ECLI:CZ:US:2006:2.US.652.05
sp. zn. II. ÚS 652/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele K. H., zastoupeného JUDr. Milanem Kittelem, advokátem se sídlem nám. Republiky 3, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 10 Co 622/2005, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 73 Nc 1080/2002, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 11. 2005, sepsanou bez povinného právního zastoupení a po výzvě Ústavního soudu doplněnou, resp. v plném rozsahu změněnou, dne 2. 1. 2006 výše uvedeným právním zástupcem stěžovatele, v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město. Domnívá se, že jimi došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6, čl. 13 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a navrhuje proto jejich zrušení.
Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spisy Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 16 C 120/99 a sp. zn. 73 Nc 1080/2002, z nichž zjistil následující:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 31. 1. 1995, sp. zn. 16 C 541/92, jímž k žalobě JUDr. W., H. K. a MUDr. K. W. proti stěžovateli přivolil k výpovědi z nájmu specifikovaného bytu na ulici Husova 5 v Plzni, vyloučil k samostatnému řízení rozhodnutí o úpravě výše dlužného nájemného. Toto řízení bylo dále vedeno pod spisovou značkou 16 C 120/99. V rámci tohoto řízení jako právní zástupce stěžovatele několikrát vystupoval JUDr. Bohumír Götz. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 25. 5. 2001, sp. zn. 16 C 120/99, uložil stěžovateli povinnost zaplatit výše uvedeným žalobcům částku 23.386,52 Kč s poplatkem z prodlení 2,5 ‰ z dlužných částek za každý den prodlení nejméně 25,- Kč za každý i započatý měsíc od 1. 1. 1998 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Žalobní návrh do částky 6.421,48 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení. JUDr. Götz podal za stěžovatele proti výrokům I. a III. rozsudku odvolání a požádal o osvobození od soudních poplatků. Vzhledem k tomu, že stěžovatel netvrdil ani nedoložil, že jeho majetkové poměry odůvodňují osvobození od soudních poplatků, Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 31. 8. 2001, sp. zn. 16 C 120/99, stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal a k odvolání JUDr. Götze Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. 10. 2001 usnesení soudu prvého stupně potvrdil. Na následnou výzvu soudu k zaplacení soudních poplatků doručenou JUDr. Götzovi stěžovatel nereagoval a soudní poplatek zůstal nezaplacen. Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. 16 C 120/99, proto odvolací řízení zastavil. K odvolání JUDr. Götze proti tomuto usnesení Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 18 Co 104/2002, rozhodnutí soudu prvého stupně o zastavení odvolacího řízení potvrdil. Na rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 5. 2001, sp. zn. 16 C 120/99, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit dlužné výživné, byla proto dne 28. 3. 2002 vyznačena právní moc s datem 25. 7. 2001 a vykonatelnost s datem 29. 7. 2001.
Výše uvedení žalobci, coby oprávnění, podali dne 7. 5. 2002 soudu návrh na nařízení exekuce uvedeného rozhodnutí civilního soudu a požádali, aby jejím provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Zdeněk Zítka. Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 73 Nc 1080/2002, nařídil exekuci k vymožení peněžitého plnění pro oprávněné proti stěžovateli. Provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Zítka. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 10 Co 622/2005, odvolání stěžovatele odmítl.
Stěžovatel se dne 12. 10. 2005 dostavil bez předvolání k předsedovi Okresního soudu Plzeň-město a požádal jej o prohlídku spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 16 C 120/99, neboť, jak uvedl, rozsudek ve věci samé mu nikdy nebyl doručen. Byl sice doručen JUDr. Götzovi, tomu však stěžovatel v tomto řízení plnou moc neudělil, a tento jej proto nemohl zastupovat. Stěžovatel připustil, že JUDr. Götzovi udělil plnou moc pro zastupování v řízení, vedeném pod sp. zn. 16 C 541/92, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, z něhož bylo následně řízení o dlužném nájemném vyloučeno k samostatnému projednání (pod sp. zn. 16 C 120/99), nicméně i v samotném původním řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu stěžovatel JUDr. Götzovi plnou moc dne 30. 9. 1999 vypověděl. Předseda Okresního soudu Plzeň-město si vyžádal potřebný spisový materiál a dne 18. 10. 2005 stěžovateli sdělil, pod Spr 1955/2005, že ze spisu sp. zn. 16 C 541/92 mimo jiné zjistil, že stěžovatele v tomto řízení nejprve zastupovala JUDr. Blaškovičová (poté, co JUDr. Götz nebyl soudem usnesením ze dne 10. 9. 1993 připuštěn jako obecný zmocněnec stěžovatele). Následně stěžovatel dne 22. 2. 1999 udělil plnou moc JUDr. Götzovi a tomu byl také správně doručen rozsudek ze dne 18. 5. 1999, jímž bylo řízení pravomocně skončeno. Z tohoto řízení bylo soudem vyloučeno k samostatnému projednání řízení o dlužném nájemném, a to v době, kdy stěžovatel byl zastupován JUDr. Blaškovičovou. JUDr. Götz nicméně ve vyloučeném řízení o dlužném nájemném vystupoval jako právní zástupce stěžovatele a soud mu všechny písemnosti v rámci tohoto řízení doručoval. Vzhledem k tomu, že ani rozsudek ve věci samé ze dne 25. 5. 2001, sp.zn. 16 C 120/99, tak nebyl řádně doručen, nenabyl tedy dle názoru předsedy soudu právní moci. Ačkoli JUDr. Götz podal proti němu odvolání spojené s návrhem na osvobození od soudních poplatků a následně bylo odvolací řízení pro jejich nezaplacení zastaveno, nic stěžovateli nebrání, aby po řádném doručení původního rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ve věci samé proti němu podal odvolání, neboť dřívější odvolání podala za stěžovatele neoprávněná osoba. Předseda soudu dále stěžovateli sdělil, že spis ihned předloží současné předsedkyni senátu Mgr. Kočandrlové.
JUDr. Kočandrlová následující den, tedy dne 19. 10. 2005, přípisem sdělila senátu provádějícímu exekuční řízení pod sp. zn. 73 Nc 1080/02, že v řízení uplatněný exekuční titul - rozsudek ze dne 25. 5. 2001, sp. zn. 16 C 120/99 - není pravomocný, neboť byl mylně doručován zástupci stěžovatele, který jej v řízení nezastupoval. Uvedený rozsudek ve věci samé byl následně dne 5. 11. 2005 doručen stěžovateli do vlastních rukou. Stěžovatel si proti němu podal dne 11. 11. 2005 odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto.
Exekuční senát Okresního soudu Plzeň-město, v reakci na uvedené sdělení soudkyně občanskoprávního oddělení, usnesením ze dne 23. 12. 2005, sp. zn. 73 Nc 1080/2002, exekuci k vymožení peněžitého plnění, nařízenou usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 6. 2005, sp. zn. 73 Nc 1080/2002, zastavil a rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu Plzeň-město o nařízení exekuce a usnesení Krajského soudu v Plzni o odmítnutí odvolání proti němu projednávanou ústavní stížností. Krátce v něm rekapituluje výše popsaný průběh obou řízení, tedy nalézacího a exekučního. Tvrdí, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. Dotčení práva na spravedlivý proces spatřuje předně v tom, že Okresní soud Plzeň-město v řízení, vedeném pod sp. zn. 16 C 120/99, jednal s právním zástupcem, kterému neudělil plnou moc. K jednání soudu byl stěžovatel sám údajně obeslán pouze jedenkrát, a to pozdě. Jednalo se o jednání, na němž byl vynesen rozsudek ve věci samé. Stěžovatel se domnívá, že uvedeným postupem mu byla odňata možnost jednat před soudem. Dále vznáší námitku podjatosti proti oběma uvedeným obecným soudům. Připomíná, že ačkoli poukázal na to, že jeho údajné právní zastoupení v civilním řízení neexistuje, rozsudek byl exekučním soudem shledán pravomocným a následně vykonán. Stěžovatel dále tvrdí, že soudci obecného soudu se vůči němu dopustili zneužití práva ve smyslu ustanovení čl. 17 Úmluvy, neboť vykonáním uvedeného rozsudku popřeli stěžovatelova ústavně zaručená práva.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Jádrem ústavní stížnosti stěžovatele je namítané procesní pochybení Okresního soudu Plzeň-město v řízení, vedeném pod spisovou značkou 16 C 120/99, kde obecný soud považoval JUDr. Götze za právního zástupce stěžovatele, ačkoli mu stěžovatel pro toto řízení plnou moc neudělil. Postup uvedeného obecného soudu nicméně stěžovatel petitem ústavní stížnosti nenapadá a, jak z vyžádaného spisu obecného soudu uvedené spisové značky je patrno, řízení v této věci dosud nebylo skončeno. Nachází se nyní ve fázi před rozhodnutím o odvolání stěžovatele. Ústavní soud se proto s ohledem na uvedenou zásadu a ostatně i na petit ústavní stížnosti posouzením uvedeného řízení z hlediska ústavnosti nemohl zabývat. Stěžovatel má vytvořen procesní prostor, aby své námitky, včetně tvrzené podjatosti, nyní uplatnil v rámci probíhajícího řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud se proto dále zabýval posouzením napadených usnesení obecných soudů týkajících se nařízení exekuce.
Při věcném posuzování návrhu na nařízení exekuce soud zkoumá, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce [§44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Mezi tyto předpoklady mimo jiné patří posouzení, zda je exekuční titul vykonatelný po stránce materiální a formální. Kritéria pro materiální vykonatelnost, resp. závaznost, exekučního titulu jsou popsána v ustanovení §261a o.s.ř. a patří mezi ně otázka, zda exekuční titul obsahuje přesnou individualizaci oprávněného a povinného, vymezení rozsahu a obsahu povinností, které mají být vykonány, a určení lhůty ke splnění těchto povinností. Při posouzení otázky formální vykonatelnosti, resp. nezměnitelnosti, exekučního titulu exekuční soud vychází z potvrzení o vykonatelnosti připojeného na originálu či úředně ověřené kopii exekučního titulu. Toto potvrzení totiž dokládá, že titul je po formální stránce vykonatelný (srov. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, s. 1205).
Ústavní soud ověřil, že soud prvého stupně v exekučním řízení postupoval v souladu s ustanovením §44 exekučního řádu, zjišťoval, zda jsou dány skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Podmínku formální vykonatelnosti exekučního titulu přitom považoval za prokázanou doložením originálu rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 5. 2001, sp. zn. 16 C 120/99, s vyznačenou doložkou právní moci a vykonatelnosti, k níž dle razítka mělo dojít dne 29. 7. 2001. Jeho závěr, že ve věci je vykonáván rozsudek, který je pravomocný a vykonatelný, jak po stránce formální, tak po stránce materiální, oprávnění i povinný jsou věcně legitimováni, vymáhané právo není prekludováno, a je tedy namístě nařídit exekuci, odpovídá obsahu materiálu založeného v soudním spise, a nelze jej považovat ze nezákonný či neústavní.
Stěžovatel však, jakmile mu bylo usnesení o nařízení exekuce dne 11. 12. 2002 doručeno, zaslal soudu odvolání a řadu dalších přípisů, v nichž mimo jiné tvrdil: "povinný (stěžovatel) nebyl po celou dobu projednávání této záležitosti zván k jednáním soudu, v záležitosti jej nikdo nezastupoval, nikomu v této věci nedával plnou moc k zastupování a tato zřejmě byla odvozena od záležitosti 16 C 541/92" (č.l. 20 spisu), "Rozsudek 16 C 120/99 mu (stěžovateli) nebyl doručen do dnešního dne." (č.l. 64b spisu).
V odvolání proti usnesení o nařízení exekuce lze přezkoumat rozhodnutí soudu prvého stupně z těch hledisek, kterými se musí zabývat soud prvého stupně. I když soud při ověřování formální vykonatelnosti exekučního titulu vychází především z připojeného stejnopisu rozhodnutí, opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti, je povinen v případě pochybnosti provést potřebná zjištění přímo ze spisu o řízení, v němž bylo vydáno vykonávané rozhodnutí (zejména zjištění o tom, zda např. rozsudek byl řádně doručen) (srov. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, s. 1211).
