ECLI:CZ:US:2006:3.US.114.06
sp. zn. III. ÚS 114/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Holländera ve věci ústavních stížností stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem v Hradci Králové, Komenského 241, proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2.11.2005, č.j. Nco 266/2005-212, Nco 265/2005-208, Nco 264/2005-120, Nco 263/2005-150, Nco 262/2005-50, Nco 261/2005-97, Nco 260/2005-332, Nco 226/2005-77, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30.11.2005, č.j. 35 Nc 70/2005-338, takto:
I. Ústavní stížnosti zapsané pod spisovými značkami III. ÚS 114 - 120/06, III. ÚS 135/06 a III. ÚS 192/06 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod spisovou značkou III. ÚS 114/06.
II. Návrh na přerušení řízení o ústavní stížnosti ve věci sp. zn. III. ÚS 192/06 a předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru se odmítá.
III. Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavními stížnostmi, původně zapsanými pod sp. zn. III. ÚS 114/06 až III. ÚS 120/06, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená usnesení Vrchního soudu v Praze, jimiž bylo rozhodnuto, že v jeho výrocích jmenovaní soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování tamtéž označených věcí, v nichž vystupuje jako žalobce a uplatňuje své majetkové nároky.
Stěžovatel setrval na důvodech v řízení před obecnými soudy vznesených námitek podjatosti soudců nadřízeného soudu, kteří mají rozhodovat o námitkách, jež uplatnil proti soudcům soudu prvního stupně. Soudci jsou podle něho podjatí z důvodu politického a společenského tlaku, který je na ně vyvíjen vzhledem k množství občanskoprávních sporů, které aktuálně vede. Stěžovatel se dovolával tzv. teorie zdání, podle níž nestačí, že soudce je subjektivně nestranný, ale musí se jako takový jevit i účastníkům řízení a veřejnosti, a ku podpoře svého názoru odkazoval i na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01 (o nutnosti objektivní úvahy, zda lze mít vzhledem k okolnostem případu za to, že by soudce podjatý být mohl) a sp. zn. I. ÚS 167/94 (dle něhož postačí, že o nepodjatosti lze mít pochybnosti), a posléze argumentoval též rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt v. Belgie (že vyloučeným je i soudce, u něhož se vzhledem k jeho způsobu jednání a chování během řízení vytvořil takový vztah k věci nebo účastníkům, že lze objektivně pochybovat o jeho nepodjatosti). Stěžovatel poukazoval současně na konkrétní jednání politických představitelů státu poté, co byla obecnými soudy vydána rozhodnutí v jeho prospěch, jakož i na provokované legislativní a judikatorní tendence, jež měly dosud dosažený úspěch paralyzovat. Oproti Vrchnímu soudu tedy má za to, že za těchto okolností je panující politická atmosféra způsobilá rozhodování soudů v jeho věcech významně ovlivnit, a jestliže bylo rozhodováno napadenými usneseními opačně, došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud tato rozhodnutí Vrchního soudu zrušil.
Obsahové identickou stížností zapsanou pod sp. zn. III. ÚS 135/06 napadl stěžovatel poslední v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu (sp. zn. Nco 226/2005-77), jež se od předchozích liší toliko určením okruhu soudců (Krajského soudu v Ústí nad Labem), kteří podle stěžovatelem vznesené námitky měli být z projednání jeho věci vyloučeni.
A konečně ústavní stížnost, původně vedená pod sp. zn. III. ÚS 192/06, směřuje proti označenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž bylo rozhodnuto, že jím jmenované soudkyně soudu prvního stupně nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodování věci tohoto soudu (Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 9 C 680/2001). Zde stěžovatel nad rámec dosud uvedeného a s poukazem na další konkrétní skutečnosti dovozoval, že v České republice není soudce, který by mohl být při projednávání jeho věci skutečně nestranný a nezávislý, a proto se domnívá se, že spravedlivého posouzení věci by se mu mohlo dostat jen v rámci právního prostoru Evropské unie. Jelikož z čl. 6 odst. 1 Smlouvy o EU plyne, že EU je založena na zásadách svobody, demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod a právního státu, a současně není známo žádné rozhodnutí Evropského soudního dvora, které by již odpovědělo na otázku, zda lze toto ustanovení interpretovat tak, že je možné přenést rozhodovací pravomoc ze soudů jednoho členského státu na soudy jiného členského státu, je podle stěžovatele odůvodněné žádat, aby Ústavní soud podle čl. 234 Smlouvy o založení ES tuto otázku (jejíž znění formuloval) předložil k posouzení Evropskému soudnímu dvoru jako otázku předběžnou, a do rozhodnutí o ní, aby řízení o ústavní stížnosti bylo přerušeno.
Vzhledem k tomu, že jednotlivé ústavní stížnosti jsou co do svého obsahu totožné, případně obdobné, a směřují proti rozhodnutím vydaným ve věcech, jejichž skutkový základ i právní aspekty jsou shodné, byly z důvodu hospodárnosti řízení v souladu s §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu") a s ustanovením §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (o.s.ř.), spojeny ke společnému řízení a rozhodnutí.
Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
Tak je tomu v posuzovaných věcech.
Obsahově totožnými stěžovatelovými ústavními stížnostmi (s ústavními stížnostmi původně vedenými pod sp. zn. III. ÚS 114 - 120/06 a III. ÚS 135/06) se totiž Ústavní soud zabýval například v usnesení ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. IV. ÚS 21/06, a ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 16/06, a dospěl zde k závěru, že jde o návrhy zjevně neopodstatněné. Dovodil mimo jiné, ztotožňuje se s argumenty, které v napadených usneseních vyslovil Vrchní soud v Praze, že "námitky stěžovatele podřadit pod některou ze skutkových podstat vyjmenovaných v §14 o.s.ř. nelze", že tento soud "nevykročil z mezí daných rámcem ústavně zaručených práv, pokud konstatoval, že samotná politická kampaň a rozhodnutí Nejvyššího soudu se nedají považovat samy o sobě za skutečnosti, které by objektivně ohrožovaly nezávislé a spravedlivé rozhodování, jež je naprosto základním principem fungování soudní moci zakotveným v Ústavě, když je zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální povinností soudců tento princip dodržovat".
Ústavní stížnost, obdobnou té, jež byla vedena pod sp. zn. III. ÚS 192/06, posoudil Ústavní soud již v usnesení ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 71/06, a rovněž dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněným návrhem. Ohledně návrhu na přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru Ústavní soud uzavřel shodně, že není důvodný. Účelem prejudiciálního řízení před Evropským soudním dvorem podle čl. 234 Smlouvy o založení ES, uvedl Ústavní soud, je posouzení platnosti norem komunitárního práva, případně jejich interpretace, pokud tyto normy je třeba v řízení před vnitrostátním soudem aplikovat. Návrh stěžovatele, který směřuje k přednesení předběžné otázky týkající se výkladu rozsahu čl. 6 Smlouvy o EU, tento účel nesplňuje. "Jurisdikce ESD v předběžných otázkách týkajících se Smlouvy o EU je omezená. Podle čl. 46 Smlouvy o EU je ESD příslušný rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se pouze některých taxativně stanovených oblastí Unie. Do tohoto okruhu otázek sice spadá i čl. 6 odst. 2 Smlouvy o EU (čl. 46 písm. d/), avšak pouze ve vztahu k jednání orgánů Unie a s tím, že čl. 6 (původní čl. F) Smlouvy o EU stanoví obecnou povinnost Unie respektovat zásady svobody, demokracie a ochrany lidských práv a základních svobod a právního státu a ctít základní práva vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ta, která vyplývají z ústavních tradic členských států. K otázkám, které vznesl stěžovatel a které se týkaly posouzení příslušnosti soudů k rozhodování o stěžovatelových žalobách, by proto ESD v rámci řízení o posouzení předběžné otázky nebyl příslušný". Ústavní soud k tomu dále dodal, že "není ani v pravomoci ESD rozhodovat a určovat přímo příslušnost vnitrostátních soudů (tedy nikoliv skrze výklad čl. 6 Smlouvy o EU)".
Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit, což zakládá další důvod pro hodnocení posuzovaných stížností jako zjevně neopodstatněných, neboť právě tak o dřívějších bylo rozhodnuto.
Shodně rozhodl Ústavní soud i usnesením ze dne 6. 4. 2006 ve věci sp. zn. III. ÚS 133/06. Vzhledem k (všeobecné) povaze stěžovatelem uplatněných námitek podjatosti není významné, směřovaly-li (v dřívějších věcech ústavních stížností) také proti soudcům jiným než těm, jichž se týkala rozhodnutí, napadená ve věcech posuzovaných.
Vznesl-li stěžovatel také námitku podjatosti soudce (předsedy) Ústavního soudu Pavla Rychetského, sluší se připomenout, že je smysluplné se zabývat otázkou vyloučení jen toho soudce, který je podle rozvrhu práce určen k projednání a rozhodování dané věci. Platí, a stěžovatel byl o tom uvědomen, že jmenovaný Pavel Rychetský takovým soudcem zde není. Zvláštního výroku ve vztahu k takto evidentně nedůvodné námitce podjatosti netřeba.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Vzhledem k tomuto výsledku řízení nepokládá Ústavní soud za přiléhavé odstraňovat formální nedostatky plné moci pro stěžovatelova zástupce.
Stranou pozornosti ponechal Ústavní soud též otázku, zda věcné posouzení stěžovatelových ústavních stížností není vyloučeno již z důvodu uplatnění principu subsidiarity ústavněprávního přezkumu, jestliže bez ohledu na existenci rozhodnutí nadřízeného soudu podle §16 odst. 1 o.s.ř. (o něž zde jde) lze námitku, že věc projednal a rozhodl v ní vyloučený soudce, uplatnit (resp. hodnotit) v řízení o odvolání nebo o dovolání proti rozhodnutí ve věci samé, resp. jako důvod žaloby pro zmatečnost (srov. §205 odst. 2 písm. a/, §229 odst. 1 písm. e/, §242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2006
Jiří M u c h a v. r.
předseda senátu