ECLI:CZ:US:2006:2.US.71.05
sp. zn. II. ÚS 71/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, se sídlem Národní 25, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004 ve věci sp. zn. 8 Tdo 1120/2004, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2004 ve věci sp. zn. 7 To 571/2003 a proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 4. 9. 2003 ve věci sp. zn. 3 T 61/2003, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ve svém návrhu stěžovatel napadá rubrikovaná rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že před obecnými soudy došlo v trestním řízení k neoprávněnému zásahu do jeho ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a domáhá se zrušení napadených rozhodnutí.
Stěžovatel jako jednatel společnosti Arcibiskupské sklepy Kroměříž s. r. o. užíval pro označení vlastních výrobků (vín) uváděných do oběhu etikety s nápisem Arcibiskupské sklepy Kroměříž a s grafickým vyobrazením erbu. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži byl stěžovatel uznán vinným trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu. Okresní soud v Kroměříži shledal, že stěžovatel uvedl do oběhu výrobky označované etiketou se snadno zaměnitelnou registrovanou ochrannou známkou společnosti Arcibiskupské vinné sklepy Kroměříž s. r. o. a dále neoprávněně užíval firmu (dříve obchodní jméno) Arcibiskupské sklepy Kroměříž s. r. o., které bylo taktéž snadno zaměnitelné, a to s firmou společnosti Arcibiskupské vinné sklepy Kroměříž s. r. o., kdy tato společnost měla k firmě přednostní právo. Za tyto trestné činy byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Proti rozsudku okresního soudu stěžovatel podal odvolání, na jehož základě Krajský soud v Brně zrušil pouze výrok o trestu a způsobu jeho výkonu. Stěžovatel byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15ti měsíců.
Stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo pro neopodstatněnost odmítnuto.
Po posouzení věci Ústavní soud dospěl k názoru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud považuje za důležité zdůraznit, že není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž tvoří samostatnou soudní soustavu, v jejímž rámci je povolán k přezkumu ústavnosti. To, že je Ústavní soud označen za soudní orgán, neznamená, že je dalším soudem, jenž objasňuje a rozhoduje dle jednoduchých zákonů skutkové a právní aspekty věci, ale že při své činnosti využívá metody vlastní soudnictví. Míra hodnocení aktů veřejné moci je podmíněna toliko šíří norem ústavního pořádku a nikoliv celou šíří jednoduchého práva. Ústavní soud nepřehodnocuje závěry obecných soudů; k tomu je povolán jedině v případě existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež byly na základě těchto zjištění učiněny. K zásahu je Ústavní soud povolán rovněž tehdy, když by postup orgánů veřejné moci přímo zasahoval do práv bezprostředně garantovaných normami ústavního pořádku.
S ohledem na tuto charakteristiku postavení a činnosti se Ústavní soud zaměřil na posouzení, zda postup obecných soudů nevybočil z rámce ústavního pořádku a zda stěžovatel nebyl dotčen na svých základních právech a svobodách, jak tvrdí.
Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo jeho právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost dle čl. 26 odst. 1 Listiny. Má za to, že obecné soudy nesprávnou a příliš extenzivní interpretací ustanovení §10 obchodního zákoníku zasáhly do jeho ústavně garantovaného práva na svobodu podnikání tím, že si nemohl svobodně zvolit firmy pro svou obchodní společnost a ohledně nutnosti změny firmy mu byla uložena povinnost, která nenachází oporu v zákoně.
Ústavní soud konstatuje, že práva zaručená čl. 26 Listiny lze - s ohledem na čl. 41 odst.1 Listiny - realizovat pouze v mezích, které stanoví zákon. Zákonná ustanovení jednoduchého práva ovšem zakotvují nejen oprávnění, ale i omezení, limity týkající se tvorby a užívání firmy. V obecné rovině právní institut firmy upravuje obchodní zákoník, z jehož interpretace vyplývají požadavky kladené na vytváření firmy. Libovůle stěžovatele ve tvorbě firmy je omezena v několika směrech. Stěžovatel obecným soudům vytýká přílišnou extenzivní interpretaci těchto zákonných ustanovení.
Jedním z obecných požadavků, jež se firmy týkají, je nezaměnitelnost s jinou již existující firmou. Termín nezaměnitelnost je relativně neurčitým termínem, subjektivně se tedy může stěžovatel domnívat, že jím zvolená firma je nezaměnitelná s jinou, objektivně tomu tak však být nemusí. Proto jediným, kdo je povolán autoritativně tuto spornou otázku řešit, je soud, a to v měřítku objektivní zaměnitelnosti. Soud své závěry odvíjí od skutečnosti, jaký celkový dojem firma vytváří s ohledem na průměrného spotřebitele. Danou otázku soudy posuzují individuálně, vždy s ohledem na specifika konkrétního případu. V případě pozitivního zjištění je obecný soud oprávněn uložit povinnost, mimo jiné uložit i změnu firmy v takovém rozsahu, aby její znění nebylo zaměnitelné s jinou, požívající právo přednosti.
Posouzením dané věci z občanskoprávního hlediska - a to i s ohledem na stěžovatelem namítaná dotčení ústavně garantovaných práv - se Ústavní soud již zabýval v usnesení ze dne 23. 9. 2005 ve věci sp. zn. III. ÚS 137/2005, ve které byl stěžovatel rovněž účastníkem. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů vybočení ze zákonného, resp. ústavního rámce.
Posouzení trestněprávní stránky případu se odvíjí od občanskoprávní podstaty věci, jejíž kvalifikaci Ústavní soud z pohledu mezí své pravomoci plně akceptoval. V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel nenamítá žádné okolnosti, jež by se týkaly specifického pochybení spojeného s trestním řízením, které proti němu bylo vedeno. Podstata argumentace je shodná s tvrzeními, jež stěžovatel učinil ve shora uvedeném řízení před Ústavním soudem. Dle názoru Ústavního soudu bylo v trestních rozhodnutích dostatečně určitě a jednoznačně odůvodněno naplnění skutkové podstaty trestného činu, jenž byl stěžovateli kladen za vinu. Právní kvalifikaci skutku považuje Ústavní soud za plně akceptovatelnou a v proběhnuvším řízení ani neshledal jiný rozpor s jinými, stěžovatelem neuplatněnými ústavními garancemi.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2006
Stanislav Balík
předseda senátu