ECLI:CZ:US:2006:2.US.98.04
sp. zn. II. ÚS 98/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti Ing. V.M., právně zastoupeného advokátem Mgr. V.S., proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2000, čj. 47 Cm 200/99-19, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2000, čj. 5 Cmo 567/2000-27, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 4. 2003, čj. 29 Odo 155/2003-113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 2. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2000, čj. 47 Cm 200/99-19, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2000, čj. 5 Cmo 567/2000-27, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 4. 2003, čj. 29 Odo 155/2003-113.
Výše uvedenými usneseními mělo údajně dojít k zásahu do práv stěžovatele, jež jsou mu garantována čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stejně tak mělo dojít k porušení čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se u Městského soudu v Praze domáhal žalobou ze dne 25. 10. 1999 zrušení usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 9. 9. 1998, čj. 46 Cm 260/97-114, jímž byl schválen soudní smír uzavřený mezi vedlejšími účastníky předmětné ústavní stížnosti. Návrhem ze dne 4. 5. 2000 se stěžovatel v uvedeném řízení domáhal vydání předběžného opatření, jímž se vedlejšímu účastníku zakazuje nakládat s 251.497 ks akcií společnosti K., a.s., a jímž se S zakazuje převést či zatížit 251.497 ks akcií společnosti K., a.s., evidovaných na majetkovém účtu vedlejšího účastníka, a to až do doby vydání pravomocného rozhodnutí ve věci samé.
Krajský obchodní soud v Praze svým rozhodnutím ze dne 26. 5. 2000, čj. 47 Cm 200/99-19, návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Uvedené rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2000, čj. 5 Cmo 567/2000-27. Následně podal stěžovatel proti citovaným usnesením obecných soudů dovolání, jež bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. Odo 155/2003 odmítnuto.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že ústavní stížnost je z části podaná opožděně a z části je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování v nastíněné procesní situace vyšel Nejvyšší soud ČR z hlavy první, bodu 17, zákona č. 30/2000 Sb., kterou se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."). Z uvedeného ustanovení vyplývá, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. dle o.s.ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001).
Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR je zřejmé, že se jmenovaný soud řádně vypořádal s důvody, pro něž nelze dovolání v dané věci připustit.Podal-li stěžovatel nepřípustné dovolání, je třeba lhůtu pro podání ústavní stížnosti vázat v souladu s ustanovením §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu k doručení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2000, sp. zn. 5 Cmo 567/2000. Vzhledem ke skutečnosti, že předmětná ústavní stížnost byla dána k poštovní přepravě až 13. 2. 2004, nelze lhůtu pro podání ústavní stížnosti ve vztahu k usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2000, čj. 47 Cm 200/99-19, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2000, čj. 5 Cmo 567/2000-27, považovat za zachovanou. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak byla zachována pouze ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jemuž však nelze k namítanému porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny ničeho vytknout. Závěrem lze poukázat též na skutečnost, že stěžovatel již v minulosti předmětné rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze napadl včasnou ústavní stížností vedenou pod sp. zn. III. ÚS 736/2000, jež však byla shledána zjevně neopodstatněnou.
Z uvedeného důvodu pak Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost odmítnout ve vztahu k usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2000, čj. 47 Cm 200/99-19, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2000, čj. 5 Cmo 567/2000-27, pro opožděnost [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] a ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 4. 2003, čj. 29 Odo 155/2003-113, pro zjevnou neopodstatněnost [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. 3. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu