ECLI:CZ:US:2006:2.US.99.06
sp. zn. II. ÚS 99/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 7. března 2006 v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudkyň Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky "GLOBALSTAV" spol. s r. o., se sídlem Stavbařů 39, Most - Velebudice, zastoupené JUDr. Věrou Rackovou, advokátkou se sídlem Obránců míru 3, Žatec, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2005, č. j. 26 Cm 1377/98 - 34, a proti výroku II. a III. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2005, č. j. 11 Cmo 269/2005 - 59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností splňující i ostatní formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, resp. výroků rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že obecné soudy svým postupem porušily její základní práva garantovaná ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy ČR.
V záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze ve výroku II. výše citovaný rozsudek prvostupňového soudu, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku (žalobce TGB SEVEROZÁPADNÍ ČECHY s. r. o.) částku 7. 020 Kč a náklady řízení ve výši 3. 312 Kč, obojí do tří dnů od právní moci rozsudku, a v částce 1. 340 Kč byl návrh vedlejšího účastníka zamítnut. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. napadeného rozsudku).
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nehodnotily v řízení objektivně důkazy a neaplikovaly správně příslušná ustanovení hmotněprávních i procesních norem. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly řádně se spornými skutečnostmi. Stěžovatelka má za to, že tímto postupem obecné soudy porušily její základní právo na spravedlivé soudní řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 90 Ústavy ČR, a proto navrhla, aby Ústavní soud v rozsahu uvedeném v záhlaví zrušil ústavní stížností napadená rozhodnutí.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti porušení jejího práva na spravedlivý proces, Ústavní soud shledal toto její tvrzení neopodstatněným. Rozsah práva na spravedlivý proces zakotvený nejen ve stěžovatelkou zmiňovaných ustanoveních Listiny a Úmluvy nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Tato ustanovení garantují právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného a spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelčiny námitky, o nichž má za to, že podporují její tvrzení o porušení jejího základního práva na spravedlivý proces, jsou v podstatě opakováním důvodů, které stěžovatelka uvedla již v řízení před odvolacím soudem. Samu okolnost, že nalézací ani odvolací soud nepřisvědčil její argumentaci, nelze v žádném případě považovat za porušení práva na soudní ochranu.
Konkrétně k argumentaci stěžovatelky, týkající se hodnocení důkazů obecnými soudy, Ústavní soud uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že soud při svém postupu významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku či jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavní soud dále připomíná, že soudy dle Ústavy ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle §132 o. s. ř. hodnotí důkazy podle svého uvážení.
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími konstatuje, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Soudy nalézací i odvolací vycházely ve svých rozhodnutích ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zcela zřejmé, které skutečnosti soudy vzaly za prokázané a o které důkazy opřely svá skutková zjištění stran délky prodlení i výše smluvní pokuty a jak tyto důkazy, resp. důkazní nouzi na straně stěžovatelky, hodnotily. Ústavní soud tedy v napadených rozhodnutích neshledal tvrzený zásah do stěžovatelčiných základních práv, neboť obecné soudy správně na základě předložených důkazů, resp. při absenci důkazu o manipulaci s kopií smlouvy zjistily skutkový stav, na čemž založily svá rozhodnutí. Obecné soudy nepostupovaly v proběhnuvším řízení libovolně a jejich právní závěry nejsou v nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, proto Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelčiným tvrzením o porušení jejího práva na spravedlivé soudní řízení.
Ústavní soud se nezabýval tvrzením stěžovatelky stran porušení čl. 90 Ústavy ČR, neboť jde o ustanovení kompetenční, resp. ustanovení charakterizující dělbu moci ve státě.
Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2006
Stanislav Balík
předseda senátu