ECLI:CZ:US:2006:3.US.126.06
sp. zn. III. ÚS 126/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ Ing. J. M., a b/ M. Š., zastoupených JUDr. Josefem Čejkou, advokátem se sídlem v Otrokovicích, nám. 3.května 1606, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 24. 10. 2005, č.j. 18 Co 408/2005-94,a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 1. 7. 2005, č.j. 4 C 69/2004-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včasném podání, jež splňuje formální náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, která vydaly v jejich občanskoprávní věci obecné soudy. Tvrdí, že jejich postupem došlo "k porušení procesních pravidel zásahem do vlastnického práva, do práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces", zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 11, čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i v čl. 90 Ústavy České republiky.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatelé (coby spoluvlastníci pozemkové parcely č. 29/1 v katastrálním území Kostelec u Heřmanova Městce) se žalobou domáhali uložení povinnosti žalovaným (Obci Kostelec u Heřmanova Městce a Lesům České republiky, s.p. Hradec Králové) společně a nerozdílně vyklidit lesní pozemek parc. č. 29/1 v části, kde se nachází "skládka komunálního odpadu" a tuto část pozemku na své náklady zrekultivovat.
Rozsudkem soudu prvního stupně byla žaloba zamítnuta a k odvolání stěžovatelů odvolací soud tento rozsudek potvrdil. Oba soudy vycházely z toho, že v dané věci nejsou žalovaní pasivně legitimovanými subjekty, jimž by ze zákona (občanského zákoníku, zákona o půdě a zákona o odpadech) vyplývala povinnost k "vyklizení" a k "rekultivaci pozemku" stěžovatelů a není ani jinak založen právní vztah, z nějž by pro ně taková povinnost vyplývala.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o půdě"), požádali o vydání pozemků v katastrálním území Kostelec u Heřmanova Městce, včetně pozemku předmětného; při jeho fyzické prohlídce však zjistili, že na něm byla občany obce (první žalované) založena tzv. "černá skládka", a to s "tichým souhlasem" správce pozemku Lesy ČR s.p. (druhého žalovaného). Proto pozemek odmítli fyzicky převzít a od počátku požadovali "řešení vzniklé skládky". Za této situace obecné soudy podle jejich názoru nerespektovaly ustanovení §2 odst. 7 zákona č. 238/1991 Sb., o odpadech, podle kterého je za původce odpadu vznikajícího na území obce považována tato obec, a ohledně druhého žalovaného pominuly §22 zákona o půdě, resp. okolnost, že neprovedl odpovídající pozemkové úpravy. Podle stěžovatelů nebylo dbáno toho, že zákon o půdě je lex specialis a má "přednost" před úpravou obecnou, a to zejména vzhledem k jeho účelu a smyslu, tj. aby oprávněným osobám nebyla při jeho aplikaci orgány veřejné moci způsobena další křivda.
Podstatou ústavní stížnosti je tedy kritika z nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Oproti očekáváním stěžovatelů však právní názory, které byly v dané věci obecnými soudy užity, za protiústavní - v uvedeném smyslu - zjevně mít nelze.
I kdyby o nich mohla být pochybnost, oponentura předestřená stěžovateli nemá ústavněprávní reflex proto, že jimi otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy podaný výklad není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základnu, ani nevybočuje ze standardů, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; obecné soudy své právní názory rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Ústavní soud nevidí důvodu ani pro úsudek, že v rovině samotného podústavního práva je výsledek sporu, jenž byl obecnými soudy ustaven, nesprávný.
Rozhodnými jsou zde závěry obou soudů, že žalovaní nejsou v dané věci pasivně legitimovaní.
Co do první žalované (obce) nelze ničeho vytýkat názoru, že ani zákony o odpadech (srov. §2 odst. 7, §5 odst. 1 písm. a/ zákona č. 238/1991 Sb., §2 odst. 12 zákona č. 125/1997 Sb., případně §4 písm. p/ zákona č. 185/2001 Sb.) nezakládají pro ni ve vztahu ku dotčenému "odpadu" ve vztahu k stěžovatelům povinnost "k vyklizení pozemku", jestliže zjevně nejde o odpad "komunální", jak je v těchto předpisech vymezen, a že ani jinak zákon neukládá obci povinnost chránit cizí nemovitosti před ukládáním odpadu (skládky, navážky apod.).
Ohledně druhého žalovaného soudy přiléhavě vycházely především ze zákona o půdě, zejména z ustanovení §22 odst. 8, a jím založeného nájemního vztahu, jeho skončení výpovědí žalovaného a důsledků zániku tohoto vztahu. Lze sice mít za to, že úvahy ve smyslu §126, §135c, resp. §683 obč. zák. jsou spíše nadbytečné, na dosažených závěrech se tím však ničeho nemění. Výsledek sporu je předznamenán již specialitou zákona o půdě, a jeho principem je, že se pozemek vydává ve stavu, ve kterém se nachází ku dni, který je pro jeho vydání rozhodný. Případné znehodnocení "navážkou", "skládkou" atp., k nimž došlo před restituční obnovou, mohou být relevantní jen coby odchylky od této zásady, jestliže ji zákon o půdě výslovně zakotvil, a tak tomu v dané věci není. Z nezpochybněných skutkových zjištění se též podává, že ku vzniku tvrzené "skládky" nedošlo ani v období trvání ze zákona vzniklého nájemního vztahu, a nejde tedy ani o škodu vzniklou - podle §5 odst. 3 zákona o půdě - nesplněním povinnosti s věcí nakládat "s péčí řádného hospodáře" (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 595/99, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1362/99, resp. sp. zn. 28 Cdo 2047/2001).
Není-li zjevné nesprávnosti, nemůže mít rozumnou oporu ani úvaha, že by v právním posouzení věci mohl být zahrnut prvek libovůle, potažmo dotčeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces, a tím "upřeno" jejich právo vlastnické, jakož i právo podnikat či provozovat jinou hospodářskou činnost. Právní názor, že žalované osoby nejsou v této právní věci pasivně legitimovanými, obecné soudy smysluplně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, a za excesivní (svévolný) jej pokládat nelze.
Lze proto uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu