ECLI:CZ:US:2006:2.US.721.05.1
sp. zn. II. ÚS 721/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelky V. V., zastoupené Mgr. Václavem Hajšmanem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 9, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 13 Co 285/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, a to s odkazem na údajné porušení čl. 90 Ústavy, čl. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 28 C 172/2004, z něhož zjistil následující:
Žalobce město Plzeň se po stěžovatelce domáhal zaplacení částky 5.370,- Kč s příslušenstvím, jakožto dlužné částky za nájemné a zálohy na služby spojené s užíváním bytu, který je ve vlastnictví žalobce za rok 2002. Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 3. 2. 2005, čj. 28 C 172/2004-92, žalobě vyhověl a stěžovatelce též uložil zaplatit žalobci a státu náklady řízení. Z odůvodnění plyne, že stěžovatelka byla nájemkyní v rozhodnutí specifikovaného bytu, který je ve vlastnictví žalobce a z tohoto titulu mu byla povinna platit nájemné a služby spojené s jeho užíváním. Mezi účastníky byla sporná správnost vyúčtování za rok 2002. Stěžovatelka tvrdila, že v bytě se zdržovaly jen tři osoby, na rozdíl od tvrzení žalobce, dle něhož se v bytě zdržovalo osob pět. Posledně uvedené tvrzení bylo dle názoru soudu v řízení prokázáno a s ohledem na to pak rozhodl, že stěžovatelka dluží požadovanou částku.
V průběhu odvolacího řízení, vedeného k odvolání stěžovatelky, vzal žalobce svou žalobu co do částky 5.370,- Kč zpět s tím, že stěžovatelka dluh uhradila (nikoli však poplatky z prodlení a náklady řízení). Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 9. 2005, čj. 13 Co 285/2005-132, rozhodnutí soudu prvého stupně ve výroku, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci částku 5.370,- Kč zrušil a řízení v této části zastavil. Dále pak potvrdil prvostupňové rozhodnutí ve výroku ohledně příslušenství k žalované částce a znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že neshledal závažné okolnosti, odůvodňující nesouhlas stěžovatelky s návrhem na zpětvzetí žaloby, a proto postupoval v souladu s §222a o.s.ř. Ve zbývající části pak neshledal odvolání stěžovatelky důvodným. Konstatoval, že stěžovatelka jistinu uhradila, a pohledávka žalobce tak zanikla splněním bez ohledu na pohnutky, které stěžovatelku k zaplacení vedly. Řízení bylo v příslušné části zastaveno a soud se proto může zabývat pouze tím, v jaké době byla stěžovatelka v prodlení s placením dluhu a zda je příslušenství požadováno ve správné výši. V tomto bodě pak shledal rozsudek prvého stupně správným.
Stěžovatelka napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že vyhověl návrhu na zastavení řízení přesto, že s tím stěžovatelka z vážných důvodů nesouhlasila. Upozorňuje, že k zaplacení žalované částky byla de facto donucena, aby neztratila právo odkoupit byt (žalobce nabídl stěžovatelce byt, jehož byla nájemkyní, k odkupu s podmínkou úhrady dluhů a uskutečnění prodeje do konkrétního data; žalobce dle tvrzení stěžovatelky nechtěl čekat do pravomocného rozhodnutí sporu). Rozhodnutí je dle ní dále v rozporu s hmotným právem. Aby pohledávka mohla být uhrazena, musela dříve existovat, což však soud nezkoumal. Vyšel z pouhého tvrzení žalobce, čímž mezi stranami vytvořil nerovnost. Přiznal žalobci příslušenství pohledávky, aniž zkoumal, zda pohledávka existuje. Příslušenství sice sleduje osud pohledávky, to však platí pouze za předpokladu, že pohledávka existuje. Soud přitom vyšel z pouhého tvrzení žalobce o existenci pohledávky, ačkoli může vzít za prokázané pouze skutečnosti vyplývající z dokazování. Rozhodnutí odvolacího soudu vzhledem k tomu označuje jako překvapivé, nesoucí znaky libovůle. Stěžovatelka se dále cítí být poškozena i v tom směru, že soud svým rozhodnutím založil překážku věci rozsouzené a ona se tak nemůže domáhat vydání bezdůvodného obohacení. Rozhodnutím soudu došlo konečně i k porušení vlastnického práva stěžovatelky, když byla zavázána k plnění, k němuž nebyla povinna.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Stěžovatelka primárně zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení řízení. Odvolací soud postupoval dle ustanovení §222a odst. 1 a 2 o.s.ř. , dle něhož, vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to neplatí, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn, anebo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení. Zabýval se proto závažností důvodů, pro které stěžovatelka se zpětvzetím žaloby nesouhlasila a dospěl k závěru, že za situace, kdy jde o sporné řízení, v němž bylo prvostupňovým rozhodnutím vyhověno žalobci a žalovaná poté zaplatila, není její nesouhlas, bez ohledu na pohnutky k zaplacení žalované částky, relevantní. Uvedený závěr neshledává Ústavní soud za ústavně nonkonformní. Je především na zvážení obecného soudu, který o zpětvzetí žaloby a zastavení řízení rozhoduje, aby závažnost důvodů nesouhlasu jiného účastníka, posoudil. V projednávaném případě tak odvolací soud učinil zjevně v souladu se stávající judikaturou a svůj závěr náležitě odůvodnil. Ani Ústavní soud se nedomnívá, že by situace, v níž se stěžovatelka ocitla, mohla být oním závažným důvodem ve smyslu citovaného ustanovení. Stěžovatelka nebyla nucena dlužnou částku zaplatit. Byla-li přesvědčena, že žaloba není v této části důvodná, mohla i nadále vést řízení. Fakt, že není zaplacena pohledávka, o jejíž existenci není pravomocně rozhodnuto, by pak nebyl relevantní důvodem pro ztrátu práva na převod bytu do osobního vlastnictví. Ochranu svých práv proto měla realizovat v tomto směru. Pokud se však za dané situace rozhodla dlužnou částku zaplatit, musela být srozuměna i s procesními následky takového kroku (a to tím spíš, že byla v dané věci právně zastoupena). Rozhodnutí odvolacího soudu nelze označit za libovolné či překvapivé, neboť rozhodná skutečnost pro rozhodnutí odvolacího soudu, tedy fakt, že dlužnou částku zaplatila, byla stěžovatelce známa a k návrhu na zpětvzetí žaloby měla právo se vyjádřit, čehož též využila.
Ve světle výše uvedeného se pak i další námitky stěžovatelky jeví nedůvodnými. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka žalovanou částku, kterou dle rozhodnutí soudu prvého stupně měla zaplatit, zaplatila a z tohoto důvodu bylo řízení v příslušné části zastaveno, odvolací soud neměl z hlediska procesního prostor pro dokazování toho, zda zaplacený dluh skutečně existoval. Jak správně uvedl, mohl pouze zkoumat, zda byla stěžovatelka s plněním v prodlení, od jaké doby a v jaké výši vznikl žalobci nárok na úroky z prodlení.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý proces je subjektivním právem každého jednotlivce vůči státu jako povinnému subjektu na poskytnutí náležité právní ochrany tomu, kdo se jí dovolává. Je to samostatné subjektivní veřejné právo vůči státu na poskytnutí právní ochrany v takovém procesu, který maximálně garantuje spravedlivý výsledek, nikoli příznivý výsledek. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry odvolacího soud neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ze stejných důvodů nelze dospět ani k závěru, že by bylo napadeným rozhodnutím dotčeno vlastnické právo stěžovatelky. Taktéž namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR neobstojí, neboť ten je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková