ECLI:CZ:US:2006:2.US.663.05
sp. zn. II. ÚS 663/05
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 16. března 2006 sp. zn. II. ÚS 663/05 ve věci ústavní stížnosti T. V. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2005 sp. zn. 11 Tmo 8/2005, jímž bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2005 sp. zn. 0 Ntm 43/2005, kterým byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu.
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 25. 11. 2005, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2005 sp. zn. 11 Tmo 8/2005, kterým bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2005 sp. zn. 0 Ntm 43/2005, jímž byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Současně s ústavní stížností stěžovatel požádal o projednání věci mimo pořadí, neboť s ohledem na závažnost zásahu do jeho práva na osobní svobodu je jeho věc naléhavá. Ústavní soud shledal prostor pro postup podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť stěžovatel je mladistvý a je proto nepřípustné, aby se jeho omezení osobní svobody prodlužovalo v důsledku řízení před Ústavním soudem, ať už bude rozhodnutí o ústavní stížnosti jakékoliv.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s právním názorem, podle něhož je §47 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudnictví ve věcech mládeže"), speciální úpravou ve vztahu k §71 odst. 3 trestního řádu. To je podle něj dáno tím, že zákon o soudnictví ve věcech mládeže upravuje sice ve vztahu k trestnímu řádu speciálně prodlužování maximální délky vazby, avšak nikoliv její periodické prodlužování. Ustanovení §47 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže je tedy speciální úpravou ve vztahu k §71 odst. 8 trestního řádu. Ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu řeší situaci odlišnou a je proto nezbytné jej aplikovat i v případě mladistvých, protože zákon o soudnictví ve věcech mládeže nemá ustanovení o prodlužování vazby v rámci její maximální stanovené délky. Mladistvý podle něj nemůže mít méně práv než jiní obvinění, neboť zákon o soudnictví ve věcech mládeže byl podle důvodové zprávy přijímán z přesně opačných důvodů.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Hradci Králové navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Uvedl, že postupoval v souladu se zákonem a svůj postup řádně odůvodnil a stále své rozhodnutí považuje za správné.
Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové navrhlo zamítnutí ústavní stížnosti. Obsáhle rekapituluje řízení a uvádí, že totožnou argumentaci obsahovala již žádost o propuštění z vazby na svobodu, kterou se ke stížnosti státního zástupce konečným způsobem zabýval Krajský soud v Hradci Králové 22. 9. 2005 a argumentaci stěžovatele nepřisvědčil. Aplikace §71 odst. 3 trestního řádu je vyloučena speciální úpravou obsaženou v §47 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, neboť právní úprava trvání vazby je v posledně uvedeném zákoně upravena odlišně. Nejedná se jen o odlišné stanovení maximální délky trvání vazby, ale i o jinou úpravu periodického přezkoumávání důvodnosti vazby. Opačný výklad by vedl k nesmyslnému dvojímu přezkoumávání vazby ve stejnou dobu za stejné procesní situace, ale za použití jiných kritérií, neboť podmínky pro ponechání mladistvého ve vazbě jsou přísnější, než v trestním řádu. Podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže je třeba kromě existence zákonného vazebního důvodu prokázat vážné důvody, v důsledku nichž v uplynulé vazební lhůtě nebylo možné řízení ukončit a současně propuštěním mladistvého na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Skutečnost, že mladistvý nemá tolik práv jako obviněný nelze tedy vyvozovat ze skutečnosti, že je delší lhůta, ve které je nutno rozhodnout o prodloužení vazby. Připouští, že právní úprava řízení o mladistvých je poněkud nepřehledná, protože zákon o soudnictví ve věcech mládeže neřeší úpravu vazebního řízení mladistvých komplexně a ne vždy je zcela zřetelné, která obecná ustanovení je nutné aplikovat a která aplikovat vůbec nelze. Proto v daném případě bylo na jednu stranu státním zástupcem podle §71 odst. 2 věty druhé trestního řádu rozhodnuto, že koluzní důvod vazby odpadl, a Krajským soudem v Hradci Králové podle §71 odst. 5 trestního řádu o pokračování vazby v řízení před soudem, a na druhou stranu Vrchním soudem v Praze podle §47 odst. 3 zákona o soudnictví ve věcech mládeže o prodloužení vazby v řízení před soudem. Připouští, že pokud jde o lhůty k prodlužování vazby je právní úprava zákona o soudnictví ve věcech mládeže zdánlivě pro mladistvé přísnější, a proto by sjednocení obou právních úprav nepochybně přispělo k odstranění rozdílných názorů a rozhodnutí. Uzavírá, že v daném případě nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, ani jeho podústavních práv.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 0 Ntm 43/2005 a tvrzení obsažených v ústavní stížnosti a vyjádření k ní Ústavní soud zjistil, že se proti stěžovateli vede trestní stíhání pro provinění porušování domovní svobody podle §238 odst. 1-3 trestního zákona, krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) trestního zákona, a vraždy podle §219 odst. 1 a 2 písm. b) a h) trestního zákona. Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 2005 sp. zn. 0 Ntm 3/2005 byl s účinností od 18. 5. 2005 ze všech vazebních důvodů vzat do vazby. Dne 26. 9. 2005 podal stěžovatel na Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové návrh na propuštění z vazby na svobodu s ohledem na to, že nebylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě podle §71 odst. 3 trestního řádu. Státní zástupce posoudil toto podání jako žádost o propuštění z vazby na svobodu, které nevyhověl a postoupil ji soudu. Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2005 sp. zn. 0 Ntm 43/2005 byl stěžovatel podle §48 zákona o soudnictví ve věcech mládeže ve spojení s §71 odst. 3 trestního řádu propuštěn z vazby na svobodu. Toto usnesení bylo odůvodněno tím, že v tříměsíční lhůtě od počátku vazby rozhodoval státní zástupce pouze o žádosti o propuštění z vazby na svobodu, ale nikoliv o tom, zda se stěžovatel nadále ponechává ve vazbě. To tento soud označil za nesprávné a proto stěžovatele propustil. Z podnětu stížnosti státní zástupkyně bylo usnesení soudu prvního stupně zrušeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2005 sp. zn. 11 Tmo 8/2005. V odůvodnění byl právní názor soudu prvního stupně označen za nesprávný a odporující zákonu, a odkázal na podle něj správnou argumentaci obsaženou ve stížnosti státní zástupkyně, která je v podstatných bodech totožná s vyjádřením vedlejšího účastníka řízení.
Z další zprávy Krajského soudu v Hradci Králové Ústavní soud zjistil, že dne 24. 10. 2005 byla ve věci stěžovatele podána Krajskému soudu v Hradci Králové obžaloba. V důsledku toho bylo usnesením tohoto soudu ze dne 31. 10. 2005 č. j. 1 Tm 4/2005-784 rozhodnuto o tom, že se stěžovatel ponechává ve vazbě. Následně bylo usnesením soudce Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2005 č. j. 8 Ntm 59/2005-799 rozhodnuto tom, že se vazba stěžovatele a dalších dvou mladistvých prodlužuje o dalších šest měsíců, tedy do 18. 5. 2006. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2006 sp. zn. 1 Tm 4/2005 byl stěžovatel uznán vinným proviněním porušování domovní svobody podle §238 odst. 1-3 trestního zákona a vraždy podle §219 odst. 1 a 2 písm. b) a h) trestního zákona, oboje ve spojení s §6 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže a bylo mu uloženo úhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice pro mladistvé. Tento rozsudek v době podání zprávy nebyl pravomocný.
Ohledně otázky vymezené stěžovatelem, tedy zda má o dalším trvání vazby po třech měsících rozhodnout státní zástupce, nebyla dosud vytvořena ustálená judikatura obecných soudů ani Ústavního soudu, přestože jde v daném případě nepochybně o vymezení podmínek omezení ústavně zaručené osobní svobody v důsledku uvalení vazby podle čl. 8 odst. 5 Listiny. Ačkoliv právo na osobní svobodu stojí v katalogu základních práv a svobod na předním místě, a to i v celoevropském kontextu (srov. Blahož, J.: Sjednocující se Evropa a lidská a občanská práva, Praha, str. 46 a násl.), ponechává Listina ohledně jejího omezení dostatečný prostor úpravě podústavního práva (srov. Pavlíček, V., Hřebejk, J., Knapp, V., Kostečka, J., Sovák, Z.: Ústava a ústavní řád České republiky, 2. díl, Práva a svobody, Praha, 1995, str. 83). Je tudíž věcí zákonodárce, jakými principy provede právní úpravu vazby, pokud jsou zároveň respektovány ústavní principy, zejména princip proporcionality (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Letellier proti Francii ze dne 26. 6. 1991, č. 12369/86, Série A, č. 207, aj.), princip rovnosti zbraní, princip předvídatelnosti, a jiné.
Právní úprava vazby mladistvých není postavena na totožných principech, jako úprava vazebního řízení obsažená nyní v trestním řádu. Jedná se spíše o úpravu, jejíž principy byly obsaženy v trestním řádu do 31. 12. 2001.
Z důvodu absence speciální úpravy sice platí v souladu s §291 trestního řádu ve věcech mladistvých bezvýhradně vazební důvody podle §67 trestního řádu a podmínky vzetí do vazby podle §68 trestního řádu, stejně jako omezenost koluzní vazby podle §71 odst. 2 trestního řádu, povinnost soudu rozhodnout o vazbě po podání obžaloby podle §71 odst. 5 trestního řádu a oprávnění žádat o propuštění z vazby na svobodu podle §72 odst. 3 a 4 trestního řádu. Avšak jako orgán rozhodující o dalším trvání vazby je určen výlučně soud, resp. nadřízený soud a státnímu zástupci je "jen" stanovena povinnost podat v přípravném řízení v tomto ohledu příslušný návrh (§48 odst. 2 a 3 zákona o soudnictví ve věcech mládeže), zatímco podle §73b odst. 2 ve spojení s §71 odst. 3 a 4 trestního řádu o dalším trvání vazby rozhoduje v přípravném řízení státní zástupce. Rovněž celková doba vazby není stanovena na jeden, dva, tři nebo čtyři roky (§71 odst. 8 trestního řádu), nýbrž jako trojnásobek dvou či šesti měsíců (§41 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže). Jiná opatření nahrazující vazbu jsou v §49 zákona o soudnictví ve věcech mládeže stanovena kombinací institutů trestního řádu (záruka, dohled, slib, a peněžitá záruka) a institutu zákona o soudnictví ve věcech mládeže (umístění do péče důvěryhodné osoby). O nezbytnosti vzetí do vazby v případě, že účelu vazby nelze dosáhnout jinak (§67 trestního řádu, §46 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže) a o povinnosti všech příslušných orgánů zkoumat v každém stadiu řízení, zda důvody vazby trvají, změnily se či pominuly a o povinnosti propustit v posledně uvedeném případě z vazby na svobodu (§72 odst. 1 a 2 trestního řádu, §48 zákona o soudnictví ve věcech mládeže) pojednávají oba podústavní předpisy sice samostatně, avšak zcela shodně nebo shodně co do podstaty.
S ohledem na výše uvedené je třeba přistupovat i k otázce výkladu pokračování vazby mezi jednotlivými stanovenými úseky celkově stanovené délky trvání vazby. Princip pravomoci státního zástupce rozhodovat v přípravném řízení o dalším trvání vazby, který se mimo jiné promítl v pravidelné tříměsíční periodicitě, podle nyní platného trestního řádu, jde zcela proti principu výlučné pravomoci soudu, resp. soudů, rozhodovat jak o vzetí mladistvého do vazby, tak o jejím dalším trvání podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. To dovodil nejen Krajský soud v Hradci Králové a státní zástupci v posuzovaném případě, ale i teorie (Růžička, M., Zezulová, J.: Zadržení a vazba v českém trestním procesu, Praha 2004, str. 556-557; Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže, Komentář, Praha 2004, str. 483).
Zavedení tohoto principu u vazby mladistvých přitom nebylo ze strany zákonodárce nepředvídatelné, neboť platil obecně v českém trestním procesu do účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. (pozn. novela trestního řádu), tj. do 31. 12. 2001. Dokud platil uvedený princip v obecném trestním procesu, nebyly mu vytýkány deficity ústavního či podústavního charakteru a jeho opuštění bylo v důvodové zprávě odůvodněno jednak tím, že v přípravném řízení mohl doposud státní zástupce obviněného z vazby propustit, avšak nepříslušelo mu vydat o žádosti o propuštění z vazby zamítavé rozhodnutí, a dále zájmem na zrychlení přípravného řízení. Jeho znovuzavedení v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže bylo naopak odůvodněno nevyhovující stávající úpravou vazby mladistvého, aniž by však z důvodové zprávy vyplývalo, co je považováno za nevyhovující.
Je samozřejmé, že se znovuzavedením tohoto principu vazebního řízení se obnoví aplikační problémy, (často velice obtížně) řešitelné a řešené dřívější bohatou judikaturou obecných soudů i Ústavního soudu (na kterou lze odkázat), stejně jako teorií [např. in Novotný, F., a kol.,Trestní kodexy, Trestní zákon, trestní řád a související předpisy (komentář), Praha 1998, str. 497-498] ve vztahu k trestnímu řádu. Tyto aplikační problémy budou pochopitelně ještě umocněny vztahem generality trestního řádu a speciality zákona o soudnictví ve věcech mládeže, jako tomu bylo v posuzovaném případě. To však nemůže způsobit ústavněprávní deficit uvedené úpravy, neboť aplikační problémy působí i současná úprava vazeb v trestním řádu.
Na to, že je úprava povinného pravidelného přezkumu vazby v souvislosti s ukončením časové etapy v zákoně o soudnictví mládeže v případě zvlášť závažného provinění formálně přísnější než úprava v trestním řádu, tj. oproti tříměsíčnímu přezkumu podle trestního řádu prodlužování vazby po šesti měsících podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže, nahlíží Ústavní soud právě ve světle ústavních zásad, a to především zásady proporcionality.
Podle této zásady je pokračování omezení osobní svobody ospravedlněno pouze tehdy, existují-li specifické indikace skutečné potřeby veřejného zájmu, které, nehledě na presumpci neviny, převáží princip respektování osobní svobody. Zákonodárce přitom v podmínkách ústavního pořádku má možnost provedení tohoto principu upravit, jak bylo dovozeno výše. Tento princip přitom ze své podstaty nemůže být výlučně vázán na jakékoliv (rozuměj též jakkoliv dlouhé) pevné intervaly, v nichž mají orgány činné v trestním řízení (a především soud) ať z vlastního či jiného podnětu povinnost vazbu mladistvého přezkoumávat. Tento princip musí být naopak aplikován s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu a zejména s ohledem na jeho procesní vývoj. To je v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže formálně naplněno jednak povinností všech příslušných orgánů zkoumat v každém stadiu řízení zda důvody vazby trvají, změnily se či pominuly a povinností propustit v posledně uvedeném případě mladistvého z vazby na svobodu (§48 zákona o soudnictví ve věcech mládeže), a dále možností mladistvého podat žádost o propuštění z vazby na svobodu (§72 odst. 3 a 4 trestního řádu), které jsou doplněny stanovením doby trvání vazby, po jejímž uplynutí musí být mladistvý z vazby propuštěn, anebo musí být vazba soudem na návrh státního zástupce prodloužena.
Je pochopitelně vždy otázkou přístupu orgánů činných v trestním řízení, ale i mladistvých, jak se těchto práv a povinností v konkrétních případech zhostí. Podle názoru Ústavního soudu je však iluzorní předpokládat, že by vazba obviněných, stíhaných pro spáchání zvlášť závažných trestných činů byla v režimu trestního řádu v důsledku tříměsíčního přezkumu zásadně kratší a tím benevolentnější, než vazba mladistvých, stíhaných pro zvlášť závažná provinění. Tomu totiž odporuje závažnost a povaha takto vymezených trestných činů a provinění, která sama o sobě za splnění zákonných požadavků uložení vazby předpokládá oprávněnost jejího delšího trvání, než je tomu u ostatních trestných činů a provinění. Tuto diferenciaci přitom trestní řád u pravidelnosti přezkumu, na rozdíl od zákona o soudnictví ve věcech mládeže, formálně nezná.
Veden principem materiální povahy základních práv a svobod Ústavní soud proto neshledává právní úpravu vazby mladistvých a jejího přezkumu v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže protiústavní.
V posuzovaném případě se Krajský soud v Hradci Králové zabýval stížností státního zástupce proti rozhodnutí soudu prvního stupně o návrhu stěžovatele na propuštění z vazby na svobodu, který byl odůvodněn výlučně názorem, že státní zástupce má po třech měsících trvání vazby rozhodnout o ponechání mladistvého ve vazbě nebo o jeho propuštění, což státní zástupce neučinil. Protože Krajský soud v Hradci Králové tuto záležitost vyhodnotil ústavně souladným způsobem, jak bylo dovozeno výše, neporušil tím ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele.
Proto byla ústavní stížnost podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zcela zamítnuta. Od ústního jednání bylo podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu upuštěno, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci a všichni účastníci s tímto postupem souhlasili.