ECLI:CZ:US:2006:2.US.732.05.1
sp. zn. II. ÚS 732/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti S. H., zastoupeného Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem, se sídlem Božanovská 2098, Praha, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2005, sp. zn. 1 To 43/2005, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2005, sp. zn. Nt 449/2004, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze, a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Řízení se přerušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 29. 12. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2005, sp. zn. Nt 449/2004, kterým nebyla přijata jeho nabídka peněžité záruky ve výši 100.000 Kč, nebyla přijata nabídka jeho písemného slibu, a byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2005, sp. zn. 1 To 43/2005, kterým byla jeho stížnost zamítnuta. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. Nt 449/2004, Ústavní soud zjistil, že Úřední soud v Hofu (Spolková republika Německo) vydal na stěžovatele dne 8. 11. 2004 pod sp. zn. 1 Gs 1914/04 příkaz k zatčení. Důvodem bylo obvinění, že měl v devíti případech úplatně napomoci jiným cizincům, aby v rozporu se zákonem přicestovali v období od srpna 2003 do srpna 2004 na území Spolkové republiky Německo, a to ku prospěchu více cizinců a jako člen organizované skupiny, a ve dvou případech se o totéž jednání v téže době měl pokusit. Tím se měl dopustit trestného činu podle §92 odst. 1 číslo 1, číslo 6, §92a odst. 1 číslo 1, číslo 2, §92a odst. 3, a §92b odst. 1 cizineckého zákona Spolkové republiky Německo, a podle §22, §23, §53 trestního zákona Spolkové republiky Německo. Byl u něj shledán útěkový důvod vazby.
Na základě tohoto příkazu k zatčení byl stěžovatel od 27. 12. 2004 omezen na svobodě a usnesením předsedkyně senátu Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2004, č. j. Nt 449/2004-23, byl vzat do předběžné vazby. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2005, č. j. 1 To 3/2005-97, byla jeho stížnost jako nedůvodná zamítnuta. Přípisem ze dne 14. 3. 2005 stěžovatel souhlasil se svým vydáním k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo a tentýž souhlas zopakoval i při svém výslechu, konaném u Městského soudu v Praze dne 22. 4. 2005, kdy bylo poté usnesením, č. j. Nt 449/2004-217, rozhodnuto o přeměně vazby předběžné na vazbu vydávací. Dne 29. 4. 2005 navrhla státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, aby ministr spravedlnosti povolil vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo.
Rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne ze dne 12. 5. 2005, č. j. 2352/2004-MO-M/13, bylo jednak povoleno vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo, a současně byla realizace vydání odložena do doby skončení trestního řízení, které je proti němu vedeno u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 6 T 93/2003, resp. do doby po skončení případného výkonu trestu odnětí svobody. O tomto rozhodnutí byl Městský soud informován přípisem Ministerstva spravedlnosti doručeným dne 17. 5. 2005. Přípisem, doručeným dne 11. 8. 2005, byl Městský soud v Praze informován o tom, že rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 12. 5. 2005 bylo nahrazeno rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 5. 8. 2005, č. j. 2352/2004-MO-M/25, když změna spočívala v úpravě spisové značky řízení, vedeného u Okresního soudu v Děčíně na sp. zn. 6 T 93/2002. Telefaxem doručeným dne 19. 9. 2005 byl konečně Městský soud v Praze informován o tom, že rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 5. 8. 2005 bylo nahrazeno rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 12. 9. 2005, č. j. 3352/2004-MO-M/31, jímž bylo odložení realizace vydání rozšířeno o dobu do skončení řízení vedeného Policií České republiky, Službou kriminální policie a vyšetřování, útvarem pro odhalování organizovaného zločinu pod ČTS: ÚOOZ-148/V7-2003-E2, resp. do doby po skončení případného výkonu trestu odnětí svobody.
