ECLI:CZ:US:2006:2.US.699.06
sp. zn. II. ÚS 699/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem Advokátní kanceláře Poncza, Šrámek, se sídlem Pobialova 10, Ostrava, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 57 Co 477/2005-54, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. října 2006 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku (tedy nikoliv usnesení, jak je uváděno v petitu ústavní stížnosti) Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 57 Co 477/2005-54, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. března 2005, č. j. 23 C 455/2004-40, jímž byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení 2.389.683,82 Kč. Z ústavní stížnosti vyplývá, že tímto rozhodnutím mělo dojít k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje řízení, v němž se domáhal náhrady škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem (průtahy) Okresního soudu v Ostravě, tím, že žalobu podanou dne 30. dubna 1999, kterou se stěžovatel po obchodní společnosti DONTES, s. r. o., domáhal zaplacení 1.090.000 Kč, zaslal k vyjádření protistraně až 16. února 2001, tedy bezmála po dvou letech. Předtím bylo cca 1 rok řešeno zaplacení soudního poplatku stěžovatelem, a poté byl rovněž cca 1 rok řešen návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, a v obou případech stěžovatel využil opravných prostředků. Pro nečinnost uvedené protistrany byl dne 29. března 2001 vydán rozsudek, kterým bylo žalobě zcela vyhověno, avšak stěžovatel byl následně fakticky uspokojen ve svém nároku jen zčásti, protože na uvedenou obchodní společnost byl dne 14. prosince 2001 prohlášen konkurs. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. března 2005, č. j. 23 C 455/2004-40, byla žaloba o náhradu škody za nesprávný úřední postup zamítnuta, a tento rozsudek byl k odvolání stěžovatele potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 57 Co 477/2005-54. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2006, č. j. 25 Cdo 1038/2006-76, zamítnuto. Podle tvrzení stěžovatele se odvolací soud odchýlil od argumentace soudu prvního stupně, a v té souvislosti stěžovatel odkazuje na argumentaci svého odvolání. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že nedošlo k žádným průtahům v řízení tím, že Okresní soud v Ostravě v posuzovaném řízení vyzval protistranu k vyjádření k žalobě až poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření, neboť takový postup vyplývá z povinnosti vyplývající z vnitřního a kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy, podle kterého je spolu s opravným prostředkem nutno předložit soudu vyššího stupně celý spis. Podle stěžovatele však vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy je podzákonným předpisem a soudy jsou při svém rozhodování vázány pouze zákonem. Navíc tento podzákonný předpis stojí v posuzovaném případě v rozporu s povinností dbát rychlé a účinné ochrany účastníků podle §6 občanského soudního řádu a ústavně zaručeného principu vyřizovat věci bez průtahů. Dále stěžovatel namítá, že se obecné soudy nezabývaly průtahy v řízení způsobené odvoláním proti zamítavému rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření. Namítá, že toto rozhodnutí trvalo soudu prvého stupně 17 dnů a následné odvolací řízení bez jeho zavinění trvalo prakticky rok.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti je povinen zkoumat, zda jsou dány podmínky pro její projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno do šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o takovém mimořádném opravném prostředku jen tehdy, byl-li mimořádný opravný prostředek odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhodoval. Z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, které stěžovatel k ústavní stížnosti připojil, vyplývá, že jako otázku zásadního právního významu posuzoval vztah délky části řízení (odvolacího řízení o odvolání proti usnesení o předběžném opatření) k celému řízení. Uvážil, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, jestliže je významné nejen pro věc samu, ale současně má zásadní význam z hlediska svého obecného dopadu do poměru sporů jiných. Uzavřel, že při řešení otázky existence průtahů má zásadní význam posouzení řízení jako celku. Z těchto zásad vycházely soudy obou stupňů, a proto dovolací soud neshledal důvod pro přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Protože se tedy Nejvyšší soud přípustností dovolání závisející na jeho uvážení zabýval a dovolání neodmítl proto, že by byl uplatněn důvod, který by přípustnost dovolání ani nemohl založit, posoudil Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako včas podanou.
Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti dovodil, že zásadně nevstupuje do ústavně zakotvené rozhodovací pravomoci obecných soudu, a to i kdyby s jejich právními závěry nesouhlasil, pokud rozhodnutí obecných soudů nepředstavuje porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že se obecné soudy důsledně a pečlivě zabývaly žalobou stěžovatele a jeho argumentací, že byly v řízení vedením Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 80 C 155/99 průtahy. Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele o tom, že se obecné soudy rozcházejí ve své argumentaci k tomuto žalobnímu tvrzení a z něj vyplývajícího nároku. Naopak oba tyto soudy shodně konstatují, že uvedený soud v daném řízení žádné průtahy nezpůsobil, a své závěry opřely o detailní rozbor tohoto řízení a zejména úkonů tohoto soudu a stěžovatele v něm. K námitce irelevantnosti kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy vzhledem k povinnostem vyplývajícím pro soudy v řízení ze zákona a z ústavního pořádku lze obecně uvést, že právní řád České republiky stojí na hierarchii právních předpisů, na jejímž vrcholu stojí Ústava České republiky a na opačném konci podzákonné předpisy. Tato hierarchie má svůj význam, a to mimo jiné s ohledem na čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, z nějž plyne pro stát povinnost upravit svůj právní řád tak, aby byl postup jeho orgánů v jakékoliv situaci předvídatelný. Je přitom logické, že principy a práva a povinnosti orgánů veřejné moci jsou a musí v přiměřené míře být konkretizovány jak na zákonné, tak na podzákonné úrovni, aby mohl být tento systém řádně funkční. Lze považovat za ústavně souladné, pokud způsob vedení soudních spisů nestanoví přímo zákon, ale na jeho základě podzákonné předpisy. Konkrétně ve vztahu k posuzovanému případu je zřejmé, že pokud měl odvolací soud ústavně souladným způsobem rozhodnout o odvolání, pak musel mít k dispozici všechny relevantní skutečnosti, které se nacházely v soudním spise. Odvolací soud tedy z povahy věci musel ke svému rozhodnutí mít k dispozici soudní spis, ať už by to podzákonný předpis stanovil či nikoliv. Lze v tom v určitém slova smyslu spatřovat tutéž zásadu edikční povinnosti, která je obsažena v §128 občanského soudního řádu. Pokud tedy po dobu řízení o dovolání měl v souladu s podzákonným předpisem soudní spis k dispozici odvolací soud, a soud prvého stupně v důsledku toho nemohl činit žádné procesní úkony, nelze to považovat za průtah v řízení, natož za průtah v řízení jdoucí k tíži soudu prvého stupně. Pokud by totiž tato argumentace stěžovatele byla dovedena ad absurdum, tak by se množství procesních úkonů a postupů obecných soudů vyplývajících z provázanosti justičního systému, a v konečném důsledku i z ústavního systému státu jako takového, dalo považovat za průtahy v řízení. To však zcela zjevně neodpovídá smyslu a podstatě základního práva na projednání věci bez průtahů. Pokud se týká absence odůvodnění ve vztahu k průtahům způsobeným Krajským soudem v Ostravě v řízení o odvolání proti rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření lze uvést, že námitka v tomto směru je rovněž zjevně neopodstatněná. Jak bylo výše uvedeno, domáhal se stěžovatel náhrady škody z důvodu průtahů způsobených Okresním soudem v Ostravě. Takto obsahově vymezil svoji žalobu a této linie se důsledně držel i v odvolání. Nelze tedy považovat za opomenutí soudů prvého a druhého stupně, pokud se nevypořádaly s tímto argumentem, který byl uplatněn až v dovolání a následně v ústavní stížnosti. Obecné soudy se v tomto ohledu totiž důsledně řídily zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest, která ovládá český proces a je ústavně souladná.
Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu