ECLI:CZ:US:2006:2.US.94.06
sp. zn. II. ÚS 94/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudců Dagmar Lastovecké a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky, Třinecké železárny, a. s., se sídlem, v Třinci - Staré Město, PSČ 739 70, Průmyslová 1000, IČ 18 05 06 46, zastoupené JUDr. Stanislavem Kadlubiecem, advokátem se sídlem v Třinci - Staré Město, PSČ 739 61, Husova 401, proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku -Místku ze dne 20. července 2004, č. j. 29 E 1341/2001-45a) a usnesení Krajského soudu v Ostravě, č. j. 9 Co 741/2005-62, ze dne 31. října 2005 za účasti Okresního soudu ve Frýdku - Místku a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 4 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o výkon rozhodnutí prodejem podniku povinného (PROFAS, s. r. o.) zahájeného na návrh oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení. Do tohoto řízení stěžovatelka přihlásila, coby věřitel povinného, svou pohledávku v souladu s ust. §338s odst. 1 a 2 o. s. ř. Výkon rozhodnutí však byl pro nemajetnost povinného zastaven a soud prvního stupně stížností napadeným usnesením uložil oprávněnému a stěžovateli, coby věřiteli povinného, společnou a nerozdílnou povinnost k úhradě odměny a náhradě hotových výdajů správce podniku. Toto rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno i usnesením odvolacího soudu. Stěžovatel především namítá, že mu stížností napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně byla uložena platební povinnost, ačkoliv mu jinak nebyla dána možnost se nijak vyjádřit ke skutečnostem, na jejichž základě mu byla platební povinnost uložena. Tomuto oprávnění přitom dle ní nemohlo bránit ani to, že podle ust. §255 odst. 1 o. s. ř. není účastníkem řízení o výkon rozhodnutí (tím jsou podle tohoto ustanovení pouze oprávněný a povinný). Stěžovatelka poukazuje dále na skutečnost, že věřitel povinného není ani osobou, jíž se doručuje zpráva o výkonu funkce správce podniku obsahující vyúčtování odměny a hotových výdajů správce, nemá tedy možnost (na rozdíl od oprávněného) si důvodnost účtovaných nákladů ověřit a ani se proti zprávě procesními prostředky případně bránit. Stěžovatelka v té souvislosti poukazuje na závěry Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 336/05, které jsou dle ní aplikovatelné i v tomto případě.
Stěžovatelka se dále domnívá, že jí byla společně s oprávněným uložena platební povinnost, ačkoliv pro to nebyly splněny podmínky stanovené zákonem, neboť k zastavení výkonu rozhodnutí nedošlo z důvodu zapříčiněného stěžovatelem či z důvodu, který by i jinak bylo možno k tíži stěžovatelky ve smyslu ust. §338o odst. 4 o. s. ř. přičítat. Stěžovatelka má za to, že rozhodujícími zde musí být
procesní důvody zastavení výkonu rozhodnutí, tedy z jejího hlediska posouzení jejího případného procesního zavinění zastavení výkonurozhodnutí v dané věci. Pokud však obecné soudy stěžovatelce vytýkaly, že své právo podle ust. §338s. o. s. ř uplatnila v době nepříznivé majetkové situace povinného, a výlučně o tuto skutečnost opíraly své rozhodnutí o uložení uvedené platební povinnosti, pak byť by nepříznivá majetková situace povinného byla stěžovatelce známa, nebyla, a ani nemohla být, dle stěžovatelky důvodem zastavení výkonu rozhodnutí prodejem podniku za situace, kdy tento výkon rozhodnutí byl nařízen na základě jiných skutečností než procesního úkonu stěžovatelky a byl i z jiných důvodů zastaven. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby ústavní stížností napadená rozhodnutí byla zrušena. Stěžovatelka zároveň navrhla, aby Ústavní soud dle ust. §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vykonatelnost napadených usnesení odložil do doby, než bude o podané ústavní stížnosti rozhodnuto.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 29 E 1341/2001, z nějž zjistil, že k návrhu oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení ve Frýdku Místku ze dne 21. prosince 2001 nařídil Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 11. března 2002, č. j. 29 E 1341/2001-8a), výkon rozhodnutí prodejem podniku pro vymožení pohledávky oprávněného v celkové výši 773.176,- Kč a ustanovil správcem podniku Ing. I. S.. Usnesení nabylo právní moci dne 13. června 2002. Podáním ze dne 11. prosince 2002 navrhl správce podniku zrušení rozhodnutí prodeje podniku s odůvodněním, že nebyl shledán žádný majetek, který by bylo možné zpeněžit. Dne 24. června 2003 přihlásila stěžovatelka do řízení dle ust. §338s svou pohledávku
ve výši 2.203,50 Kč spolu s vyčísleným příslušenstvím a náklady řízení. Usnesením ze dne 7. října 2003 č. j. 29 E 1341/2001-30a) exekuční soud výkon rozhodnutí zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Jako důvod zastavení řízení uvedl, že z obsahu zprávy o ceně podniku vyhotovené správcem bylo zjištěno, že majetek podniku není žádný, tedy ve smyslu ust. §338n odst. 6 o. s. ř. cena věcí, práv a jiných majetkových hodnot patřících k podniku spolu s peněžními prostředky v hotovosti a uloženými na účtu nepřesahuje výši splatných peněžitých závazků patřících k podniku, pohledávek oprávněného a dalších oprávněných, předpokládaných nákladů prodeje, odměnu a hotové výdaje správce. Usnesením ze dne 27. dubna 2004 č. j. 29 E 1341/2001-41a) soud schválil konečnou zprávu správce podniku (jíž mu tento předložil dne 1. března 2004) a zprostil jej jeho funkce, odměnu správce podniku určil částkou 3.000 Kč a náhradu hotových výdajů částkou 1.330 Kč. Usnesení ihned doručil oprávněnému a správci podniku, stěžovatelce bylo doručeno dodatečně, a to až k výzvě Krajského soudu v Ostravě (viz č. l. 59 spisu) dne 30. března 2005. Usnesením, napadeným touto ústavní stížností, ze dne 20. července 2004 č. j. 29 E 1341/2001-45a) uložil soud oprávněnému a stěžovatelce jako věřiteli povinného povinnost zaplatit správci podniku společně a nerozdílně odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové částce 4.330 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Své rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil tím, že je zřejmě nepřípustné ponechat důsledky zřejmé nemajetnosti povinného na straně jedné a neuspokojení pohledávky oprávněného, oprávněných či věřitelů za povinným na straně druhé na třetí osobě, tedy zde na správci podniku, jež by se stal jen dalším z věřitelů povinného, aniž by měl možnost tuto pozici jakkoliv ovlivnit či změnit. Soud sice připustil, že oprávněný se na nesolventnosti povinného nijak nepodílel a vůči povinnému se při vedení sporu žádného procesního zavinění nedopustil. Nelze však dle něj nepřihlédnout ke skutečnosti, že výkon rozhodnutí byl navržen oprávněným v situaci, kdy oprávněný podal návrh na výkon rozhodnutí, aniž by využil možnost požádat soud o pomoc před nařízením výkonu rozhodnutí dle §260 odst. 2 o. s. ř., případně využil i institutu prohlášení o majetku povinného dle §260a a násl. o. s. ř. Soud dále poukázal i na jisté procesní zpoždění v úkonech oprávněného v řízení. Jestliže dle něj tedy přesto oprávněný návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem podniku podal a setrval na něm (a to i dlouho poté, co byl informován o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na povinného pro nedostatek majetku), musí nést i procesní riziko vyplývající z nesolventnosti povinného, jestliže majetková situace povinného musela či mohla být oprávněnému známa. Zákon předjímá zohlednění tohoto rizika v ustanovení §338zo odst. 4 o. s. ř., kdy připouští v případě zastavení výkonu rozhodnutí, aby náklady správce zaplatil oprávněný. Soud dále konstatoval, že jestliže svou pohledávku přihlásila i stěžovatelka jako věřitel povinného za stejné faktické majetkové situace
u povinného, i ona jako věřitel si při podání přihlášky musela být vědoma rizika vyplývajícího z ust. §338zo odst. 4 o. s. ř. (na rozdíl např. od úpravy přihlášek a zastavení výkonu rozhodnutí při prodeji nemovitosti). Pro oprávněného i dalšího věřitele (stěžovatelku) budou proto uvedené náklady na odměnu a výdaje správce představovat další výlohy spojené s vymáháním pohledávky, tedy její příslušenství.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Ostravě dříve než o podaném odvolání rozhodl, vyzval soud prvního stupně, nechť stěžovatelce doručí své rozhodnutí o výši odměny a náhrady hotových výdajů správce podniku [ze dne 27. dubna 2004 č. j. 29 E 1341/2001-41a)]. Krajský soud konstatoval, že oddělené rozhodování o odměně správce podniku a náhradě jeho hotových výdajů od rozhodování o tom, kdo je povinen tyto náklady hradit, nemá oporu v zákoně - v celém tomto úseku exekučního řízení je pak stěžovatelka jako věřitel povinného ve smyslu ust. §338zo odst. 4 jeho účastníkem, a proto je jí třeba soudem přijatá rozhodnutí doručit. Rozhodnutí bylo stěžovatelce dodatečně doručeno dne 30. března 2005, aniž je tato napadla opravným prostředkem, nebo o ně rozšířila opravný prostředek již podaný. Poté usnesením ze dne 31. října 2005, č. j. 9 Co 741/2005-62, krajský soud potvrdil odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné. Dospěl k závěru, že bylo zcela na místě uložit ve smyslu ust. §338zo odst. 4 o. s. ř. povinnost zaplatit správci odměnu a náhradu hotových výdajů společně a nerozdílněoprávněnému a věřiteli povinného (stěžovatelce) za situace, kdy důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí byl nedostatek majetku a jeho předluženost. Povinný byl navíc před vydáním odvoláním napadeného rozhodnutí (ke dni 20. listopadu 2003) vymazán zobchodního
rejstříku z důvodu zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku. Z uvedených důvodů shledal odvolací soud postup dle ust. §338zo odst. 4 o. s. ř. ze strany soudu prvního stupně věcně správným.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencíchnamítaného porušení práv stěžovatelky přezkoumal.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelkou namítanému porušení jejích ústavně zaručených práv nedošlo.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním zákonem.
Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). Takové porušení však v daném případě shledáno nebylo.
Ústavní soud především poukazuje na to, že stěžovatelka není účastníkem řízení o výkon rozhodnutí prodejem podniku jako celku, nýbrž na základě ustanovení §338s o. s. ř. přihlásila svou pohledávku (k případnému uspokojení v rámci prodeje podniku) do tohoto řízení. Řízení nebylo zahájeno na základě jejího úkonu a lze souhlasit s jejím tvrzením, že nebylo ani k jejímu procesnímu úkonu ukončeno. Stěžovatelka není oprávněným - osobou, která řízení o výkonu rozhodnutí prodejem podniku vyvolala, uhradila soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení a v zásadě jím v míře předvídané zákonem disponuje. Stěžovatelka pouze do řízení přihlásila svou pohledávku, tedy předpokládala, že bude tato pohledávka za povinným z výtěžku výkonu rozhodnutí (aniž by byla povinna svými náklady na zahájení výkonu rozhodnutí jakkoliv přispět) uhrazena. Přesto ze zákona nese část rizik, která jsou spojena s možností, že výkon rozhodnutí bude pro nedostatek majetku povinného zastaven. Tuto zákonnou míru rizika (zdaleka nikoliv stejnou jako je riziko na straně oprávněného a dalších oprávněných) zde vyjadřuje právě ust. §338zo odst. 4 o. s. ř., dle nějž povinnost zaplatit správci odměnu a náhradu hotových výdajů soud uloží povinnému nebo společně a nerozdílně oprávněnému, těm, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, a věřitelům, kteří přihlásili své pohledávky (§338s a 338zn), a to podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo.
Stěžovatelka sice není účastníkem řízení, ve své podstatě však těží z procesních úkonů učiněných oprávněným, sdílí s ním ale, jak již bylo uvedeno, i jistou míru rizika. Oprávněný naproti tomu nese všechna rizika spojená se zahájením výkonu rozhodnutí a s řízením jako celkem, tomu pak odpovídá i přiznání veškerých procesních práv, jakož i procesních povinností, které má jako účastník vykonávacího řízení. Ústavní soud nepovažuje za rozporné s principy spravedlnosti, přiznává-li zákon stěžovatelce pouze ta procesní práva, která se bezprostředně týkají její pohledávky v řízení uplatňované.
Je to tedy ze zákona oprávněný, kdo je jako účastník řízení nadán právem kontroly nad postupem správce podniku - a proto jemu je doručována zpráva o výkonu funkce správce podniku (jakož i osobám, jichž se výkon funkce správce podniku bezprostředně týká - těm, kdo do řízení vstoupili jako další oprávnění, povinnému a manželu povinného, viz ust. §338zo odst. 2 o. s. ř.) a on má právo přezkumu skutečností v ní uvedených v celém rozsahu. Stěžovatelka pak pouze v té míře a v rámci toho úkonu, který se bezprostředně týká jejích práv - potud, pokud je jí uložena povinnost spolupodílet se na nákladech exekuce s oprávněným. V takovém případě je však oprávněna uplatnit své námitky vůči výši přiznané náhrady v rámci odvolání proti rozhodnutí, jímž jí byla povinnost se na nákladech exekuce podílet uložena.
