ECLI:CZ:US:2006:2.US.64.06
sp. zn. II. ÚS 64/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Dagmar Lastovecké v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. M. E. a Ing. I. E., zastoupených JUDr. Janou Sedláčkovou advokátkou se sídlem v Brně, Palackého tř. 33, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 19 Co 414/2004 ze dne 12. října 2005 a proti rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 29 C 188/2000 ze dne 23. listopadu 2001, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a J. U., rozené S., a R. U., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 13. února 2006 se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Městského soudu v Brně (dále též "soud I. stupně"), jímž byla zamítnuta jejich žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu proti vedlejším účastníkům, a Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud"), jímž bylo rozhodnutí soudu I. stupně potvrzeno.
Stěžovatelé tvrdili, že napadenými rozhodnutími oba soudy porušily jejich základní práva na rovnost v právech podle čl. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 a 38 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Namítali, že se oba soudy jejich věcí zabývaly povrchně a rozhodly předčasně při zkoumání podmínek jejich aktivní legitimace. Stěžovatelé konkrétně tvrdili, že k závěru, že stěžovatelé [žalobci] jsou každý vlastníkem pouze ideální jedné šestiny nemovitosti a že o hospodaření s věcí podle §139 odst. 2 občanského zákoníku rozhodují spoluvlastníci většinou počítanou podle podílů, oba soudy dospěly, aniž by o tom v řízení existoval jediný důkaz. Tvrzení vedlejších účastníků o tom, že jiný spoluvlastník s podílem ideální jedné třetiny souhlasil s jejich užíváním bytu, nelze podle stěžovatelů za důkaz považovat a pokud soud dospěl k závěru, že stěžovatelé jsou v tomto ohledu v důkazní nouzi, měl je řádně poučit. "Předčasnost" rozhodování soudu I. stupně spatřovali stěžovatelé v tom, že soud byl nejprve povinen zjistit poměry spoluvlastníků a jejich dohody o způsobu užívání nemovitosti a dále, zda nájemní smlouva, k jejímuž vypovězení stěžovatelé žádali přivolení soudu, byla řádným právním titulem. Teprve poté se měl soud zabývat otázkou, zda projev vůle vyjádřený žalobou je projevem vůle spoluvlastníků podle §139 odst. 2 občanského zákoníku. Soud tak podle názoru stěžovatelů porušil práva menšinových spoluvlastníků na ochranu svých práv, což vedlo k nerovnému postavení v řízení a ke znemožnění obrany vlastnického práva.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 29 C 188/2000 a dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů, tvoří samostatnou soudní soustavu a je povolán pouze k přezkumu ústavnosti jejich rozhodnutí. Ústavou České republiky není Ústavnímu soudu propůjčena role další instance obecného soudnictví; v rámci ochrany práva na spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté Listiny zásadně nepřehodnocuje závěry obecných soudů. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje "jenom" právo na to, aby soud o právu či povinnosti rozhodl stanoveným postupem, tj. ve spravedlivém řízení, v souladu s příslušnými procesními předpisy při respektování jednotlivých záruk práva na soudní a jinou právní ochranu podle ostatních ustanovení hlavy páté Listiny. Ústavní soud přitom v dané věci neshledal nic, co by svědčilo o tom, že obecné soudy ve sporu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu rozhodly postupem, který není v souladu s procesním předpisem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud nevidí nic protiústavního na závěru, že žaloba není důvodná, protože stěžovatelé jako vlastníci celkem ideální jedné třetiny nemovitosti nedoložili souhlas spoluvlastníků disponujících se zbylými dvěma třetinami nemovitosti s výpovědí z nájmu bytu, navíc v situaci, když právě tito většinoví spoluvlastníci uzavřeli s vedlejšími účastníky nájemní smlouvu. Stěžovatelé ostatně sami v řízení před obecnými soudy tvrdili, že většinoví spoluvlastníci s žalobou nesouhlasí. Vedle toho, z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu Ústavní soud zjistil, že žalovaní [vedlejší účastníci] sami ukončili nájemní vztah výpovědí a na podzim roku 2003 se z bytu odstěhovali. Pokud se stěžovatelé za této situace obracejí na Ústavní soud, nelze to hodnotit jinak než jako zneužití institutu ústavní stížnosti.
Ústavní soud proto stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2006
Jiří Nykodým
předseda senátu