V posuzovaném případě tedy vzhledem k tvrzením stěžovatele, která uvedl v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, ihned poté, co se o jeho vydání dozvěděl, odvolací soud měl na zpochybnění podmínek pro nařízení exekuce procesně reagovat. Pokud však odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedená tvrzení stěžovatele, která jsou obsahem soudního spisu, neuvedl, dále se jimi nezabýval a bez dalších zjištění závěr soudu prvého stupně o splnění podmínek pro nařízení exekuce shledal správným, porušil tak stěžovatelovo ústavně zaručené právo na soudní ochranu garantovaného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Napadené usnesení odvolacího soudu navíc trpí velmi vážnými procesními vadami, neboť jeho výrok ani poučení nerespektují kogentní ustanovením občanského soudního řádu. Z obsahu usnesení je zřejmé, že odvolací soud usnesení soudu prvého stupně přezkoumal a dospěl k závěru, že soud prvého stupně postupoval správně, když exekuci nařídil. Odvolací soud tedy odvolání posoudil jako přípustné a podané osobou k tomu oprávněnou (§218 o.s.ř.). Přesto výrokem I. svého usnesení odvolání odmítl, byť měl výrokem za uvedených okolností ve smyslu ustanovení §219 o.s.ř. usnesení soudu prvého stupně potvrdit. Toto pochybení má navíc zásadní vliv na další možnosti procesního postupu stěžovatele. Odvolací soud totiž stěžovatele, zřejmě v důsledku nesprávně formulovaného výroku, i nesprávně poučil o dalších opravných prostředcích. Proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvého stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je přípustné dovolání podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. Odvolací soud v posuzované věci však účastníky poučil, že proti jeho rozhodnutí není dovolání přípustné. Svým postupem tak ve svém důsledku účastníky zbavil možnosti dalšího opravného prostředku k ochraně jejich práv.
Ústavní soud přes uvedená velmi závažná pochybení odvolacího soudu v předmětné věci dospěl k závěru, že jeho kasační pravomoc, vzhledem k dalšímu vývoji exekučního řízení, který vyplývá z vyžádaného spisového materiálu, nemůže být realizována, neboť exekuce, která byla napadenými usneseními obecných soudů nařízena, byla usnesením Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 73 Nc 1080/2002, ze dne 23. 12. 2005 (tedy krátce po zahájení řízení u Ústavního soudu stěžovatelem) zastavena. Vzhledem k výše uvedenému principu subsidiarity by případné navrhované zrušení napadených usnesení postrádalo za daného stavu věci smysl a vyznělo by v neprospěch stěžovatele. Nastala tedy situace, za které se spor stává akademickým a kdy se teorie i praxe jiných ústavních soudů jednoznačně přiklání k odmítnutí v takové věci rozhodovat, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele. Jinak řečeno, je-li namítáno porušení ústavně zaručených práv, pak musí být tento zásah odstranitelný případným zrušením rozhodnutí, které je napadáno, což v dané věci dáno není, resp. stav, kdy napadená usnesení vyvolávala v právní sféře stěžovatele nežádoucí účinky, již odezněl (srov. zamítavý nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 503/03, usnesení Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 122/99).
Z výše uvedeného je zřejmé, že Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 10 Co 622/2005, porušil ústavně zaručená práva stěžovatele zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny. Vycházeje však ze zásady subsidiarity a imperativu minimalizace vlastních kasačních zásahů, Ústavní soud návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť zde nyní chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu Ústavního soudu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele. Je přitom namístě zdůraznit, že k nápravě došlo zásahem předsedy soudu, kterého se stěžovatel byl nucen dovolat mimo rámec všech procesních opravných prostředků. Ústavní stížnost nicméně již ztratila své opodstatnění.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 16. března 2006
Stanislav Balík
předseda senátu