občanského soudního řádu. Dle ní pro takový postup chybí zásadní požadavek, a to správní rozhodnutí žalovaného, o jehož přezkoumání by mohla žádat. Stěžovatelka nesouhlasí ani s názorem soudu II. stupně, že ve věci není dána pravomoc soudů dle §7 odst. 1 a 2 o.s.ř. Má za to, že nemá žádný jiný právní způsob, jak se domoci vrácení přeplatku, nežli se obrátit se svým nárokem na soud a podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení. Žádný právní předpis neřeší situaci, kdy je správní orgán nečinný nebo se vyhýbá postupu podle zákona. Za daného stavu věci se dle názoru stěžovatelky jedná ze strany soudu o denegatio iustitiae, neboť obecné soudy se věcí odmítly zabývat s formálním odkazem na příslušná ustanovení občanského soudního řádu o správním soudnictví a nevypořádaly se se samotným faktem nečinnosti žalovaného, resp. jeho ignorace chovat se podle zákona a vydat rozhodnutí. Má za to, že pokud by se nemohla domoci svého práva právním způsobem, mělo by to za následek, že Česká republika by nebyla právním státem, občanu či podnikatelskému subjektu by k ochraně jeho práv zbyl jediný prostředek, a to svépomoc a v konečném důsledku by to vedlo k naprosté devastaci ČR nekontrolovatelným úřednickým zlem.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Jeho úkolem je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svým rozhodnutím zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
V dané věci, vzhledem k obsahu podané ústavní stížnosti, jde především o to, zda obecnými soudy podaný výklad aplikovaných ustanovení zákona nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, na něž se stěžovatelka odvolává.
Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, všechny tři obecné soudy provedly shodně výklad příslušných ustanovení zákona č. 202/1990 Sb. v souvislosti se zákonem č. 367/1990 Sb. a zákona č. 337/1992 Sb. a dospěly ke stejnému závěru, že pro rozhodování o vrácení údajného přeplatku na odvodu části výtěžku z provozování hracích automatů, vybíraného a spravovaného obcí podle zákona č. 337/1992 Sb. není dána pravomoc soudu, ale je na místě postup podle části páté, případně šesté zákona č. 337/1992 Sb. Dospěly tedy k závěru, že v projednávaném případě je zásah občanskoprávního řízení do řízení správního nepřípustný.
Z pohledu ústavněprávního není důvodu uvedené závěry zpochybňovat. V čl. 2 odst. 3 Ústavy i čl. 2 odst. 2 Listiny je stanoveno přesné vymezení podřízení státní moci zákonu, resp. stanovení zákonem vymezené pravomoci každému orgánu státu. Tyto základní zásady pro činnost státních orgánů se týkají i postupu soudů a rozsahu jejich oprávnění při rozhodování. Jinými slovy, soud může zasahovat do výkonu působnosti jiných státních orgánů jen v případech a za podmínek zákonem výslovně stanovených. V posuzovaném případě ovšem není dána k projednání a rozhodnutí věci pravomoc soudů, neboť nejde o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1, 2 o.s.ř. a žádný zákon nesvěřuje soudu v občanském soudním řízení pravomoc v této věci ani ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř.
Ústavní soud není soudem, jehož úkolem by bylo podrobně přezkoumávat jurisdikční otázky a rozhraničení mezi obecnou justicí a veřejnou správou, event. správní justicí. Stěžovatelce se v každém případě dostane v její věci soudní ochrany v rámci případného řízení před správní justicí po eventuálním neúspěšném řízení před orgány veřejné správy, kam byla věc postoupena k dalšímu řízení. Z uvedeného je zjevné, že obecné soudy stěžovatelce neodepřely spravedlnost, ale dovodily toliko nedostatek své pravomoci. Tím také respektovaly rozdělení pravomocí mezi mocí výkonnou a mocí soudní.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů došlo ke stěžovatelkou namítanému porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Za dané situace není Ústavní sod oprávněn zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2006
S t a n i s l a v B a l í k předseda senátu