V posuzovaném případě bylo rozhodování o výši přiznané odměny a úhrady hotových výdajů správci podniku a uložení povinnosti k úhradě celé částky rozděleno do dvou usnesení. Byť takovou situaci zákon nepředpokládá, zároveň ji ani neznemožňuje. Je sice zřejmé, že soud prvního stupně opominul doručit stěžovatelce rozhodnutí, jímž výši odměny a hotových výdajů určil, toto opominutí však bylo k výzvě odvolacího soudu dodatečně napraveno - stěžovatelce bylo usnesení o určení odměny a výše náhrady hotových výdajů [č. j. 29 E 1341/2004-41a)] doručeno dne 30. března 2005. Odůvodnění usnesení obsahuje přitom jasná kritéria, z nichž soud jak při stanovení odměny správce podniku, tak při určení výše náhrady jeho hotových výdajů, vycházel. Stěžovatelka však toto rozhodnutí řádným opravným prostředkem, ač takovou možnost měla, nenapadla. Její námitky ve vztahu k určení výše odměny správce podniku a náhrady jeho hotových výdajů, jakož i tvrzené nemožnosti se k nim vyjádřit, tak musí Ústavní soud zcela odmítnout. Stěžovatelka měla možnost uplatňovat v tomto ohledu svá procesní práva, neučinila to však.
Ústavní soud se tak mohl zabývat jen těmi námitkami, které směřují vůči usnesení, jímž jí byla uložena povinnost uhradit odměnu a náklady správce podniku společně a nerozdílně s oprávněným. Ani tyto však neshledal důvodnými. Postavení stěžovatelky, jak již bylo naznačeno, je procesně závislé na postavení a úkonech oprávněného. Těží z jeho úkonů - především z návrhu na zahájení výkonu rozhodnutí, z dozoru, který je oprávněn vykonávat nad úkony správce podniku i z výsledku řízení samého. Jdou jí však i k tíži, a to i tam, kde negativní následky úkonu oprávněného svým procesním úkonem nezavinila. I v tomto ohledu se projevuje zákonná míra rizika, se kterou musela počítat při přihlášení své pohledávky. Tvrzení, že jí nelze klást za vinu zastavení řízení, tak pro samotný závěr, který obecné soudy učinily o její povinnosti spolupodílet se na úhradě odměny správce podniku a náhradě jeho hotových výdajů, nemá vliv. Postačí pouze, že z procesního hlediska zavinění za zastavení řízení lze přičítat oprávněnému. (Ústavní soud má za zcela správnou a adekvátní úvahu krajského soudu, že oprávněný mohl a měl činit úkony směřující ke zjištění majetku povinného před zahájením exekuce - takový postup by jej mohl vést k úvaze o tom, zda exekuci za dané situace vůbec zahájit. Využít je však mohla i stěžovatelka, neboť postupu dle ust. §260 odst. 2 a 260a o. s. ř. zahájená exekuce jinou osobou nebrání.).
A konečně nelze považovat za opodstatněnou ani námitku stěžovatelky stran porušení principu rovnosti účastníků řízení. Ústavní soud považuje za potřebné připomenout, že tento princip je uplatnitelný pouze u účastníků řízení nacházejících se ve stejném nebo kontradiktorním, ale jinak rovném procesním postavením tak, jak předpokládají příslušné procesní předpisy, jeho působení však není absolutní, jak stěžovatelka mylně předjímá. Stěžovatelka ze své procesní pozice nedisponuje a nemůže disponovat stejnými právy, jakými v řízení disponoval oprávněný, neboť její procesní postavení je ze zákona zřetelně odlišné, odpovídající zájmu, který v řízení uplatňuje, jakož i míře rizika, které musí nést a které, jak již bylo uvedeno, odpovídají předpokládaným benefitům, jichž při nezbytné míře opatrnosti jak své, tak i oprávněného, mohla v řízení nabýt. Stěžovatelka však není účastníkem řízení jako celku, pouze v jeho jisté části uplatňuje svůj majetkový zájem (uspokojení pohledávky z prodeje podniku), proto jí ani nepřísluší stejná práva jako účastníku, který svým úkonem řízení o prodeji podniku vyvolal a nese převážnou část jeho rizik, kdežto stěžovatelce přísluší pouze zákonná míra rizika vyplývající z ust. §338zo odst. 4. o. s. ř. Ústavní soud tak neshledává, že by v řízení došlo k porušení tohoto aspektu principu spravedlivého procesu.
Lze shrnout, že obecné soudy, jejichž rozhodnutí byla napadena, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s právním řádem, jakož i právní normy aplikovaly ústavně konformním způsobem. Jejich postup nelze označit za svévolný a napadená rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jejich vydání, proto neporušily základní práva stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti. Ve zbytku ústavní stížnosti se Ústavní soud s ohledem na výše vymezené důvody námitkami stěžovatelky věcně zabývat nemohl, proto postupoval dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 16. listopadu 2006
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu