ECLI:CZ:US:2006:2.US.674.05
sp. zn. II. ÚS 674/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. V. G., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Mrajcou, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem Brno, Vlhká 25, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 8 To 501/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst.2 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. 10. 2004, sp. zn. 12 T 563/2003, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák, a za tyto trestné činy mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu tři let.
V ústavní stížnosti uvedl, že současně s ústavní stížností podal i dovolání k Nejvyššímu soudu.
Z přiloženého stejnopisu dovolání je zřejmé, že dovolání, opřené výslovně o důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř., je obsahově shodné s ústavní stížností, a to i co do poukazu na porušená základní práva. Stěžovatel svůj postup odůvodnil procesní opatrností pro případ, že by dovolací soud konstatoval, že dovolací důvody nebyly od počátku dány, tedy nikoliv z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je nepřípustná. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud v projednávaném případě.
Stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností podle svého tvrzení z důvodu procesní opatrnosti, a tedy i s ohledem na případné zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů však začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, protože pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Podmínkou je pouze to, aby mimořádný opravný prostředek příslušný subjekt uplatnil řádně.
Je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě je ústavní stížnost nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, aniž by její odmítnutí mohlo představovat denegatio iustitie, či tvořit jakoukoliv překážku budoucího postupu stěžovatele a obecných soudů.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2006
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj