ECLI:CZ:US:2006:2.US.654.05
sp. zn. II. ÚS 654/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. E. K., zastoupeného JUDr. Karlem Bartou, advokátem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 2005 č. j. 30 Cdo 2600/2004-126, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel nejprve v podání, s nímž se na Ústavní soud původně obrátil, navrhl zrušit usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2003, č. j. 37 C 45/2002-90, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2004, č. j. 1 Co 40/2004-112, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 2005, č. j. 30 Cdo 2600/2004-126, neboť těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základních práv. Nesouhlasí s odmítnutím své žaloby na ochranu osobnosti z procedurálních důvodů, jak se stalo. Je přesvědčen, že subjekty, které v předmětném sporu žaloval, porušily při volbách v roce 2000 jeho politická práva, neboť nevylepily v rámci volební kampaně jeho plakáty. Proto se domáhal u Městského soudu v Praze cestou podané žaloby omluvy. K výzvě soudce zpravodaje stěžovatel podání doplnil prostřednictvím advokáta a předložil plnou moc k zastupování v řízení o ústavní stížnosti, kterou mu udělil. Svůj stížnostní návrh upřesnil tak, že navrhuje zrušit pouze v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu ČR. Jinak zopakoval argumenty jednou již Ústavnímu soudu sdělené: byla porušena jeho politická práva, domáhal se proto omluvy, a pokud byla jeho žaloba z procesních důvodů "zamítnuta" a dovolací soud v tom nezjednal nápravu, došlo k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv na "spravedlnost a projednání žaloby před nezávislým soudem".
Z obsahu rozhodnutí, vzešlých z předmětného sporu, vyplývá, že žaloba byla v prvém stupni odmítnuta postupem podle §43 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť stěžovatelova žaloba neměla zákonem požadované náležitosti a stěžovatel tento nedostatek řádně neodstranil ani k příslušné výzvě soudu, obsahující poučení o následcích jejího nesplnění. Soud odvolací se ztotožnil se závěrem prvé instance, že žalobní návrh je neurčitý. Doplnil ještě, že v případě pěti z celkem devíti stěžovatelem označených žalovaných jde pouze o orgány měst a obcí bez právní subjektivity, a ve vztahu k nim měla proto být žaloba odmítnuta i z tohoto důvodu. Nejvyšší soud ČR shledal toto rozhodnutí správným a po přezkoumání věci podané dovolání zamítl. Stěžovatelovu žalobu zhodnotil stejně jako oba soudy nižších stupňů; její petit nebyl způsobilý dostát požadavku úplnosti, určitosti a srozumitelnosti. Pokud stěžovatel tento nedostatek neodstranil, ač k tomu byl v řízení vyzván, nezbylo, než jeho návrh odmítnout.
Ústavní soud věc přezkoumal a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout, neboť je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že i v tomto řízení respektoval skutečnost, že s ohledem na své ústavní vymezení (zakotvené především v čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto posuzovat celkovou zákonnost a správnost napadených rozhodnutí, a to včetně jejich odůvodnění. Jeho úkolem je pouze zjistit, zda napadeným rozhodnutím (rozhodnutími) nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Nic takového zde nezjistil. Má naopak za to, že obecné soudy postupovaly zcela v duchu hlavy páté Listiny základních práv a svobod a svůj postup také stěžovateli řádně zdůvodnily.
Nesouhlas účastníka občanského soudního řízení s tím, jak soud vyhodnotil podmínky, za nichž může ve věci jednat, sám o sobě není a nemůže být důvodem pro podání ústavní stížnosti. V posuzované věci se soudy tří stupňů shodly na tom, že stěžovatelova žaloba není pro formální vady způsobilá věcného projednání, a vyložily proč. Ústavnímu soudu nepřísluší takový závěr přehodnocovat. Ostatně námitky stěžovatele ani nesměřují ke zpochybnění důvodů pro odmítnutí žaloby, natož aby takové námitky stěžovatel opřel o nějaké ústavněprávní argumenty. Tvrdí pouze, že obecné soudy "... nerespektovaly prokázanou skutečnost o porušení politických práv". Argumentuje tedy, jakoby jeho žaloba meritorně projednávána byla.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2006
Stanislav Balík předseda senátu
Za správnost : H. Kyprová