ECLI:CZ:US:2006:2.US.89.06
sp. zn. II. ÚS 89/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti PhDr. A. Š., zastoupeného Mgr. Jindřichem Vítkem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Nad Petruskou 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2003, sp. zn. 42 Cm 17/2002, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 14 Cmo 369/2003 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 1352/2004, a návrhu na odložení vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě na určení, že je společníkem obchodní společnosti Křoviny, s.r.o. s obchodním podílem ve specifikované výši, nabytým dědictvím.
Stěžovatel jednak nesouhlasí se závěry soudů, odůvodňujícími zamítnutí jeho žaloby a dále namítá, že mu byla při řízení u odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem, přičemž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně na základě jiných právních závěrů.
Uvádí, že jeho právní zástupce se včas a řádně omluvil z jednání u odvolacího soudu z důvodu nemoci a požádal o odročení jednání, které se mělo konat dne 18. 11. 2003. Vzhledem tomu, že stěžovatel kopii omluvy zaslal i protistraně, nikdo z účastníků řízení se k jednání odvolacího soudu nedostavil a soud jednal v jejich nepřítomnosti. Jak je zřejmé z potvrzení vrchního soudu, omluva právního zástupce patrně nebyla doručena z podatelny soudu příslušnému senátu.
Stěžovatel proto podal žalobu pro zmatečnost, a to důvodů uvedených v §229 odst. 3 o.s.ř., neboť mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Ústavní stížnost podává stěžovatel z důvodu procesní opatrnosti.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud zdůrazňuje, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.
Z ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností i žalobu pro zmatečnost, přičemž podstata argumentace ústavní stížnosti je totožná s argumentací žaloby pro zmatečnost, tj. odnětí možnosti jednat před odvolacím soudem (v důsledku čehož byl přijat dle stěžovatele ústavně nesouladný právní závěr).
Žaloba pro zmatečnost je procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek a má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu §229 odst. 3 o.s.ř. napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že ze strany odvolacího soudu došlo právě k pochybení, které zakládá možnost domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost, nezbylo Ústavnímu soudu než posoudit ústavní stížnost jako nepřípustnou.
V případě, že stěžovatel s žalobou pro zmatečnost neuspěje bude mít možnost podat (za splnění podmínek daných zákonem o Ústavním soudu) novou ústavní stížnost. Podmínkou je pouze to, aby mimořádný opravný prostředek uplatnil řádně.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh nepřípustný. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud již nemohl zabývat návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2006
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj