ECLI:CZ:US:2006:2.US.687.06
sp. zn. II. ÚS 687/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky N. B., zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2006, č. j. 18 Co 325/2006-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2006, č. j. 18 Co 325/2006-61, bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. listopadu 2005, č. j. 11 C 241/2005-41, jímž byla zamítnuta žaloba matky nezletilé S. B. na povolení obnovy řízení ve věci péče o nezletilou dceru. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro obnovu řízení, neboť důkaz znaleckým posudkem z oboru psychologie, jehož provedení se matka (stěžovatelka) domáhala, nepředstavuje nový důkaz, který nemohl být v původním řízení použit. V daném případě objektivní možnost vypracovat znalecký posudek existovala, tento však vypracován nebyl, neboť soudy obou stupňů považovaly provedené dokazování za postačující pro rozhodnutí věci. Za situace, kdy způsob hodnocení důkazů soudem nelze napadnout žalobou na obnovu řízení a důvodem obnovy řízení nemohou být ani skutečnosti, které nastaly až po skončení původního řízení (vzrůstající věk nezletilé), není dán důvod obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který zakotvuje právo na spravedlivý proces a porušení čl. 14 odst. 4, věta druhá Listiny, který obsahuje zákaz nucení občana k opuštění vlasti. V první části ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje dosavadní průběh řízení a podrobně rozebírá násilnické sklony otce nezletilé. V další části se věnuje pochybením obecných soudů, jak v řízení o povolení obnovy, tak i ve vlastním nalézacím řízení. Pochybení obecných soudů a porušení práva na spravedlivý proces v řízení o povolení obnovy spatřuje stěžovatelka v tom, že soudy nepovažovaly znalecký posudek, vyhotovený po skončení nalézacího řízení, za nový důkaz, který by odůvodňoval vyhovění žalobě na povolení obnovy řízení. Zdůraznila přitom, že v původním řízení důkaz znaleckým posudkem z psychologie ve vztahu k nezletilé vůbec nebyl vyžádán, natož proveden. Vyjádřila přesvědčení, že nelze přičítat k tíži matky, že důkaz znaleckým posudkem nenavrhovala, neboť opatrovnické řízení je ovládáno zásadou oficiality a soud měl sám bez návrhu vyžádat a provést tento důkaz. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení zákazu nucení občana (nezletilé dcery) k opuštění vlasti (čl. 14 odst. 4 Listiny). Tento zákaz znamená, že občan České republiky nemůže být žádným rozhodnutím státu, kam spadá i soudní rozhodnutí, vyhoštěn z České republiky. Přitom z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je povinností všech orgánů veřejné moci interpretovat právo se zřetelem na požadavek ochrany základních práv svobod. Nerespektováním tohoto zákazu jednaly soudy obou stupňů protiústavně. Obecné soudy nevzaly v úvahu, že nezletilá dcera je občankou České republiky a její navrácení do Portugalska znamená uložení povinnosti pobývat mimo území státu, jehož je občankou. Stěžovatelka rovněž podotkla, že tento zákaz je součástí mezinárodních dokumentů (např. čl. 12 a 13 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech; protokol č. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející, nicméně dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Námitky stěžovatelky se týkají dvou okruhů problémů. Jedná se jednak o námitky ve vztahu k porušení práva na spravedlivý proces v řízení o povolení obnovy řízení, jednak o námitky týkající se porušení čl. 14 odst. 4 Listiny, který zakazuje nucení občana k opuštění vlasti. Ústavní soud se mohl zabývat toliko prvním okruhem námitek, neboť napadené rozhodnutí nemá s tvrzeným porušením čl. 14 odst. 4 Listiny žádnou souvislost. Argumentace stěžovatelky ohledně tvrzeného porušení čl. 14 odst. 4 Listiny nemá pro řízení o povolení obnovy řízení žádný význam. Navíc rozhodnutí o svěření nezletilého dítěte do výchovy není rozhodnutím o opuštění státu.
Ústavní soud řešil tedy pouze otázku, zda byl postup obecných soudů, které dospěly k závěru, že znalecký posudek v dané věci není novým důkazem ve smyslu §228 odst. 1 o. s. ř., v souladu s právem na spravedlivý proces. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací konstatovaly, že znalecký posudek není novým důkazem, neboť objektivní možnost vypracovat znalecký posudek v době původního řízení existovala. Znalecký posudek nebyl vypracován i z toho důvodu, že soudy obou stupňů považovaly provedené dokazování za postačující pro rozhodnutí o věci. Takový postup nelze považovat za rozporný s právem na spravedlivý proces. Tím je současně dána odpověď i na námitku stěžovatelky, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou oficiality, když samy neiniciovaly provedení tohoto důkazu. I když stěžovatelka hovoří o zásadě oficiality, zřejmě má na mysli zásadu vyšetřovací, která ovládá nesporné řízení a znamená, že soudy mohou vyvíjet samostatně iniciativu při dokazování nad rámec důkazů navrhovaných účastníky. V žádném případě však tato zásada neznamená, že by soudy musely provádět všechny do úvahy přicházející důkazy a po důkazech pátrat. Důkazní aktivita a tedy povinnost předkládat důkazy leží i nadále především v rukou účastníků řízení. Povinnost soudu provádět i jiné než účastníky navržené důkazy s sebou nese pouze to, že nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní nemůže být účastníku na újmu. Tomu je třeba rozumět tak, že návrh nemůže být zamítnut s odůvodněním, že účastník neunesl důkazní břemeno. Pokud stěžovatelka považovala znalecký posudek za natolik zásadní, mohla jej v původním řízení navrhnout. V tom, že tak neučinila a obecné soudy jeho provedení i při respektování vyšetřovací zásady nepožadovaly, neboť považovaly provedené dokazování pro rozhodnutí ve věci za postačující, nelze spatřovat důvod pro obnovu řízení. Skutečnost, že s jejich hodnocením důkazů stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá důvod pro obnovu řízení a nezakládá ani opodstatněnost ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 29. listopadu 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu