ECLI:CZ:US:2006:3.US.131.06
sp. zn. III. ÚS 131/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti 1) Ing. V. P. a 2) I. P., zastoupených JUDr. Janou Hubenou, advokátkou se sídlem Praha 2, Vinohradská 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. září 2005 č. j. 25 Cdo 1889/2005-83, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2005 č. j. 13 Co 451/2004-71 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. července 2004 č. j. 17 C 80/2001-47, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje formální náležitosti návrhu ve smyslu ustanovení §29, §30 odst. 1, §34 a §72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadají stěžovatelé v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že obecné soudy porušily svými rozhodnutími jejich právo na spravedlivý proces a na účinnou soudní ochranu (ve smyslu čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva", jakož i čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", včetně čl. 90 Ústavy).
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé stručně shrnují dosavadní průběh pravomocně skončeného řízení a uvádějí, že Obvodní soud pro Prahu 1, který v jejich právní věci rozhodoval v prvním stupni a zamítl žalobu stěžovatelů, pochybil tím, že nepřipustil provedení důkazů navržených stěžovateli z důvodu jejich nadbytečnosti. Rozsudek soudu prvního stupně napadli stěžovatelé z důvodu neúplně zjištěného skutkového stavu a pro nesprávné právní posouzení věci.
Těžiště ústavní stížnosti však spočívá v nesouhlasu stěžovatelů s usnesením dovolacího soudu o odmítnutí jejich mimořádného opravného prostředku, přičemž dovolacímu soudu vytýkají, že i když jejich dovolání postrádalo označení dovolacích důvodů (byť byli stěžovatelé v době jeho podání zastoupeni advokátem), takže pro své obsahové nedostatky neumožňovalo pokračování v dovolacím řízení, bylo povinností dovolacího soudu před odmítavým výrokem nejprve zkoumat splnění podmínky uvedené v ustanovení §43 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a posoudit, zda soud prvního stupně v tomto směru splnil svoji zákonnou povinnost.
Protože podle názoru stěžovatelů soud prvního stupně zákonnou poučovací povinnost, uloženou mu v ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř., před postoupením dovolání dovolacímu soudu nesplnil, nemohl později dovolací soud z formálních důvodů, s poukazem na ustanovení §243c odst. 1 a §43 odst. 2 věta první o. s. ř. odmítnout mimořádný opravný prostředek stěžovatelů.
Stěžovatelé zdůrazňují, že soud prvního stupně v dané věci ani nezkoumal, jestli jsou dovolatelé řádně zastoupeni právním zástupcem, či zda je dovolání podáno oprávněnou osobou, neboť v takovém případě by musel zjistit, že k tzv. blanketnímu dovolání nebyla přiložena plná moc advokáta, byť toto dovolání bylo advokátem podepsáno.
II.
Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti námitek stěžovatelů vyžádal zapůjčení spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 80/2001, z něhož zjistil následující skutečnosti:
Žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 se stěžovatelé (v dřívějším řízení žalobci) v řízení proti žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj (dále jen "žalovaný") domáhali zaplacení částky 39 900 000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem.
Po zahájení řízení vydal soud prvního stupně několik usnesení, v nichž bylo stěžovatelům uloženo doložit či označit k prokázání jejich skutkových tvrzení odpovídající důkazy a zejména doplnit žalobu o specifikaci způsobené škody (usnesení ze dne 10. 2. 2002 č. j. 17 C 80/2001-11, usnesení ze dne 29. 1. 2003 č. j. 17 C 80/2001-28 a ze dne 10. 6. 2004 č. j. 17 C 80/2001-38).
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 7. 2004 č. j. 17 C 80/2001-47 pod bodem I. výroku žalobu stěžovatelů o zaplacení požadované částky včetně příslušného úroku zamítl a uložil jim zaplatit žalovanému náklady řízení.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně nejprve konstatoval, že ve smyslu ustanovení §36 zákona č. 82/1996 Sb. je v projednávané věci nutné aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 58/1969 Sb., neboť stěžovatelé dovozují odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou rozhodnutím stavebně správního odboru Magistrátu města Plzeň ze dne 20. 8. 1995 o zamítnutí žádosti stěžovatelů o vydání územního rozhodnutí na umístění stavby lokální čerpací stanice pohonných hmot, které bylo vydáno za účinnosti zákona č. 58/1969 Sb. Z listinných důkazů vzal soud prvního stupně za prokázané, že na majetek stěžovatelů byl prohlášen konkurs, přičemž společné jmění stěžovatelů nebylo dosud vypořádáno. Soud prvního stupně provedl dokazování správními rozhodnutími, přičemž ze stanoviska stavební a výběrové komise ze dne 1. 3. 1995, rozhodnutí Úřadu městského obvodu Plzeň 1, č. j. Výst./969/95-Sch., žádosti o vydání územního rozhodnutí ze dne 20. 8. 1995 a dalších rozhodnutí stavebně správního odboru Magistrátu města Plzně a rozhodnutí Ministerstva hospodářství vyvodil závěr, že stavební a výběrová komise sice přijala závěr, že záměr stěžovatelů neodporuje územnímu plánu, avšak stavebně správní odbor Magistrátu města Plzně zamítl žádost stěžovatelů o vydání územního rozhodnutí.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uplatněním náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 58/1969 Sb. nelze věcně přezkoumávat jak průběh, tak i samotné pravomocné rozhodnutí správního orgánu či v něm spatřovat další mimořádný procesní prostředek. V daném případě se nejedná o nesprávný úřední postup, neboť postup příslušných správních orgánů nebyl v rozporu se zákonnou úpravou a nejedná se ani o nesprávné, resp. nezákonné rozhodnutí. Postup podle výše uvedeného zákona předpokládá, že věcně nesprávné rozhodnutí bylo zrušeno ať již z důvodu využití opravných prostředků nebo soudního správního řízení, přičemž náhrady škody by bylo možno se domáhat jen v případě, že by se jednalo o škodu, která vznikla v přímé souvislosti se zrušeným nezákonným rozhodnutím. V dané věci však předmětné správní rozhodnutí nebylo zákonem předpokládaným postupem zrušeno, proto nemohla vzniknout ani odpovědnost státu za případnou škodu.
Na základě těchto výše popsaných skutečností soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelů, neboť v řízení nebyl žalovaný pasivně legitimován.
Ke skutkové argumentaci stěžovatelů soud prvního stupně konstatoval, že stanovisko předmětné komise, která je poradním orgánem obce a rozhodnutí o povolení povrchových úprav nelze považovat za předchozí souhlas, který by jakýmkoli způsobem zakládal nárok stěžovatelů na vyhovění jejich žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby. Dalším důvodem zamítnutí žaloby byla skutečnost, že stěžovatelé nebyli aktivně legitimováni k podání žaloby za situace, kdy probíhá konkursní řízení na majetek stěžovatelů, v němž by se taková pohledávka mohla stát součástí konkursní podstaty úpadce.
Protože žalovaný úspěšně uplatnil námitku promlčení, nemohli stěžovatelé úspěšně uplatňovat nárok za ušlý zisk po uplynutí tříleté promlčecí lhůty.
O odvolání stěžovatelů rozhodoval rozsudkem ze dne 5. 1. 2005 č. j. 13 Co 451/2004-71 Městský soud v Praze, který rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že odvolání shledal nedůvodným.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vyvracel jednotlivé odvolací důvody uplatněné stěžovateli a v této souvislosti zdůraznil, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, který mu umožnil náležitě zjistit skutkový stav věci a věc i po právní stránce správně posoudil.
Rozsudek odvolacího soudu obdržela advokátka stěžovatelů dne 14. 3. 2005, dne 13. 5. 2005 bylo telefaxem z faxové stanice advokátky stěžovatelů - JUDr. Jany Hubené odesláno tzv. blanketní dovolání stěžovatelů, doplněné ve třídenní lhůtě, tj. dne 16. 5. 2005, písemným podáním shodného znění (č. l. 74 - 77), které obsahuje označení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že stěžovatelé "napadají rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, neboť se domnívají, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam".
Telefaxové podání stěžovatelů bylo Nejvyšším soudem odesláno soudu prvního stupně k "postupu podle ustanovení §209-210 o. s. ř.". Z předložení věci k rozhodnutí o dovolání adresovaného soudem prvního stupně Nejvyššímu soudu se zjišťuje, že dovolání bylo sice podáno včas a bylo doručeno k vyjádření ostatním účastníkům, přičemž stěžovatelé jsou již od počátku řízení zastoupeni advokátkou, ale usnesení s výzvou k odstranění nedostatku podmínek dovolacího řízení spočívajícího v neuvedení dovolacího důvodu nebylo vydáno vzhledem k marnému uplynutí dvouměsíční lhůty (§241b odst. 3 o. s. ř.). Soud prvního stupně k podanému dovolání uvedl, že tento mimořádný opravný prostředek není přípustný, neboť v dovolání nebyly uvedeny dovolací důvody (§243b odst. 1 o. s. ř.). Z tohoto důvodu nebyla zaslána ani výzva k zaplacení soudního poplatku.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 20. 9. 2005 č. j. 25 Cdo 1889/2005-83 dovolání stěžovatelů odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a §43 odst. 2 věta první o. s. ř., aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi a konstatoval, že dovolání sice bylo podáno včas a účastníky zastoupenými advokátem ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., nicméně dovolání podle zjištění dovolacího soudu vykazuje vady, pro které nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud s odkazem na ustanovení §241b odst. 3 věta první o. s. ř. zdůraznil, že dovolání, které neobsahuje údaje, resp. nezbytné náležitosti, může být v tomto směru doplněno pouze po dobu trvání lhůty k dovolání.
Vadné dovolání (neobsahující údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu napadáno) může být dovolatelem doplněno o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty z toho důvodu, aby bylo zamezeno podávání tzv. blanketních dovolání k svévolnému a nepodloženému prodlužování lhůty, vedoucímu k neodůvodněným průtahům v řízení. Dovolací soud vycházel z povahy lhůty uvedené v ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. jako lhůty prekluzivní, jejíž marným uplynutím se původně odstranitelné vady podání stávají neodstranitelnými, takže dovolací soud nemůže k pozdějším doplněním dovolání přihlížet a z důvodu nezpůsobilého dovolání musí zahájené dovolací řízení ukončit odmítnutím dovolání, a to za přiměřeného použití ustanovení §43 odst. 2 věty první o. s. ř. Protože stěžovatelé byli již při podání tzv. blanketního dovolání řádně zastoupeni advokátem, lhůta k doplnění dovolání jim marně uplynula dne 14. 5. 2005.
III.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 17 C 80/2001 i s námitkami stěžovatelů dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích především vždy zdůrazňuje svoji roli soudního orgánu ochrany ústavnosti vyplývající z čl. 83 Ústavy.
Stěžovatelé spatřují protiústavní postup dovolacího soudu v tom, že netrval na splnění povinností předsedy senátu soudu prvního stupně (ve smyslu ustanovení §209 a §210 o. s. ř. ve vztahu k ustanovení §43 o. s. ř.) při odstraňování vad podaného dovolání.
Tuto argumentaci stěžovatelů nelze akceptovat.
Jak vyplývá z podrobné výše uvedené rekapitulace obsahu spisu sp. zn. 17 C 80/2001, nelze souhlasit především s námitkou, že stěžovatelé v době podání dovolání nebyli zastoupeni advokátem ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání (byť chybně odeslané přímo dovolacímu soudu) nepochybně odešlo z telefaxové stanice advokátky stěžovatelů JUDr. Jany Hubené, které účastníci udělili procesní plnou moc v předmětné právní věci, včetně zmocnění k podávání opravných prostředků(č. l. 4-5), a nelze nijak uvažovat o tom, že by se tak stalo bez vědomí či dokonce proti vůli jmenované.
Z tohoto důvodu nebylo nutno postupovat ve smyslu ustanovení §241b odst. 3 věty druhé o. s. ř., neboť stěžovatelé řádně od počátku dovolacího řízení zastoupeni advokátkou mohli podat dovolání za splnění předpokladů a podmínek stanovených zákonem (o. s. ř.) a mohli tak učinit včas. Jmenovaná advokátka stěžovatele zastupovala po celou dobu předmětného občanskoprávního řízení a muselo jí také být známo, že doručením tzv. blanketního dovolání v předposlední den zákonné dvouměsíční lhůty, které bylo doplněno písemným podáním až dne 16. 5. 2006 (tedy dva dny po uplynutí lhůty k jeho podání), již není možné tuto prekluzivní lhůtu prodloužit či prominout a neexistuje již tedy žádná možnost jak nedostatky dovolání, které brání pokračování v dovolacím řízení, doplňujícím podáním odstranit. Tyto vady, spočívající v absenci označení dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení, pro které nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, lze postupem soudu ve smyslu ustanovení §43 o. s. ř. odstranit jen do uplynutí dovolací lhůty (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Za této procesní situace nelze dovolacímu soudu vytýkat porušení procesních práv stěžovatelů či dokonce ústavnosti.
Pokud se týká námitek stěžovatelů směřujících proti rozhodnutím nalézacího soudu i soudu odvolacího, považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že neúspěch ve sporu či nesouhlas s právním hodnocením skutkových zjištění vyvozených obecnými soudy nelze bez dalšího považovat za porušení ústavně garantovaných základních práv a svobod.
Z odůvodnění obou ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že od počátku řízení vykazovala podání stěžovatelů značné procesní nedostatky, které přes četné výzvy k prokázání zejména výše jimi vyčíslené škody a její specifikaci stěžovatelé nebyli schopni v průběhu řízení odstranit. V řízení aplikovaný zákon č. 58/1969 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, předpokládal splnění řady podmínek pro odpovědnost státu, které se však stěžovatelům nepodařilo v pravomocně skončeném řízení prokázat.
V odůvodnění svých rozhodnutí obecné soudy velmi podrobně a pečlivě vysvětlily, z jakých důvodů odmítly návrhy stěžovatelů na doplnění dokazování zejména vypracováním znaleckého posudky, přičemž tato odůvodnění zcela splňují požadavky uvedené v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.
Ze všech výše uvedených důvodů se Ústavní soud neztotožnil s názorem stěžovatelů o porušení jejich ústavně garantovaných práv a svobod a ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu