ECLI:CZ:US:2006:2.US.668.05
sp. zn. II. ÚS 668/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti A. M., zastoupené JUDr. Miroslavem Jindrákem, advokátem se sídlem Praha 4, Zdiměřická 26, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2004 ve věci sp. zn. 49 T 81/2002, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2004 ve věci sp. zn. 8 To 32/2004 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2005 ve věci sp. zn. 3 Tdo 1154/2005, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svým návrhem domáhá zrušení rubrikovaných rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo být porušeno její ústavní právo na spravedlivý proces, čímž mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušeno mělo být taktéž právo na odvolání v trestní věci ve smyslu čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka současně navrhuje, aby nálezem Ústavního soudu došlo ke zrušení ustanovení §273 odst. 7 (správně §263 odst. 7), věta druhá trestního řádu, neboť v důsledku aplikace tohoto ustanovení nastala podle jejího názoru skutečnost, jež představuje hlavní náplň podané ústavní stížnosti. Dané ustanovení trestního řádu je podle stěžovatelky v rozporu s (nespecifikovaným) ústavním zákonem.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 a 3 trestního zákona a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatelky zamítl Vrchní soud v Praze usnesením, proti kterému podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Stěžovatelka podle rozsudku prvostupňového soudu 21. 7. 2001 před svým bytem po slovním konfliktu polila hořlavinou oděv poškozené J. B. a poté nezjištěným způsobem hořlavinu, v níž byla zjištěna směs ethanolu a technického benzínu, zažehla. Poškozená v důsledku toho utrpěla popáleniny III. stupně na 22% povrchu těla včetně popálení dýchacích cest a následkem otoku dýchacích cest poté 19. 9. 2001 zemřela.
Popsaný skutek však podle názoru stěžovatelky neodpovídá zjištěním, učiněným v řízení, jež předcházelo vynesení rozsudku. Stěžovatelka totiž tvrdí, že se v inkriminovanou dobu a na inkriminovaném místě sice skutečně dostala s poškozenou do fyzického kontaktu, polita hořlavinou však měla být nejen poškozená, ale i stěžovatelka. Poté se již měla stěžovatelka pouze vracet do svého bytu. Zbývající část skutkového zjištění, vyjádřená formulací "a poté nezjištěným způsobem hořlavinu zažehla", spočívá dle názoru stěžovatelky čistě na nepodložené úvaze soudu o možném vývoji situace. Tuto úvahu přitom soud opřel o výpovědi svědků zprostředkovaně interpretujících sdělení poškozené, která měla prohlásit poté, co byla přivolána lékařská pomoc. Zmíněné výpovědi podle stěžovatelky odporují závěrům znaleckého posudku Fyzikálně technického zkušebního ústavu v Ostravě, podle kterého by v předmětném případě muselo dojít "k zapálení par benzínu s následným prakticky okamžitým rozšířením hoření na celou plochu tkaniny, obsahující hořlavou látku". Pravdivost tvrzení stěžovatelky o tom, že i ona byla polita hořlavinou přitom podle ní dosvědčuje skutečnost, že zbytky hořlavých látek byly nalezeny také na jejím oblečení. Za dané situace tedy nemohla navrhovatelka poškozenou zapálit, aniž by se vznítilo také její oblečení. Nalézací soud však v konfrontaci dvou protichůdných důkazů upřednostnil nepřímý důkaz (výpověď svědků) před důkazem přímým (znalecký posudek), což navíc dostatečně neodůvodnil.
Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatelky zamítl, v odůvodnění svého usnesení stručně zopakoval závěry a hodnocení nalézacího soudu, se kterými se ztotožnil, a postupoval tak dle mínění stěžovatelky v souladu s ustanovením §273 odst. 7 (myšleno §263 odst. 7) trestního řádu. Z odůvodnění usnesení je přitom zcela zřejmé, že se odvolací soud při svém rozhodnutí řídil daným ustanovením a hodnocení důkazů nepodrobil potřebnému přezkumu.
Předmětné ustanovení je proto podle názoru navrhovatelky vážnou překážkou pro uplatnění spravedlivého procesu v těch případech, kdy je porušení práva na spravedlivý proces dáno nesprávným hodnocením důkazů. Již sama skutečnost, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů provedeným nalézacím soudem, omezuje podle stěžovatelky rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu pouze na otázky nesouvisející s oblastí hodnocení důkazů.
Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, které Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, přičemž uvedl, že nelze souhlasit s názorem stěžovatelky, že popis skutku není v souladu s použitou kvalifikací. Z popisu skutku totiž jednoznačně vyplývá, že byly naplněny jak po objektivní, tak i subjektivní stránce všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 a 3 trestního zákona. Údajný nesoulad, jak byl podáván v dovolání, Nejvyšší soud neshledal. Právní kvalifikace přitom musí být podle Nejvyššího soudu především v souladu se samotnými skutkovými zjištěními soudu, přičemž nelze pojmově a ani obsahově zcela ztotožňovat samotný popis skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku s celkovými skutkovými zjištěními.
Stěžovatelka se domnívá, že není-li ve skutkové větě rozsudku obsažena materie, z níž by bylo možno dovodit zavinění (v daném případě úmysl, ať přímý nebo nepřímý) a skutková zjištění učiněná nalézacím soudem ohledně toho jsou rozporná (není možné, aby stěžovatelka zapálila poškozenou, aniž byla sama ohněm postižena), postupoval Nejvyšší soud, když dovolání odmítl, v rozporu s §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť dovolání dle názoru stěžovatelky zjevně neopodstatněné nebylo.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění rozsudku ve věci, kde jsou podrobně specifikovány jednotlivé důkazy; stejně tak je zde uveden i způsob, jakým byly tyto důkazy soudem hodnoceny. Stěžovatelka podle názoru krajského soudu fakticky pouze opakuje argumenty, jichž použila již ve svém odvolání a dovolání. V závěru vyjádření krajský soud připustil určitou míru oprávněnosti námitek stěžovatelky, které se týkaly průtahů v úkonech krajského soudu spojených s předkládáním dovolání k Nejvyššímu soudu ; tyto průtahy však byly způsobeny nutností vykonat v dané věci všechny nezbytné úkony.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření, které k věci učinil, konstatoval, že stěžovatelka pouze opakuje svou původní obhajobu, se kterou se obecné soudy dostatečně vypořádaly. Vrchní soud dále připomenul, že pokud soudy konstatovaly, že nebylo prokázáno, jakým způsobem obžalovaná zažehla hořlavinu, kterou poškozenou polila, neznamená to, že by nebylo prokázáno, že tak učinila. Soudy pouze konstatovaly, že nebylo prokázáno, zda tak učinila např. zápalkami, zapalovačem nebo jiným způsobem. Vrchní soud se také ohradil proti tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud byl natolik vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně, že to omezilo jeho přezkumnou činnost. Podle mínění vrchního soudu z obsahu odůvodnění jeho usnesení žádný takový závěr činit nelze, protože obsahuje vlastní podrobné hodnocení provedených důkazů. Navíc není jasné, proč by v tomto případě měl být odvolací soud ve vleku hodnocení důkazů soudem prvního stupně, když s ním jednoznačně a plně souhlasí. Vrchní soud proto nechápe, proč stěžovatelka právě v tomto případě namítá rozpor v ustanovení trestního řádu. I v obecné rovině přitom není podle názoru vrchního soudu možno námitku stěžovatelky považovat za důvodnou, protože "vázanost" odvolacího soudu hodnocením důkazů soudem prvního stupně má řadu zákonných omezení, která vyplývají z §258 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu. Současně vrchní soud připomíná, že §259 odst. 3 (který zapovídá "svévolné" měnění závěrů soudu prvního stupně) se týká pouze situace, kdy odvolací soud rozhoduje sám rozsudkem. Není proto možno toto ustanovení zevšeobecňovat a dovozovat z něho "vázanost" odvolacího soudu ve všech případech přezkoumávání rozsudků soudu prvního stupně. Závěrem Vrchní soud v Praze navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
Nejvyšší soud, ač byl k vyjádření Ústavním soudem řádně vyzván, se k věci nevyjádřil.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud musí nejprve zdůraznit, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), jehož úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů. Při přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů se proto Ústavní soud zaměřil pouze na zkoumání otázky, zda postupem těchto soudů nebylo zasaženo některé základní právo či svoboda stěžovatelky. Z podané ústavní stížnosti přitom bylo jasné, že jediným v úvahu připadajícím zasaženým právem by bylo právo na spravedlivý proces.
Porušení práva na spravedlivý proces přitom stěžovatelka spatřovala nejen ve skutečnosti, jež je v konstantní judikatuře označována jako "případ, kdy jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními", ale také v tom, že v důsledku napadeného ustanovení trestního řádu byla stěžovatelka zbavena práva na odvolání v trestní věci ve smyslu čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě, neboť odvolací soud nemohl přezkoumat správnost hodnocení důkazů soudem nalézacím.
Podle názoru Ústavního soudu nelze akceptovat argumenty stěžovatelky, vztahující se k porušení čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě. V trestní věci se stěžovatelce dostalo nejen řádného řízení o odvolání, při kterém přezkoumal soud druhé instance rozhodnutí nalézacího soudu také ve smyslu §258 odst. 1 písm. b) a c) a §254 odst. 1 a 2 trestního řádu, ale rovněž i řízení o mimořádném opravném prostředku v podobě rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Přisvědčit by bylo možno po řádném přezkumu stěžovatelce pouze v souvislosti s průtahy při předání dovolání Nejvyššímu soudu soudem krajským; tyto průtahy však byly ukončeny dávno před podáním ústavní stížnosti a možný zásah Ústavního soudu v této věci tak již není možný, neboť ústavní stížnost na průtahy lze podat odůvodněně pouze tehdy, jedná-li se o aktuální (trvající) stav, který může být odstraněn bezprostředním zásahem Ústavního soudu. Průtahy v řízení přitom samy o sobě nemohou založit protiústavnost provedeného trestního řízení, a nemohou tak bez dalšího představovat důvod ke zrušení napadených rozhodnutí.
Po prostudování trestního spisu Ústavní soud neshledal ani žádný extrémní nesoulad učiněných právních závěrů s provedeným dokazováním, jenž by vyžadoval kasační zásah Ústavního soudu. Hlavní výtka stěžovatelky směřuje k formulaci "a poté nezjištěným způsobem hořlavinu zažehla", která má být v rozporu s výše uvedenými závěry znaleckého posudku. S tímto problémem se však již - podle názoru Ústavního soudu zcela vyhovujícím způsobem - vypořádal Krajský soud v Ústí nad Labem, když na str. 11 rozsudku konstatoval, že způsob "zažehnutí" je z hlediska viny podružný, jestliže soud nepochyboval o tom, že to byla právě obžalovaná, kdo poškozenou zapálil. Nalézací soud přitom nepochyboval, že "iniciátorem zažehnutí" byla stěžovatelka, přestože v takovém případě by - podle výše citovaného znaleckého posudku - musela být ohněm postižena taktéž ona. V této souvislosti je však třeba zdůraznit nejen to, že podle mínění Ústavního soudu jednal nalézací soud zcela v intencích zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, ale že navíc citovaná část znaleckého posudku byla jednoznačně vytržena ze souvislostí, neboť znalec v něm odpovídal na otázku, "zda příčinou vzniku požáru oděvu poškozené byl vznik elektrostatického náboje, jeho hromadění a působení výboje statické elektřiny" (srov. text na č. l. 86 až 91 trestního spisu). Argumentace výše citovaným závěrem znalce proto neobstojí, neboť se vůbec nevztahuje k vytýkané věci. Rozpor se skutkovým zjištěním učiněným na základě výpovědí svědků ve skutečnosti způsobuje pouze účelová obhajoba stěžovatelky, která se snaží vytvořit zdání rozporného skutkového zjištění na základě výroku znalce, který v žádném případě nehodnotil otázku, zda by stěžovatelka musela být taktéž poškozena ohněm, jestliže by poškozenou zapálila.
Nezjištěný přesný způsob provedení trestného činu podle názoru Ústavního soudu nemůže obžalovanou vyvinit ze spáchání skutku samého, jestliže soud nemá pochyb o tom, že skutek byl spáchán a že byl spáchán právě obžalovanou. Formulace "nezjištěným způsobem" proto nezpůsobuje vadnost napadeného rozsudku, a není ji tak možno považovat za důvod porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by šlo v posuzovaném případě o porušení práva na spravedlivé řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, ani o porušení práva na odvolání v trestní věci ve smyslu čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry, které Krajský soud v Ústí nad Labem, Vrchní soud v Praze i Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavní soud tak s ohledem na uvedené skutečnosti návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Vzhledem k tomu, že návrh na zrušení části právního předpisu sdílí osud ústavní stížnosti, nezabýval se Ústavní soud návrhem na zrušení části ustanovení §273 odst. 7 (správně §263 odst. 7) trestního řádu. Pouze pro doplnění Ústavní soud dodává, že v předmětné věci nemohl odvolací soud aplikovat §263 odst. 7 trestního řádu ani nepřímo, neboť použití daného ustanovení by přišlo do úvahy pouze v případě, že by odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a současně by sám ve věci rozhodl rozsudkem. Z tohoto pohledu lze tedy rovněž konstatovat, že by bylo nutno návrh na zrušení části zmíněného ustanovení považovat za návrh podaný osobou k tomu neoprávněnou podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2006
Stanislav Balík
předseda senátu