ECLI:CZ:US:2006:3.US.1.06
sp. zn. III. ÚS 1/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Tomášem Liptákem, advokátem se sídlem v Praze, náměstí Hrdinů 10, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.10.2005, sp. zn. 7 Tdo 1235/2005, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20.1.2005, sp. zn. 7 To 612/2004, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24.11.2004, sp. zn. 3 T 30/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v jeho trestní věci, maje za to, že jimi došlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 3 T 30/2004 se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 3 T 30/2004, odsouzen pro trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b/ tr. zákona dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, 2 tr. zákona a trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a/ tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. (Napadený rozsudek byl vydán poté, co předchozí odsuzující rozsudek byl odvolacím soudem zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení).
O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20.1.2005, sp. zn. 7 To 612/2004, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6.10.2005, sp. zn. 7 Tdo 1235/2005, odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e/ tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Dovolací soud vyložil, co a za jakých podmínek lze namítat prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. řádu, a důsledně tomu vymezil jakožto relevantní jen ty námitky, jež se týkaly tvrzení beztrestnosti z důvodu krajní nouze podle §14 tr. zákona a údajně nesprávného zjištění (ohledně určitých skutků) výše jimi způsobené škody. Obě pak posoudil jako nedůvodné, jinými (proti skutkovým zjištěním, hodnocení provedených důkazů apod.) coby nerelevantními se nezabýval, a za bezpředmětné pokládal i námitky "ohledně zvlášť nebezpečné recidivy". Zde uvedl, že tento trestněprávní znak byl soudy použit jen ve vztahu k předchozím odsouzením, a ve vztahu k právní kvalifikaci nyní posuzované trestné činnosti se dovolání "míjí se skutečným obsahem rozsudku". Dovolací soud jako bezcenný konečně hodnotil i argument, že uložený trest odnětí svobody je nepřiměřený, když dovodil, že jej nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle dosud uvažovaného §265b odst. 1 písm. g/ ani podle §265b odst. 1 písm. h/ tr. řádu, jímž lze vytýkat (toliko), že byl uložen "nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu".
Porušení výše označených článků Listiny a Úmluvy se podle stěžovatele obecné soudy dopustily ve výroku o trestu; co do rozhodnutí o vině napadeným rozhodnutím ničeho nevytýká, jelikož bylo rozhodnuto "v podstatě ve shodě s (jeho) doznáním". Uloženým trestem však soudy porušily jeho ústavně zaručené právo "na spravedlivé trestní řízení a v jeho rámci na uložení spravedlivého trestu". Trest odnětí svobody uložený na samé horní hranici trestní sazby §250 odst. 3 tr. zákona představuje podle stěžovatelova názoru "křivdu" ve zvolené výši tím, že soudy nevzaly v úvahu "důležitá a prokázaná fakta, která měla mít při spravedlivém rozhodování význam", zejména, že se k trestné činnosti doznal a spolupracoval s orgány v přípravném řízení, k páchání trestné činnosti ho vedla faktická nemožnost (pro předchozí odsouzení) opatřit si obživu zákonným způsobem, a konečně, že k trestné činnosti byl nucen, vydírán, a bylo mu "vyhrožováno násilím a zabitím". Tyto okolnosti, přestože jsou polehčujícími ve smyslu §33 písm. d/, e/, ch/ a j/ tr. zákona, ve výši uloženého trestu odpovídající výraz nenašly. Podle stěžovatelova názoru plyne z čl. 7 Úmluvy, že Ústavní soud je povolán též k přezkumu, zda byl trest odnětí svobody uložen ve "správné" výši.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Podle §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda obecnými soudy podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o trestu za trestné činy, za které byl stěžovatel odsouzen (zejména §23, §27 a §31 a násl. tr. zákona), nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Případu uvedené výkladové (a aplikační) "svévole" se stěžovatel přibližuje hodnocením uloženého trestu jako "krutého", zakládajícího zřejmou "křivdu", a trestu "likvidačního", jež postrádá jakýkoli výchovný prvek.
"Zásady pro ukládání trestů", zakotvené zejména v §31 odst. 1 a §33 a §34 tr. zákona, o které jde v dané věci především, poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně. Příznačné je naopak jejich vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu určení ukládaného trestu) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
V posuzované věci se stěžovatel dožaduje právě toho, aby jím tvrzeným okolnostem byl přisouzen znak polehčující okolnosti ve smyslu §33 písm. d/, e/, ch/ a j/ tr. zákona a aby jejich význam byl zhodnocen tak, že je objektivně vyloučeno, aby trest odnětí svobody byl uložen na samé horní hranici příslušné zákonem stanovené trestní sazby.
To však je v prvé řadě úkolem obecných soudů; bylo výše řečeno, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do této působnosti zasahovat, a jeho možnosti zásahu jsou nadto specificky zúženy ve výše předznačených režimech uvážení (diskrece); bylo také uvedeno, že kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu. Ačkoli se stěžovatel dovolává norem ústavního pořádku, namítá - co pominul v odvolání - než to, že rozhodnutí o trestu je nesprávné.
Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy soudy přijaté závěry o ukládaném trestu jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a proto vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že učiněný právní závěr představuje extrémní vybočení z judikatorních standardů a nepřípustnou svévoli, resp. libovůli.
Stěžovatel, zdůrazňuje okolnosti, jež měly podle jeho názoru být posouzeny jako polehčující, opomíjí ty, jež zejména soud prvního stupně - vskutku podrobně - vyložil coby okolnosti přitěžující, a to s vahou, jež zcela potlačuje ty, jež uznal (avšak jen "částečně", resp. s omezeným vlivem) za způsobilé působit ve prospěch stěžovatele. Důsledek existence okolností, jež mu přitěžují (zejména předchozích odsouzení), který soud prvního stupně tím ustanovil, pak za zjevný "omyl", výraz "vnitřního rozporu" či jiného logického excesu pokládat nelze.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však obecné soudy přijaté závěry náležitě (úplně a srozumitelně) odůvodnily, a zakotvily ve zjištěních, vycházejících z procesu, proti němuž stěžovatel jinak námitky nevznesl.
Ohledně stěžovatelovy kritiky dovolacího soudu, že "zákonnost a správnost výroku o trestu v podstatě nepřezkoumal", je namístě uvést, že postupoval zcela v souladu s vymezením - zde způsobilého - dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. h/ tr. řádu.
Ani potud není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Ve vztahu ku stěžovatelově argumentaci, vycházející z čl. 7 Úmluvy, platí (opět) toliko, že jen extrémní vybočení ze zásad pro ukládání trestu, jímž se uložený trest dostává do kolize s příkazem vysloveným v čl. 3 Úmluvy, je - co do otázky jeho přiměřenosti - pod ochranou Úmluvy; jinak se uplatní omezení na zde vyslovený zákaz nepřípustné retroaktivity přísnějšího trestního zákona a na požadavek, aby druh trestu byl stanoven zákonem a respektoval zákonem stanovený rozsah (srov. obdobně vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h/ tr. řádu). Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22.7.2003 ve věci G.Moreno proti Španělsku, na nějž se stěžovatel odvolává, odkazuje rovněž především na okolnost vybočení ze (specificky) určené trestní sazby.
Lze uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů, ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2006
Jan Musil
předseda senátu