Podáním ze dne 15. 6. 2005 požádal stěžovatel o propuštění z vydávací vazby, a přitom nabídl peněžitou záruku ve výši 100.000 Kč a písemný slib. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2005, č. j. Nt 449/2004-264, nebyla přijata nabídka peněžité záruky a nabídka písemného slibu a návrh na propuštění z vydávací vazby byl zamítnut. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2005, č. j. 1 To 43/2005-282, byla stížnost stěžovatele jako nedůvodná zamítnuta.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že v řízení vedeném Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 6 T 93/2002, dochází k průtahům, a na to, že v této věci figuruje 13 spoluobžalovaných a konečné rozhodnutí lze tedy očekávat spíše v horizontu let. Ohledně nově zahájeného trestního stíhání namítá, že ohledně osmi z devíti vytýkaných skutků je stíhán ve Spolkové republice Německo v řízení, pro něž se nachází ve vydávací vazbě. Obává se proto, že může být na území obou států souběžně odsouzen pro identickou trestnou činnost. Toto trestní stíhání přitom mělo být zahájeno "jen pro jistotu", kdyby trestní stíhání ve Spolkové republice Německo bylo zmařeno. Zároveň je toho názoru, že od zahájení posledního trestního stíhání pominuly důvody vydávací vazby a paradoxně orgány Spolkové republiky Německo čekají na jeho vydání a orgány činné v trestním řízení čekají na ukončení trestního stíhání ve Spolkové republice Německo. Stěžovatel se tak již déle než rok nachází ve vazbě, aniž by v jeho řízeních nastal jakýkoliv pokrok. Setrváváním ve vydávací vazbě je mu znemožňována obhajoba v trestním řízení vedeném proti němu ve Spolkové republice Německo, přestože právě pro možnost jejího efektivního vykonávání souhlasil se svým vydáním. K samotné obavě z útěku uvádí, že se před několika lety oženil s občankou České republiky, se kterou má nyní čtyřletou dceru, o kterou se řádně stará a nemá v úmyslu Českou republiku opustit. Přitom řízení před Okresním soudem v Děčíně probíhá již několik let, aniž by se pokusil kvůli tomu utéci.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Má zato, že vzhledem k závažnosti trestní věci, pro kterou Spolková republika Německo o vydání žádá, je nepochybně dána obavou z útěku a tím i ze zmaření vydání. Upozorňuje, že stěžovatel s vydáním souhlasil a práva podat stížnost proti rozhodnutí o přeměně vazby předběžné na vydávací se výslovně vzdal. Pokud stěžovatel neobdržel rozhodnutí ministra spravedlnosti, kterým bylo povoleno vydání, je třeba se obrátit přímo na Ministerstvo spravedlnosti.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Vrchní soud v Praze a Městské státní zastupitelství v Praze na výzvu k vyjádření nijak nereagovaly.
V replice stěžovatel zdůraznil, že je policejním orgánem stíhán pro identickou činnost, pro kterou se nachází ve vydávací vazbě. V té souvislosti opakovaně bezvýsledně žádal, aby proti němu policejní orgán zahájil trestní stíhání i pro další skutky, pro které je stíhán rovněž ve Spolkové republice Německo. Domnívá se, že vydávací vazba ve skutečnosti nahrazuje vazbu vyšetřovací, pro kterou však není žádný zákonný důvod, neboť vazba trvá již více než šestnáct měsíců.
II. senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že neexistuje důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti podle §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s odkladem svého vydání k trestnímu stíhání, o kterém podle §400 odst. 1 trestního řádu rozhodl ministr spravedlnosti. Ministr spravedlnosti je formálně součástí moci výkonné, tedy zcela vně moci soudní, aniž by v jeho pozici bylo možné shledat nezbytné materiální podmínky soudního orgánu. Obecné soudy přitom podle tohoto a navazujících ustanovení trestního řádu nemohou zkoumat oprávněnost trvání omezení osobní svobody vydávací vazbou z hlediska existence a trvání důvodů pro odklad provedení vydání. V neposlední řadě není v podústavním právu obecně u vydávací vazby, tedy ani v případě odložení vydání, stanovena maximální možná délka trvání této vazby, jako je tomu v případě vazby podle §67 a násl. trestního řádu. II. senát Ústavního soudu proto dospěl k závěru, že ustanovení §400 odst. 1 trestního řádu evidentně stojí v rozporu s čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny, resp. čl. 5 odst. 1 písm. c) a odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a nelze jej ústavně souladným způsobem vyložit.
Proto II. senát Ústavního soudu přerušil řízení o ústavní stížnosti podle §78 odst. 2 zákona, a současně tím podal návrh na zrušení §400 odst. 1 trestního řádu podle §64 odst. 1 písm. c) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu