ECLI:CZ:US:2006:2.US.654.06
sp. zn. II. ÚS 654/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti obchodní společnosti RCS-RADIO COMMUNICATION SYSTEMS, s. r. o., se sídlem Mošnova 18, Brno, zastoupené Michalem Čechem, advokátem, se sídlem Jeřábkova 5, Brno, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. června 2006, sp. zn. 7 Cmo 273/2006, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. března 2005, č. j. 11 CmS 78/2000-94, za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci, a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti RCS Brno, s. r. o., se sídlem Mošnova 18, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 2. října 2006 se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. března 2005, č. j. 11 CmS 78/2000-94, kterým bylo pro opožděnost odmítnuto její odvolání, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. června 2006, sp. zn. 7 Cmo 273/2006, kterým bylo usnesení soudu prvého stupně potvrzeno. Dále se stěžovatel domáhá, aby bylo Krajskému soudu uloženo, aby jí řádně doručil svůj rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, č. j. 11 CmS 78/2000-71, a aby její odvolání ve věci samé předložil k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Olomouci, aby bylo Vrchnímu soudu v Olomouci přikázáno odvolání projednat a rozhodnout o něm, a konečně se domáhá proti účastníkovi řízení 1) náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. Tvrdí, že byla porušena její základní práva podle čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2 a 4, čl. 26 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 8, čl. 22, a čl. 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv.
V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně popisuje vztahy mezi ní a vedlejší účastnicí řízení, resp. mezi ní a jejím bývalým jednatelem, který je jednatelem vedlejší účastnice řízení. Rozvíjí argumentaci o nekalosoutěžním jednání ze strany vedlejší účastnice řízení a o trestném jednání ze strany jejího jednatele. To bylo důvodem pro podání žaloby, kterou se po vedlejší účastnici řízení domáhala změny jejího obchodního jména, tak aby se v něm nevyskytovalo dominantní postavení písmen "RCS", která byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. listopadu 2002. Tvrdí, že tento rozsudek byl vydán, aniž by stěžovatelka byla řádně předvolána k ústnímu jednání, a nebyl jí ani řádně doručen. To je dáno tím, že na adrese svého sídla, tak, jak je zapsána v obchodním rejstříku, se na rozdíl od vedlejší účastnice řízení nezdržuje, neboť je jí protiprávně bráněno ve vstupu do budovy. Proto byly zásilky zasílané soudem stěžovatelce na tuto adresu vraceny s relací, že se na této adrese nezdržuje. Za této situace měl soud v souladu s §47 odst. 4 občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. prosince 2004) tento rozsudek zaslat jednateli stěžovatelky, který byl soudu znám anebo jejímu právnímu zástupci, který byl z důvodu předložení generelní plné moci soudu rovněž znám, a se kterým i soud komunikoval. Z toho dovozuje, že zásilky soudu nemohly být doručeny zákonnou fikcí, přestože právě na ni poukazovaly obecné soudy při procesním posuzování jejího odvolání. Z toho uzavírá, že jí byla odepřena soudní ochrana.
Jednou ze základních zásad ovládajících v každém demokratickém státě soudní řízení je zásada vigilantibus, non dormientibus iura subveniunt (C. I. 7, 40, 1 pr. Iust.). Poukazem na svá práva totiž není možné zakrývat naprosto bezdůvodné ignorování průběhu procesu a práv a povinnosti s tím spojených (srov. 1 Petr 2, 16b). K naplnění těchto práv a skrze ně i základních procesních práv, totiž z přirozené povahy věci nemůže dojít tam, kde účastníci řízení neposkytují soudu nezbytnou součinnost (srov. Bureš. J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003. str. 15). Institut fikce doručení soudních zásilek je tedy v souladu s těmito principy sankčním nástrojem vůči těm účastníkům řízení, jejichž pasivní postoj představuje ničím neodůvodněnou překážku v řízení, a v tomto duchu je ústavně souladný.
V posuzovaném případě je zřejmé, že nejpozději v okamžiku ukončení zastoupení stěžovatelky v řízení advokátkou Mgr. Monikou Klíčovou, se stěžovatelka nezdržovala na adrese svého sídla zapsaného v obchodním rejstříku, a je lhostejné z jakého důvodu. Podstatné je, že stěžovatelka neoznámila adresu na níž se skutečně zdržuje ani soudu pro účely doručování soudních zásilek v daném řízení, ani obchodnímu rejstříku v souvislosti s návrhem na změnu zápisu svého sídla. Přiměřeně podobná je situace ohledně místa bydliště R. T., v rozhodné době jediného jednatele stěžovatelky, který měl v téže době v obchodním rejstříku jako svoje bydliště zapsanou adresu, z níž se soudu vrátila jedna jiná zásilka s poštovní relací, že se odstěhoval bez udání adresy a to poté, co se soud tuto zásilku marně pokusil doručit na jemu známou adresu stěžovatelky. Tyto skutečnosti stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje. Ze této situace lze považovat ze ústavně souladný závěr odvolacího soudu, že v takové situaci nebylo povinností soudu prvého stupně opětovně doručovat zásilky stěžovatelce na jedinou známou adresu jejího jednatele, o níž z vlastní činnosti věděl, že se na ní jednatel stěžovatelky nezdržuje, aniž by bylo povinností soudu provádět vlastní šetření ke zjištění skutečné adresy (str. 3 a 4 usnesení odvolacího soudu). Tento právní názor totiž plně odpovídá duchu i principům právní úpravy dané situace. Jde přitom o právní názor, k němuž přiměřeně shodným způsobem dospěla i teorie (srov. Bureš. J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003. str. 175. bod 6), a byl tedy v zásadě předvídatelný. Opačný názor, pro nějž pléduje stěžovatelka, je formalismem, který odporuje materiálnímu pojetí základních práv a svobod. Za zcela irelevantní přitom lze považovat to, že cca po jednom roce od uskutečnění fikce doručení rozsudku stěžovatelce byla soudu předložena generelní plná moc stěžovatelky advokátovi.
Ústavní soud ze shora vyložených důvodů dospěl k závěru, že napadenými usneseními obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že návrh uložení povinností obecným soudům bezprostředně souvisel s napadenými rozhodnutími a s procesním postupem, který jim předcházel, a tento návrh nebyl v ústavní stížnosti nijak zvlášť odůvodněn, byla ústavní stížnost jako celek mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na akcesorickou povahu návrhu na náhradu nákladů řízení byl odmítnutím ústavní stížnosti odmítnut i tento návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu