ECLI:CZ:US:2006:2.US.92.06
sp. zn. II. ÚS 92/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti D. P., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2003 sp. zn. 11 Co 162/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 25/04 ze dne 1. 12. 2005 a návrhu na zrušení ustanovení §30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4 a čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 11 Co 162/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 25/04 a navrhuje zrušení ustanovení §30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu).
V ústavní stížnosti jednak vyjadřuje nesouhlas s právními závěry vyslovenými v shora uvedeném rozsudku Krajského soudu v Plzni a dále nesouhlasí s tím, že jeho ústavní stížnost podaná proti tomuto rozhodnutí a vedená pod sp. zn. IV. ÚS 25/04 byla v podstatě odmítnuta pro jedinou vadu, a to nedostatek právního zastoupení (ostatní vady návrhu nemohl stěžovatel vzhledem k obecnému poučení odstranit).
Ústavní soud ověřil, že usnesením IV. senátu Ústavního soudu byl dne 1. 12. 2005, pod sp.zn. IV. ÚS 25/04, z důvodu neodstranění vad podání odmítnut podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrh stěžovatele, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 11 Co 162/2002, přičemž stěžovatel byl poučen, že proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
Ústavní soud má Ústavou ČR (čl. 87) a zákonem o Ústavním soudu přesně vymezené pravomoci a působnost, které nemůže překračovat. Mezi jeho oprávnění nepatří rozhodovat o opravných prostředcích obecně a tím spíše není oprávněn rozhodovat o opravných prostředcích proti svým vlastním rozhodnutím. Řízení před Ústavním soudem ČR je totiž v důsledku koncentrovaného a specializovaného modelu ústavního soudnictví řízením jednoinstančním a rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná. Z výše uvedeného logicky vyplývá, že není možné napadnout novou ústavní stížností již vydané rozhodnutí Ústavního soudu. Zákon o Ústavním soudu pak výslovně v §43 odst. 3 stanoví, že podání opravného prostředku proti usnesení Ústavního soudu o odmítnutí návrhu není přípustné, na což byl stěžovatel upozorněn.
Stěžovatelův právní názor, opírající se o nesprávnou interpretaci zákona o Ústavním soudu, případně o nesouhlas s jeho platným zněním, na této skutečnosti nemůže nic změnit a jeho návrh je třeba hodnotit jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Ve vztahu k ústavní stížnosti proti opětovně napadenému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 11 Co 162/2002, se pak jedná o návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho projednání zákonem (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Návrhem stěžovatele na zrušení ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, se Ústavní soud nemohl zabývat již s ohledem na to, že samotná ústavní stížnost není věcného projednání schopná, čímž odpadá současně i základní podmínka možnosti projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení.
Vzhledem k tomu, že navrhovatel opakovaně podává (v souvislosti s návrhem na zrušení rozhodnutí Ústavního soudu) obdobný návrh na zrušení ustanovení §30 zákona o Ústavním soudu, je zřejmé, že se tak svým návrhem v podstatě domáhá zásadní změny tohoto zákona, a to cestou návrhu na zrušení shora uvedeného ustanovení. Jeho podání lze proto chápat nikoliv jen jako akcesorický návrh na zrušení části zákona ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu, nýbrž o přímý návrh na zrušení právního předpisu, k jehož podání však fyzická osoba legitimována není (srov. §64 zákona o Ústavním soudu ).
Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem, a pokud jde o návrh na zrušení části právního předpisu dle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. b) a d) zákona o Ústavním soudu, aniž považoval za účelné vyzývat stěžovatele k odstranění vad podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Brně dne 8. března 2006
Stanislav Balík
ředseda senátu