ECLI:CZ:US:2006:3.US.129.06
sp. zn. III. ÚS 129/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Bílovická 62, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2005, č.j. 11 Co 346/2005-306, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání, které podala proti rozsudku soudu prvního stupně ve věci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu se podává, že odvolací soud postupem podle §218a o.s.ř. odmítl odvolání stěžovatelky jako opožděné, když dospěl k závěru, že podání stěžovatelky (odvolatelky) bylo prokazatelně doručeno soudu prvního stupně až 6. 8. 2004 (po uplynutí patnáctidenní odvolací lhůty); že bylo soudu dříve doručeno včasné (banketní) odvolání zásilkou odevzdanou poště dne 21. 7. 2004, naopak prokázáno nebylo, přičemž stěžovatelka výzvě odvolacího soudu k předložení příslušných důkazů nevyhověla.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že o opožděnosti odvolání měl (mohl) rozhodnout soud prvního stupně (nebyla by zbavena "instance"), a odvolací soud pak pochybil tím, že neodpověděl na její žádost o prodloužení lhůty k označení důkazních návrhů a nevzal ani v úvahu, že doručenka má povahu veřejné listiny (k předložení jejího originálu však vyzvána nebyla).
Ze spisu sp. zn. 12 C 190/97 Okresního soudu v Bruntále a z následného šetření vyplývá, že usnesení odvolacího soudu napadla stěžovatelka současně (12. 1. 2006) i žalobou pro zmatečnost podle §229 a násl. o.s.ř. a řízení o ní je ve stadiu odvolacího řízení (dne 10. 7. 2006 bylo zrušeno usnesení o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů /dále jen "zákona o Ústavním soudu"/).
Podle §43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. §72 odst. 3 téhož předpisu).
Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, však v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Podle §229 odst. 4 o.s.ř. může žalobou pro zmatečnost účastník řízení napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.
Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který především slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř. je skutkově nebo právně chybný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto či že odvolací řízení muselo být zastaveno; jinak řečeno, tímto důvodem je sama nezákonnost usnesení odvolacího soudu.
Právě takové (právní) námitky uplatnila stěžovatelka v ústavní stížnosti, aniž v ní přihlédla k existenci tohoto (mimořádného) opravného prostředku, jenž k odstranění jim odpovídajících vad (nesprávnosti) napadeného rozhodnutí podle občanského soudního řádu slouží a k němuž se i efektivně uchýlila (zahájila příslušné řízení).
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není samozřejmě splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě případného (stěžovatelkou požadovaného) kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (žaloby pro zmatečnost). Z vyloženého principu subsidiarity ústavní stížnosti tedy plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co řízení o této žalobě bude skončeno, a naopak, do tohoto okamžiku, je proto nutné ústavní stížnost považovat za nepřípustnou. Ústavní stížnost ostatně nemůže rozhodnutí o posledním opravném prostředku pominout; platí, že zásadně proti němu musí (též) směřovat.
Taková situace nastala v dané věci, neboť řízení o žalobě pro zmatečnost, směřující proti rozhodnutí, jež bylo napadeno posuzovanou ústavní stížností, dosud skončeno nebylo.
Z uvedených důvodů - konformně názorům vyjádřeným v obdobných věcech již kupříkladu v usneseních Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 683/05 a sp. zn. III. ÚS 533/05) - dospěl Ústavní soud i v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji soudcem zpravodajem podle shora citovaného ustanovení §43 odst. 1 písm. e/ téhož zákona odmítl.
Odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelku v jejích právech nepoškozuje, neboť podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2006
Vladimír K ů r k a v. r.
soudce zpravodaj