ECLI:CZ:US:2006:3.US.138.05
sp. zn. III. ÚS 138/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společností: 1) CÉSAR s. r. o., se sídlem Praha 1, Liliová 10, IČ: 25061062 a 2) AMÁLIE s. r. o., se sídlem 269 01 Račice 3, obou právně zastoupených Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem Praha 7, U Výstaviště 9/229, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2005 sp. zn. 20 Co 475/2004 a rozsudku Obvodního soudu Praha 1 ze dne 23. září 2004 sp. zn. 30 C 207/2003, spojené s návrhem na zrušení části ust. §711 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 30. března 2006, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu Praha 1, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadají stěžovatelky v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že těmito rozsudky, stejně jako řízeními, která jim předcházela, jsou porušována jejich práva a svobody ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Spolu s ústavní stížností podaly stěžovatelky návrh, aby Ústavní soud zrušil část ustanovení §711 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen "občanský zákoník"), obsahující text "s přivolením soudu".
Ke skutkové stránce věci stěžovatelky uvádějí, že dne 7. 11. 2003 jako pronajímatelé daly výpověď z nájmu bytu nájemkyni z důvodů uvedených v ustanovení §711 odst. 1 písm. d), písm. e) občanského zákoníku, a v souladu s ustanovením §711 odst. 1 občanského zákoníku podaly návrh na přivolení soudu k této výpovědi.
Stěžovatelky v podaném odvolání nesouhlasily se zamítnutím své žaloby a svůj nesouhlas opřely o právní závěry uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1907/99 a sp. zn. 3 Cdon 1477/96, které, podle jejich názoru, zcela svědčí jejich tvrzení o souladu podané výpovědi se zněním příslušných ustanovení občanského zákoníku (konkrétně s ustanovením §§710 a 711 občanského zákoníku).
Tím, že oba výše označené obecné soudy na projednávanou věc aplikovaly ustanovení §711 odst. 1, odst. 2 věta druhá občanského zákoníku, došlo údajně k porušení článku 1 Listiny, který zaručuje svobodu a rovnost všech lidí v důstojnosti a právech. Stěžovatelky argumentují tím, že "i když pronajímatel a nájemce uzavírají smlouvu o nájmu bytu za stejných podmínek jako rovnoprávné subjekty, k jejímu zrušení zákon u pronajímatele požaduje splnění další podmínky - přivolení soudu k výpovědi, kterou v případě nájemce nepožaduje". Stěžovatelky tedy dovozují nerovnost v právech účastníků nájemního vztahu, a tvrdí, že stát tímto způsobem řeší zcela účelově bytovou situaci na úkor vlastníků bytů a bytových domů. Proto stěžovatelky rovněž navrhují, aby Ústavní soud posoudil soulad ustanovení §711 odst. 1 občanského soudního řádu s čl. 1 Listiny, a aby poté nálezem rozhodl, že se ruší ustanovení §711 odst. 1 občanského zákoníku "v té části, v níž je pro výpověď danou pronajímatelem požadováno přivolení soudu" tedy aby rozhodl, že z ustanovení §711 odst. 1 občanského zákoníku se vypouští slovní spojení "s přivolením soudu".
II.
Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti návrhů stěžovatelů vyžádal zapůjčení spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 207/2003, z něhož zjistil následující:
V žalobě stěžovatelky uvedly, že žalované K. V. (dále jen "žalovaná") byla dne 10. 11. 2003 zaslána poštovní zásilka určená do vlastních rukou, která obsahovala výpověď z nájmu bytu o velikosti 1 + 1, čtvrté kategorie, nacházejícího se v prvním patře domu na ul. Liliová 247/10 v Praze 1. Důvodem výpovědi byl údajně jednak havarijní stav bytu z důvodu zatékání a dosud nevyřešené vytápění bytu [ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. e) občanského zákoníku] a dále skutečnost, že žalovaná na základě stavebního povolení z roku 1989 provedla v pronajatém bytě stavební úpravy, které jí však byly povoleny jen na dobu pěti let. Protože však tato lhůta v době před doručením výpovědi již dávno vypršela, a žalovaná přes opakované výzvy stěžovatelek nezjednala nápravu, je zde dán i výpovědní důvod ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku.
V žalobním petitu stěžovatelky navrhly, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu pronajatého žalované s tím, že "výpovědní doba činí tři měsíce a počíná 1. dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci".
Rozsudkem ze dne 23. 9. 2004 č. j. 30 C 207/2003-29 Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu stěžovatelek. Prvostupňový soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že výpovědní lhůta byla v předmětné výpovědi koncipována tak, že činí "3 měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž měla být doručena". Výpovědní lhůtu, která v písemné výpovědi musí být vždy uvedena a je nejméně tříměsíční, je však ve smyslu ustanovení §710 odst. 3 občanského zákoníku třeba formulovat vždy tak, aby skončila k poslednímu dni kalendářního měsíce. Okamžik počátku běhu výpovědní lhůty pak stanoví ustanovení §711 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku. Z těchto skutečností podle názoru soudu prvního stupně vyplývá, že žalované nebyla dána platná výpověď, "byl-li počátek běhu výpovědní lhůty uveden v rozporu s kogentním ustanovením §711 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku". Protože však řádné uvedení výpovědní lhůty je podmínkou platnosti celého obsahu tohoto hmotně právního úkonu, shledal tento úkon soud prvního stupně jako absolutně neplatný, ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku, také pro neurčitost projevu vůle podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku. S ohledem na to, že neplatný právní úkon nemůže založit zamýšlené účinky a nelze tuto neplatnost zhojit ani dodatečně, soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelek z důvodu neplatnosti výpovědi, aniž se zabýval důvodností uplatněných výpovědních důvodů.
Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudkem ze dne 13. 1. 2005 č. j. 20 Co 475/2004-44 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a po posouzení podaného odvolání dospěl k závěru, že není důvodné.
Odvolací soud se v odůvodnění rozsudku ztotožnil se skutkovými zjištěními, která učinil soud prvního stupně, přičemž se v zásadě ztotožnil i s jeho právními závěry s tím, že odmítl poukaz stěžovatelek na jimi uváděnou judikaturu, protože neřeší problematiku "z hlediska vztahu §711 odst. 2 k §710 odst. 3 občanského zákoníku, pokud jde o uvedení počátku běhu výpovědní lhůty ve výpovědi dané pronajímatelem".
Závěrem odvolací soud zdůraznil, že neshledal v postupu, jímž byla žaloba stěžovatelek zamítnuta, prvky přepjatého formalismu či dokonce porušení jejich práva na spravedlivý proces, neboť zamítnutí žaloby stěžovatelkám nijak nebrání v tom, aby dále, mají-li zato, že v daném případě jsou naplněny hmotně právní podmínky některého ze zákonných výpovědních důvodů nájmu ve vztahu k žalované, jí daly řádnou, zákonu odpovídající výpověď znovu.
III.
Po posouzení námitek stěžovatelek ve vztahu k napadeným rozsudkům obou obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, proto mu nepřísluší přezkumný dohled nad jejich jinak nezávislou rozhodovací činností, to ovšem za situace, že obecné soudy neporušily základní práva a svobody účastníků.
Předmětem ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelek, že označené obecné soudy porušily jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy a rovnost ve smyslu čl. 1 Listiny, neboť údajně předmětnou věc neposoudily v souladu s platnou judikaturou, konkrétně dle právních závěrů uvedených v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1907/99 a sp. zn. 3 Cdon 1477/96. Stěžovatelky neberou v úvahu rozdílnou úlohu a postavení Nejvyššího soudu ČR, jehož úkolem je kromě jiného sjednocovat judikaturu obecných soudů, a Ústavního soudu, který je ve smyslu čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a rozhodování obecných soudů tedy posuzuje pod zorným úhlem možného porušení kautel základních práv a svobod.
Ve vztahu k meritu projednávané věci je třeba připomenout, že pokud má dojít k zániku nájmu bytu výpovědí pronajímatele s přivolením soudu, musí výpověď z nájmu jako jednostranný hmotně právní úkon splňovat požadavky stanovené obecnou částí občanského zákoníku, tj. právní úkon musí být mimo jiné určitý, nesmí svým obsahem nebo účelem odporovat zákonu nebo jej obcházet a nesmí se příčit dobrým mravům, neboť v opačném případě jde o právní úkon neplatný. Úkon současně musí mít předepsané náležitosti. Zánik nájmu bytu výpovědí pronajímatele je konkrétně upraven v ustanovení §711 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož, přivolí-li soud k výpovědi, určí současně, ke kterému datu nájemní poměr skončí, přičemž soud přihlédne k výpovědní lhůtě, která počne běžet až prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Takové "přihlédnutí" k výpovědní lhůtě ve smyslu ustanovení §711 odst. 2 občanského zákoníku tedy znamená, že soud převezme do výroku svého rozhodnutí výpovědní lhůtu zvolenou pronajímatelem, jen jde-li o platný právní úkon mající náležitosti specifikované zákonem.
Interpretace norem jednoduchého práva, stanovících náležitosti právních úkonů, přísluší zásadně obecným soudům. Pokud při této interpretaci nedojde k hrubému excesu, který by dosahoval ústavněprávní dimenze, není důvod pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
Ústavní soud v předmětné věci neshledal, že by napadenými rozsudky došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Ostatně argumentace, obsažená v ústavní stížnosti, týkající se napadených rozsudků, zpochybňuje především správnost interpretace ustanovení občanského zákoníku a neobsahuje žádné ústavně relevantní námitky, které by nebyly uplatněny a správně posouzeny již v řízení před obecnými soudy.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Spolu s ústavní stížností se stěžovatelky rovněž domáhají toho, aby Ústavní soud posoudil i obsah ustanovení §711 odst. 1 občanského zákoníku, a to v té části "v níž je pro výpověď danou pronajímatelem požadováno přivolení soudu" s ohledem na soulad části citovaného zákonného ustanovení s článkem 1 Listiny.
Ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu by bylo možno výše uvedený návrh stěžovatelek na zrušení napadeného ustanovení občanského zákoníku odmítnout bez podrobnějšího odůvodnění, protože v případě odmítnutí ústavní stížnosti je nutné odmítnout i návrh na zrušení části zákonného ustanovení z toho důvodu, že takový návrh stíhá osud odmítané ústavní stížnosti.
S ohledem na dosavadní výkladová stanoviska v této otázce považuje Ústavní soud za korektní, aby se přesto ústavností části napadeného ustanovení občanského zákoníku zabýval.
V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné poukázat na závěry uvedené v jeho nálezu ze dne 28. 3. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 42/03, v němž se Ústavní soud mimo jiné zabýval souladem ustanovení §711 odst. 1 písm. g), písm. h) občanského zákoníku s ústavními předpisy. Po posouzení všech výpovědních důvodů uvedených v citovaném ustanovení dospěl Ústavní soud k závěru, že "všechny důvody výpovědi z nájmu bytu jsou součástí širšího opatření označených právní teorií i praxí jako ochrana nájmu - nájemce bytu, resp. jako ochrana slabší strany", neboť jak již bylo v řadě soudních rozhodnutí konstatováno, české právo, které do jisté míry reflektuje momentální stav v nabídce volných, cenově dostupných bytů na tuto situaci reaguje přiměřeně tím způsobem, že preferuje ochranu nájemníků. Tato právní ochrana je prosazována silou zákona a je realizována v dnešní podobě především jako kontrola užívání majetku, tedy jako legitimní omezení vlastnictví ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod s cílem ochrany životní úrovně, resp. nezhoršení ekonomické situace především sociálně slabší části obyvatelstva. Toto legitimní omezení umožňuje státům přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení dávek a jiných poplatků nebo pokut. V souladu se svou dosavadní judikaturou proto Ústavní soud ani v dané věci nepochyboval o tom, že ochrana nájemců bytů, resp. nájmu bytu z hlediska sociálního představuje legitimní cíl omezení vlastnického práva vlastníka bytu. Úvahy vyslovené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/03 zůstávají v platnosti i poté, co napadené ustanovení §711 odst. 1 občanského zákoníku bylo novelizováno zákonem č. 107/2005 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti k 31. 3. 2006
Pokud stěžovatelé argumentují údajným porušením ústavně chráněného principu rovnosti, případně práva na rovné zacházení ve smyslu čl. 1 Listiny, je i v tomto ohledu případné poukázat na závěry výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/03, který v této souvislosti připomněl, že koncepci rovnosti lze chápat buď jako akcesorickou, tj. rovnost k jinému základnímu právu nebo svobodě, nebo jako rovnost neakcesorickou - všeobecnou rovnost před zákonem, přičemž tuto rovnost nelze chápat absolutně, ale relativně, tj. výše uvedenému principu je třeba rozumět tak, že právní rozlišování mezi subjekty práva nesmí být projevem libovůle. Posledně uvedené platí i v projednávané věci. Občanský zákoník stanoví kogentním způsobem konkrétní podmínky, za nichž se realizují práva nájemců a pronajímatelů a způsob jejich realizace. Tedy žádný z účastníků není druhému účastníkovi občanskoprávního vztahu po právní stránce nadřízen, neboť žádný z účastníků nemůže o své vůli určovat chování druhého účastníka, případně mu ukládat určité povinnosti.
Shodně se závěrem výše citovaného nálezu dospěl proto Ústavní soud i v této věci k závěru, že ustanovení §711 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 není v rozporu s čl. 1 Listiny.
Ze všech výše uvedených důvodů a s ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti, Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, návrh na zrušení části shora uvedeného ustanovení občanského zákoníku odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2006
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu